Janáčkova opera inscenuje další barokní dílo. Pod taktovkou Václava Lukse společně s jeho orchestrem Collegium 1704 a v režii ředitele divadla Martina Glasera diváci zhlédnou, v Brně poprvé, Händelovu operu Agrippina. Titulní roli ztvártní sopranistka Pavla Vykopalová, se kterou KlasikaPlus.cz přináší rozhovor. Premiéra se uskuteční 11. dubna v Janáčkově divadle.

Po krátkém působení v plzeňské opeře několikaletém angažmá v pražské Státní opeře se stala Pavla Vykopalová v roce 2009 sólistkou Janáčkovy opery Národního divadla Brno. Vedle její mateřské scény můžeme tuto sympatickou umělkyni vidět i v představeních Opery Národního divadla v Praze, často vystupuje i v zahraničí. Je vyhledávána nejen pro jistotu, s jakou vytváří svěřené role po pěvecké stránce, ale i pro oduševnělý projev, který má v sobě cosi zasněného, což pro některé role, např. Dvořákovu Rusalku, je velkou předností. 

V Brně si za léta svého působení vydobyla pozici primadony, ovšem v tom dobrém smyslu slova. Pavla je pokornou služebnicí svých rolí, operního představení jako celku, v němž se stává jedním z koleček složitého soukolí. Nevyvyšuje se nad ostatní a možná právě proto podává pozoruhodné výkony, které se vždycky zapíší do srdcí diváků.

Pavlo, dokážete z množství rolí, které jste dosud zpívala, jmenovat svou životní?

Jmenovat svou životní roli nedokážu, ale je několik rolí, které formovaly můj pěvecký vývoj. A jsou pro mě stěžejní. Určitě to jsou Mařenka, Rusalka, Jenůfa a Káťa Kabanová.

Váš repertoár je velice široký, zpíváte české opery, Mozarta, barokní operu i světové opery. Můžete říct, v čem se cítíte nejlépe?

Obecně mám ráda český repertoár. Ale nejvíce, co do počtu představení, jsem zpívala asi Mozarta. Ze světového repertoáru si už musím vybírat, co mému hlasu svědčí, což je například Verdiho Desdemona, Pucciniho Mimi, Leoncavallova Nedda a jiné. Avšak nejlépe se obvykle cítím v roli, kterou právě studuji, ta mě vždy zcela pohltí. Právě teď to je Agrippina.

Já si osobně velice vážím vaší Jenůfy v Její pastorkyni, kterou jste zpívala v několika inscenacích. Vaše Jenůfa prošla velkým obloukem od bezstarostné mladé dívky po zralou ženu, která během operního příběhu nasbírala mnoho životních zkušeností. Jak jste k Jenůfě přistupovala, v které inscenaci jste se cítila nejlépe a co pro vás Jenůfa ve vaší kariéře znamenala?

Ano, Jenůfu mám hluboce vrytou v srdci. Patří mezi role, o kterých říkám, že jsou za odměnu. Má první Jenůfa byla v Brně v inscenaci režiséra Zdeňka Kaloče, vstupovala jsem do již hotové inscenace. Následovalo nastudování Jenůfy ve Francii v koprodukci tří francouzských divadel v režii Pierra Constanta, dirigoval Ondrej Olos. Musela jsem se tehdy přeučit původní verzi z roku 1904. To mi velmi pomohlo k pochopení Janáčka, protože tato verze je více syrová, naturální a méně „operní“, než je verze, která se hraje nejčastěji. Dále jsem Jenůfu hostovala v Národním divadle v Praze v inscenaci režiséra Jiřího Nekvasila. Poslední inscenací je brněnská Jenůfa v režii Martina Glasera, která se hraje dodnes.

Nemohu říct, kterou inscenaci jsem měla nejraději, protože každé nastudování a vize režiséra otevírá nové pohledy. Umožňuje vám to poznat charakter postavy z více hledisek a také genialitu autora. Můžu ale říct, že Jenůfa odstartovala mou lásku k Janáčkovi.

Máte nějaký recept na to, aby kariéra mladého zpěváka nebyla krátká, ale naopak dlouhá? Co byste mladým adeptům pěveckého umění doporučila?

Myslím si, že je důležité v dnešním shonu nesklouznout k povrchnosti, ale naopak se snažit jít do hloubky postavy a do toho, co postava prožívá. Hudba v tomto procesu je skvělým kompasem. Dále dát hlasu čas, aby dozrál, aby si sedl technicky i výrazově. Když zpěvák respektuje své možnosti a postupuje krok za krokem, buduje pevné základy – a ty jsou klíčové pro to, aby kariéra nebyla krátkým sprintem, ale během na dlouhou trať.

Nedílnou součástí vaší činností bylo vždy koncertní vystupování. Je pro pěvce důležité, aby se tomuto repertoáru věnoval?

Koncertní repertoár je jiná kapitola, kde se naopak otevírá prostor pro niterné vyjádření zpívaného slova. Osobně mám velmi ráda oratorní, kantátovou a písňovou tvorbu. Určité zjemnění a zkoncentrování hlasu je pro každého pěvce prospěšné a otevírá nové výrazové a hlasové prostředky.

V letošní sezóně nastudujete v Brně titulní roli v Händelově Agrippině. Vzpomínám na vaši Didonu v Purcellově opeře Dido a Aeneas v Plzni, která byla jednou z prvních, ne-li vaší první rolí na profesionálním jevišti. Co pro vás barokní opera znamená a co všechno jste z barokního repertoáru již nastudovala?

Když nepočítám Operu Mozart, tak Didona byla opravdu mou první rolí v kamenném divadle. Jelikož jsem v té době chodila na hodiny k Jiřímu Kotoučovi ještě coby mezzosopranistka, vedl mě také k barokní opeře. Pod jeho vedením jsem zpívala Ruggiera v Händelově Alcině, Bertarida v Rodelindě nebo Alcinu ve Vivaldiho Orlandu Furioso ve Státní opeře v Praze. Tímto však mé období barokní opery skončilo. Až v roce 2022 jsem byla v Brně obsazena do Händelovy Alciny, tentokrát do titulní role. Alcinu jsem si zamilovala, i když návrat do barokní interpretace pro mě nebyl jednoduchý. A letos, v roce 2026, mě čeká premiéra Agrippiny.

Jaký je váš vztah k operám Georga Friedricha Händela a co prozradíte o titulní roli Agrippiny?

Händelovy opery mám velmi ráda pro jejich bohatost citů a emocí. Mám možnost porovnat skladatelův vývoj, neboť Alcina byla skladatelovo pozdní dílo, zatímco Agrippina byla první autorova úspěšná opera. Tato role je pro mě velkou výzvou, protože téměř poprvé (když nepočítám Vitellii z La clemenza di Tito) ztvárňuju zápornou a lstivou postavu. Není pro mě jednoduché, aby vyzněla opravdu věrohodně. Ale začíná mě to bavit…

Dalším faktorem, proč mě to baví, je skvělá hudební interpretace uznávaného orchestru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse. Jsou pro mě velkou inspirací a je pro mě čest s nimi spolupracovat.

Můžete něco prozradit o nové inscenaci Agrippiny v Brně?

Nechci nic dopředu prozrazovat, a proto bych ráda diváky na naši inscenaci pozvala. Myslím si, že se povedl výběr sólistů, a to nejen po pěvecké stránce, ale i typově. Máme překrásné kostýmy a skvělou výpravu. Diváci tak budou mít možnost po úspěšné Alcině zhlédnout další Händelovo dílo. A to je na našich operních scénách spíše ojedinělé. Proto přijďte, těšíme se na vás!

Co považujete za dosud největší úspěch ve své umělecké kariéře?

Jestli se dá úspěšnost posuzovat podle ocenění, pak byla zřejmě nejúspěšnější Janáčkova Káťa Kabanová v Carsenově režii v Brně, za kterou jsem byla vyznamenána Cenou Thálie 2016. Zároveň ráda vzpomínám na angažmá v neapolském Teatro di San Carlo, kde jsem také ztvárnila Káťu Kabanovou pod vedením slovenského dirigenta Juraje Valčuhy.

U mnohých pěvců dnešní doby pozorujeme, že často zpívají tak zvaně nad obor. Myslím, že v soupisu vašeho repertoáru žádnou takovou roli nenajdeme. Je podle vás důležité, aby pěvci zpívali svůj hlasový obor?

Myslím si, že je moudré zpívat ve svém oboru a možnost zpívat mimo něj by měla být sporadická a po dlouhém uvážení.

Přestože jste vytvořila velké množství rolí, nemohu se nezeptat, zda jsou ještě některé, o kterých dosud jen sníte?

Trochu mě mrzí, že mě minula role Taťány v Evženu Oněginovi. Ale celoživotně nechávám výběr rolí na osudu.

***

Reflexe brněnského nastudování Händelovy Alciny čtěte ZDE.

Foto: web Pavly Vykopalové

Facebook X E-mail WhatsApp