Další premiérou, kterou chystá soubor Janáčkovy opery na scéně Janáčkova divadla, je Agrippina Georga Friedricha Händela. Režijně ji připravuje Martin Glaser, který ji vidí jako nadčasové politické divadlo, naplněné dramatickými obrazy. Premiéra se uskuteční 11. dubna a režisér i v době hektických předpremiérových příprav poskytl rozhovor portálu KlasikaPlus.cz.

Proč vlastně režírujete operu? Co vás k ní přitahuje? 

Když řeknu, že je to úžasně komplexní tvar, který spojuje velké množství uměleckých disciplín, takže je to pro každého režiséra obří výzva, bude to znít jako fráze. Mohl bych z vaší otázky vyklouznout tím, že režíruju proto, že si mě vedení operního souboru na tu práci vyhlídlo a najalo. Snad proto, že mohu souboru přispět svou zkušeností s detailní hereckou prací. Naším společným cílem v Janáčkově opeře je hrát plnokrevné divadlo. Neřešit, jestli by měla být na prvním místě hudba nebo koncepce nebo pěvec nebo výtvarná stránka, ale zda se to vše dokonale spojuje a slouží silnému diváckému zážitku a tématu, kvůli kterému to které dílo nasazujeme na repertoár. Zároveň chceme být divadlem, které má svůj styl, pečuje promyšleně o všechny složky souboru a přemýšlí o jejich rozvoji v dlouhodobém horizontu, kdy každá nová zkušenost by měla být součástí cesty uměleckého růstu, zdokonalování se. Můj cíl je v opeře a v činohře stejný – vyprávět příběh, vytvořit pro zpěváky i herce silné situace, které je nutí jednat. Navzájem se poslouchat, vnímat jeden druhého, reagovat živě a nečekat jen na to, kdy přijde má nota nebo mi dá dirigent znamení. 

Proč tedy opera barokní?

Barokní opery mají velký inscenační potenciál a v našem prostředí i aktuálně dost řídkou jevištní přítomnost. Nabídka na režii Agrippiny přišla ve správnou chvíli. Oslovila mě hudba, téma, příběh, těšil jsem se na obsazení – na nové tváře i na ty kolegy, se kterými už budu pracovat poněkolikáté, a máme tak na co navazovat. 

A jaké opery jste už režíroval? 

Tady v Brně jsem začal pro mnohé možná dosti drze Janáčkovou Její pastorkyní, ale první operní inscenací byl Verdiho Otello v mém prvním divadelním angažmá v Českých Budějovicích. K tomu jsem se vrátil i tady v Brně, ale to je výjimka, protože nerad dělám věci podruhé. V obou brněnských inscenacích vystupovala Pavla Vykopalová, se kterou se, když započteme i Jakobína, setkám pracovně už počtvrté a přiznám se, že jsem si to opravdu užil. Pavla se musela vydat úplně jiným směrem a objevit v sobě nové a netušené charakterové polohy. Ale věřím, že publikum znovu přesvědčí, že je nejen skvělá pěvkyně, ale i vynikající a charismatická herečka. 

Jak tedy vnímáte příběh Agrippiny? Jako antický, barokní nebo současný?

Samozřejmě že to je příběh reálných starořímských postav z dob prvního století před Kristem, jejichž osudy a činy inspirovaly velké množství tvůrců všech žánrů. Vyprávíme médiem opery, která vznikla na začátku 18. století, ale obracíme se na diváka, který žije v turbulentním světě 21. století, kdy se nám svět mění před očima a mění se občas v děsivý a absurdní kabaret. A za tím vším, co se na nás valí z médií nebo sociálních sítí, není ani zdaleka potřeba péče o věci veřejné, o rozvoj společnosti, zlepšování podmínek k životu, ale úplně jednoduchá touha po moci, které se podřizuje vše, často včetně milostného života, jako v případě postav naší opery. A v tom je to velmi zajímavé, protože když nejste v zákulisí a pokoušíte se porozumět pouze mediálním výstupům, je mnohdy velmi těžké porozumět, proč se co děje právě tak, jak se to děje. 

Agrippina nabízí pohled do zákulisí, postavy jdou rovnou na věc a nenechávají nás na pochybách, že mocní lidé tohoto světa se po staletí nemění a jsou navíc ve svém snažení stejně zranitelní a směšní jako my, ti takzvaní „obyčejní smrtelníci“. 

Je Agrippina politické divadlo? 

Určitě, ale zároveň to není divadlo, které proklamuje nějaké teze nebo postoje. Je zábavně přímočaré v tom, jak postavy pojmenují, co chtějí, a bezohledně za tím jdou. Někdy i přes mrtvoly, byť nakonec není prolita ani kapka krve. Dílo zároveň ukazuje, jak jsou ty snahy komické, když jim osud nebo další postavy plány zkříží a zhatí, ale naši hrdinové si dál jdou za svým. Vytváří to velmi zajímavé situační napětí, zvlášť když si uvědomíte, jak jsou mnohdy jejich krásné árie morálně defektní – vyloženě radostná píseň, kterou vrcholí část, oznamující smrt císaře, nádherné první milostné písně Claudia, který jde hned po návratu z války za svou milenkou, a nikoliv za svou zákonnou manželkou, lehounce sladká píseň poté, co si objednám tři vraždy a podobně. To je zároveň i nesmírně lákavá výzva pro inscenátory.

Po stránce výtvarné to bude postmoderní?

Pokud chceme nálepkovat, tak to můžeme klidně říct takhle. Ale vycházíme z velmi pečlivého přemýšlení o struktuře příběhu; z toho, jak zní a jakou energii nese hudba v kontextu jednotlivých situací, což jde velmi často proti prvoplánovému očekávání a otvírá nám to překvapivé možnosti. Vizuální podoba je zároveň součástí budování toho pomyslného mostu mezi tragikomedií z dob starého Říma, vyprávěnou operními tvůrci vrcholného baroka, ale inscenovanou pro diváky se zkušeností světa roku 2026. S velkou radostí a svobodou jsme se tím vším nechali inspirovat, pojmenovali jsme si tvar, ke kterému tendujeme, jako takový cynický politický kabaret nebo revue. Řada árií má energii nejlepších popových hitů současnosti, aby vzápětí po nich přišla nádherná jímavá árie přesně v duchu očekávání, která většinově máme s barokní hudbou spojená.

Náš jevištní tvar je velkorysý, jak si o to říká i monumentální jeviště Janáčkova divadla, dynamický a proměnlivý, takže se bude po celé čtyři hodiny na co dívat a zároveň je úplně jednoduše řečeno až pohádkově krásný, přičemž umí být zároveň i minimalisticky strohý. Výtvarník scény Petr Vítek spolu s autorem kostýmů Martinem Chocholouškem a světelným designerem Martinem Špetlíkem odvedli skvělou práci, byť jsme se dostali na hranu toho, co provoz Národního divadla Brno aktuálně unese. Já bych si představoval, že toto by měl být náš standard, ale prostorové ani lidské kapacity nám takhle velkorysé pojetí pro každou premiéru bohužel ani náhodou neumožňují. Byť by si to naše publikum zasloužilo a byť už to od nás takto v podstatě očekává. 

Kdo bude zpívat? Je jen jedno obsazení?

Ano, máme jen jedno obsazení, protože jde o náročné dílo, které vyžaduje specifickou pěveckou techniku, jíž zvlášť pro potřeby našeho velkého domu nedisponuje velké množství pěvců. Zároveň bychom to ve dvojím obsazení asi ani nestihli v běžném čase nazkoušet – jsou to přece jen tři hodiny čistého jevištního a hudebního času.

Mluvil jsem už o Pavle Vykopalové, která navazuje na svůj mimořádný výkon v Alcině, a bude tak určitě jedním z hlavních magnetů této inscenace. Vedle ní fantasticky zraje další členka našeho souboru Doubravka Novotná, která ztvární její hlavní rivalku Poppeu. Je na jevišti naprosto okouzlující. V inscenaci vystoupí dva kontratenoři: švýcarský pěvec Constantin Zimmermann jako Ottone a domácí Vojtěch Pelka v roli budoucího císaře Nerona. Oba zpívají fantasticky, jsou typově úplně dokonalí, a navíc i výborně hrají i tančí. Stejně jako Wojtek Gierlach, polský pěvec ztvárňující roli císaře Claudia. Tak mimořádně herecky disponovaného pěvce jsem dlouho nepotkal, zkoušení s ním bylo neskutečně inspirativní pro mě i pro kolegy. A skvělí jsou i představitelé menších, ale důležitých rolí Tadeáš Hoza, David Nykl a hostující Monika Jägerová.  

Proč si myslíte, že v současnosti baroko tolik táhne? 

Můžu mluvit jenom za sebe po velmi konkrétní zkušenosti s Agrippinou, netroufnu si vynášet nějaké obecné soudy. Předpokládám, že prvním důvodem bude hudba, která je v nejlepších číslech skutečně božská s neskutečnou energií. Zároveň to jsou i úplně jednoduše nádherné písničky, jak s oblibou říkám, místo abych použil korektní pojem árie. Navíc se ta díla nám režisérům asi obecně dobře inscenují. Sluší jim promyšlený přenos do současnosti, ale zároveň lákají i k vytváření vlastních fikčních světů s atrofovanou teatralitou. Nakonec jsem byl překvapený, jak je zábavné zkoušet i celkem dlouhé pasáže recitativů, které mě jindy jako diváka spíš otravují. A v posledku jsem propadl i té poměrně přísné struktuře barokních árií, které až maniakálně opakují pouhých pár slov a důsledně repetují svou první část. Ale dal jsem si za úkol pojmout každé číslo jako takový minipříběh, který buď rozvíjí základní dějovou strukturu libreta, nebo nasvěcuje nitro postav z nových úhlů a zvyšuje pocitovou dynamičnost celého díla. Což se snad povedlo, protože mám pocit, že každé ze tří dějství uteče poměrně svižně.

Facebook X E-mail WhatsApp