Moderní Farinelli. Tak je dnes označován Maayan Licht, izraelský sopranista spojující extrémní hlasovou virtuozitu s výrazovou hloubkou. Držitel ceny Best Newcomer na Oper! Awards 2025 vedle mezinárodní jevištní kariéry oslovuje statisíce sledujících na sociálních sítích, kde operu přibližuje novému publiku. V Národním divadle Brno vystoupil jako Cherubín v Mozartově Figarově svatbě a v titulní roli světové premiéry opery Here I Am, Orlando skladatelky Ľubice Čekovské. Nyní ho čeká debut v pražském Vzletu s Collegiem 1704. S touto nekonvenční postavou současné opery jsme mluvili neobvykle otevřeně nejen o tom, co znamená být sopranistou.

I pro poučeného čtenáře možná bude pojem sopranista těžko zařaditelný, neboť se jedná o poměrně nový obor. Pojďme si ten termín nejprve vysvětlit…

Sopranista vlastně není správné označení pro to, co dělám. Sopranisté v historii byli kastráti, kteří zpívali v sopránovém rejstříku, což já nejsem. Správný termín by byl mužský soprán, ale uznejte, že sopranista zní daleko lépe, má jednoduše takový „glamour“ nádech. 

Čím se lišíte od kontratenorů? Používáte jinou techniku?

V poslední době se často používá pojem kontratenor pro všechny muže, kteří zpívají vysoko. Přitom rozdíl je jasný už z významu toho slova: kontra – tenor, tedy nad tenorem. Nad tenorem je alt a většina kontratenorů zpívá v altovém rejstříku. Já zpívám jako mezzosoprán, případně soprán. Co se techniky týče: jde hlavně o to zpívat výše a – doufejme – lépe. Je to prostě fyziologické; moje hlasivky jsou pravděpodobně kratší než ty mých kolegů.

Většina čtenářů, kteří se zajímají o operu, má poměrně jasnou představu, jak se vyvíjí hlas sopranistkám nebo tenorům. Jak je tomu u sopranistů?

Nevím, jak to mají ostatní, ale podělím se s vámi o vlastní příběh. Hudbu jsem se začal učit špatně – nesmírně mě nadchla virtuozita a hudba barokního repertoáru, miloval jsem Rameaua, Vivaldiho, Händela, italské koloratury i francouzskou barokní hudbu pro vzrušení a ornamentiku a já chtěl všechny poklady té hudby zpívat, obsáhnout. První árie, na které jsem na konzervatoři v Amsterdamu pracoval, byla Vivaldiho Verdò con mio diletto. Po roce a půl „špatného“ studia jsem si všiml, že můj hlas začíná mít tremolo. Jednoduše jsem neměl dostatečný základ pro tak náročný repertoár.

Co jste změnil?

Začal jsem pátrat po tom, jak se učili zpívat kastráti, abych se jimi inspiroval, a zjistil jsem, že měli jediný notový zápis, kterým se pět let propracovávali až k úplné dokonalosti. Představte si to, pět let zpívali pořád to samé! A já jsem si uvědomil, že musím začít úplně od začátku úplně stejně. Pět let jsem odmítal zpívat repertoár, věnoval jsem se jen cvičením. Následovaly jednoduché árie a když jsem dosáhl další úrovně, začal jsem najednou dostávat nabídky a učil rovnou repertoár, do kterého jsem byl obsazen.

Když začnete s technikou hned od začátku, dokonale si osaháte pohyb svalů, naučíte se, jak je správně natahovat a být technicky přesný, a jakmile je technika pevná, přijde emoce, spojení s tělem. Přijde mi hloupé, když nějaký posluchač ohodnotí pěvce slovy: „Byl technicky perfektní, ale nic jsem necítil.“ Pokud nic necítíte, je chyba v technice.

U tohoto hlasového oboru, ale myslím, že ani u jiných, neexistuje žádná bible, žádný manuál, podle kterého postupovat. Ale je třeba pracovat pomalu – když zvládnete jedno cvičení, opravdu ho zvládnete, přejděte k dalšímu. Hudba, kterou zpíváte, se vlastně skládá z řady takových cvičení. 

Co vás na barokní hudbě fascinuje?

Je to prostě ta nejlepší hudba vůbec – každý by ji měl milovat, bez diskuse! (smích) Dokáže rozechvět každou část mého nitra. Jsem posedlý trylky a ornamentikou; svou magisterskou práci jsem věnoval právě trylkům. Baroko je pro mě jako nesprávně srovnané perly na šňůrce. V renesanci bylo všechno perfektní, v umění a v hudbě. Baroko pak přineslo více disonancí a já právě disonance miluju. Navíc se začalo komponovat i mimo náboženský rámec. Miluju také vokální sekvence a vzrušují mě pohyby harmonie. No a samozřejmě baroko je takovou olympiádou pro hlas – prezentuje ho na samé hranici jeho možností. Jsem extrovert, snažím se o maximum a jen o to nejlepší.

Českému obecenstvu nejste neznámý, v Národní divadle v Brně jste ztvárnil Cherubína ve Figarce a Orlanda v opeře Ľubice Čekovské. (Reflexe ZDE.) Nyní vás čeká debut v Praze…

Ano, můj velký debut! Neumím si představit lepší způsob, jak se v Praze představit, než s Václavem (Luksem – pozn. red.) a Collegiem 1704.  Poprvé jsme se potkali v Glyndebourne na produkci Händelovy opery Semele – byla to inspirující zkušenost.

Jak se vám líbilo v Brně?

Bylo to úžasné. Spolupráce s Jiřím Hermanem byla geniální – troufám si říct, že šlo o jednu z nejlepších zkušeností, jaké jsem kdy s režisérem měl. Práce s ním je mimořádně inspirativní: přichází dokonale připravený, režíruje s nadšením a neustále přináší nové nápady, které přirozeně vyrůstají z jeho spontaneity. Stejně otevřená a přátelská atmosféra panovala i v celém ansámblu; často jsme spolu trávili čas i mimo divadlo. Scéna v Brně je skvělá, nabízí spoustu možností. Byl jsem překvapen, jak dobře investují do scénografie a kostýmů, to bylo opravdu působivé. Moje kontaktní osoba byla báječná, velmi nápomocná a vše dokonale zorganizovala. Jiří se obklopuje příjemnými lidmi a díky tomu o mě bylo bezvadně pečováno, což na jiných scénách nebývá pravidlem. 

Ve vašem kalendáři mě zaujalo, že v květnu budete zpívat titulní roli Carmen na festivalu v německém Schwetzingenu. Předpokládám, že nepůjde o obvyklou inscenaci. Můžete ji popsat?

Uhádl jste správně – rozhodně nejde o nic obvyklého. Tento projekt jsme s velkým úspěchem realizovali už v Amsterdamu. Nápad vzešel od violisty z Concertgebouw: vytvořit „queer Carmen“ s drag queen umělci. Jde o komorní, záměrně osekanou verzi – vystupuju v ní pouze já a Don José, kterého zpívá klasický tenor. Toto představení jsme poprvé uvedli u příležitosti výročí nizozemské queer skladatelky Henriëtte Bosmans. Ta si přála, aby její přátelé zpívali Carmen na jejím hrobě, a právě z této myšlenky vzniklo rozhodnutí uvést operu v kostele, kam byla symbolicky umístěna její rakev. První část večera patřila její hudbě, druhá pak této specifické verzi Carmen. Projekt měl mimořádný ohlas – nadšení projevovali i lidé, kteří se běžně o operu nezajímají. Inscenaci převzalo několik festivalů a jen v Amsterdamu jsme ji uvedli zhruba třicetkrát. Naposledy jsme ji hráli během Pride Weeku v Amsterdamu, tentokrát na lodi. Carmen zde vystupuje jako archetypální rebelka proti útlaku – a právě tato rovina silně rezonovala s myšlenkou týdne hrdosti.

Nyní jí vyvezete za hranice Nizozemí… 

Ve Schwetzingenu jsem vystupoval loni na recitálu se sopranistkou Julií Lezhnevou, kterou miluju. Umělecká ředitelka festivalu viděla představení na Youtube a byla nadšena. Pozvala celou produkci na letošní ročník festivalu. Není to klasická Carmen – je legrační, trochu kýčovitá, ale stále emotivní a troufám si říct, že na vysoké umělecké úrovni. Nesnažíme se o výsměch, spíš si hrajeme s otázkami genderu. 

Která další operní postava by vás lákala k genderově fluidní nebo queer interpretaci?

Velká věc byl Orlando v Brně, kde to bylo pozoruhodně patrné. V Düsseldorfu nedávno dělali Händelova Julia Caesare v Egyptě se sopranistou v roli Kleopatry, což by mě také lákalo. Jsem rád, že se lidé začínají těmto interpretacím otevírat. 

V Praze vystoupíte s programem nazvaným Vokálním ohňostroj. Co si pod tím máme představit?

S Václavem jsme se dohodli, že koncert rozdělíme do dvou částí: první polovinu utvoří operní árie, druhou náboženská moteta. Je to kompletní program. Já jsem navrhl svůj seznam árií a společně jsme našli vhodné propojení, tím jsou velmi virtuózní barokní árie. Takzvané „ohňostroje“ všeho, čeho je lidský hlas schopen – od pomalých, emocionálních pasáží až po prudké koloratury, až třeba k slavnému Mozartovu motetu Exsultate, jubilate. To u vás budu zpívat vůbec poprvé. 

Poprvé zazpívám také Händelovu Salve Regina. Václav mě vyzval, abych přivezl skladby, které jsem vždy chtěl zpívat, ale nikdy nebyla příležitost. Tento program je skvělá šance ukázat celý repertoár v plné síle. Cílem je vrátit posluchače zpátky v čase, připomenout kastráty, překvapit je a nadchnout. Nečekejte klasický koncert, na jaký jste zvyklí. Chceme, aby to nebylo jen pohodové posazení na židli – lidé budou sedět na okraji svých sedadel, napjatí a nadšení.

Jak se cítíte, když vás nazývají Moderní Farinelli?

Připadá mi to trefné. (smích) V Praze zazpívám dvě skladby, které byly napsány přímo pro něj. Provedl je tak skvěle, že dodnes máme mnoho písemných důkazů jeho mistrovské techniky, jakkoliv zvukový záznam samozřejmě chybí. Snažím se dělat to nejlepší, co jen jde a ztotožňovat se s ním. 

Jste šťastný, že jste sopranista?

Ano, velmi šťastný. Vybral jsem si to sám, nikdo mě nenutil. Byla to zcela moje volba – žiju svůj sen.

Měl jste nějaký plán B?

Plány B nedělám! (smích)

Jakým největším omylem současná operní scéna trpí? 

Největší problém dnešní opery je, že ji často dělají nudní lidé – a zákonitě nudně. Lidé mimo operu často tvrdí, že je nudná, a mám-li být upřímný, celkem s nimi souhlasím. Myslím, že operní umění by mělo být prezentováno mnohem zajímavějším způsobem, než se dnes většinou děje.

Jaké máte vzory mezi stále aktivními umělci a umělkyněmi?

Julia Lezhneva, Cecilia Bartoli, Nuria Ria. To je moje svatá trojice.

Chtěl bych se s vámi ještě chvíli pobavit o sociálních médiích, kde máte statisíce sledujících a fanoušků. Jen na Instagramu vás sleduje víc lidí než Jonase Kaufmanna a Cecilii Bartoli dohromady, o TikToku nemluvě. Spravujete své profily sám, nebo využíváte agenturu?

Můj obsah je naprosto autentický – a na tom si velmi zakládám. Všechno si dělám sám. Někdy z toho kolabuju, ale zároveň mě to nesmírně baví. A hlavně: nikomu jinému bych to nesvěřil. Vím, co publikum chce, a jednoduše strašně rád slídím věci kolem sebe. Je to pro mě úplně přirozené, organické. Často mám pocit, že bych nejraději sdílel neustále všechno. (smích) Samozřejmě to někdy zabere čas, třeba při stříhání reels videí z mých zkoušek, ale právě to sdílení je pro mě vzrušující a živé.

Vaše sítě ale nejsou jen o opeře. Co se snažíte sdělit svým – řekněme – nekonvenčním obsahem?

Myslím, že lidé dnes hledají především autenticitu. Moje hlasová práce je úzce propojená s mým vnitřním já. Byla to opera, a především neustálé cvičení, jež mě přivedly blíž k sobě samému. Opera je vlastně vyprávění příběhů a já se o nic jiného nesnažím.

A v obou případech musí jít o pravdivost. Nejdřív se musíte propojit sami se sebou a se světem kolem sebe – a pak už nemáte na výběr: ten příběh z vás prostě vytryskne a musí být vyprávěn.

Máte nějaký systém, podle kterého střídáte operní a onen nekonvenční obsah?

Ano, mám jakýsi vlastní systém. Snažím se zveřejňovat věci, které mají potenciál stát se virálními. Ve Stories jsem hodně osobní, ale vědomě se držím mimo politiku a sexualitu – jednak proto, že to k mému obsahu nepatří, a také proto, aby mě platformy neblokovaly. To se mi jednou na Facebooku stalo a tři měsíce jsem neměl přístup k účtu, což pro mě byla katastrofa! (smích)

Sociální sítě pro mě ale mají i terapeutický rozměr. Když jsem se začal opravdu poctivě věnovat hlasovému cvičení, cítil jsem, že technicky rostu, ale při vystoupeních mě přepadala silná tréma. Chtěl jsem lidem dokázat, že dokážu zpívat stejně jako na zkouškách. Moje první velmi virtuózní video se stalo virálním, přineslo spoustu sledujících a slov chvály. A já měl jsem pocit, jako bych sledující pozval přímo do své zkušebny. A právě vědomí, že tolik lidí vidělo, že umím zpívat, mi nakonec pomohlo zvládnout i samotné vystoupení. Mnozí o sociálních sítích mluví negativně, což je do jisté míry adekvátní, ale pro mě jsou skutečně terapeutické a pozitivní.

V rozhovorech s umělkyněmi se často věnuji feministickým tématům a otázce rovnoprávného postavení žen v umění. Mohu si toto téma tentokrát dovolit trochu ohnout a zeptat se, zda jste se jako otevřeně queer umělec setkal s předsudky nebo nespravedlivým zacházením?

Upřímně řečeno, pracuju s mnoha queer lidmi a mám pocit, že si ke mně cestu nacházejí ti správní. Ti, kterým se můj svět nelíbí, mě prostě neoslovují ke spolupráci, jednoduše mě neobsadí. V opeře se tedy setkávám s otevřeností a s lidmi, kteří by se tohoto tématu báli, se vlastně ani nepotkám. Ale uvědomme si, že jsem v oboru ještě příliš krátce – pohybuju se v něm teprve tři roky. Časem určitě na nějaké nesmysly narazím. (smích)

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl?

Jednoznačně Carmen. Byla to pořádná potvora – a právě proto ji tak miluju. Dlouho jsem si myslel, že je tato opera přeceňovaná, ale jakmile jsem s ní začal opravdu pracovat, úplně mě pohltila. A rozhodně by to neskončilo sezením u stolku a jedné sklenky. Spíš bychom vyrazili do ulic, dělali rozruch a bourali všechny možné hranice a užili si parádní jízdu…

Foto: Angelica Concari, Eyal Regev, Nelya Agdeeva, Jos Kuklewski, Marek Olbrzymek, Marick Wijztjes, facebook Maayana Lichta

Facebook X E-mail WhatsApp