V případě vítěze Chopinovy soutěže ve Varšavě nikdo neočekává, že by z koncertu odcházel zklamaný. Ale věděl někdo z publika předem, jak intenzivní zážitek tento osmadvacetiletý americký pianista v pátek 22. května na koncertě v rámci 81. ročníku festivalu Pražské jaro připraví? Erica Lu není třeba blíže představovat, přesto raději nejvýznamnější fakta: Kromě jeho vítězství na Chopinově soutěži v roce 2025 získal také čtvrtou cenu na stejné soutěži o deset let dříve jako sedmnáctiletý, v roce 2018 vyhrál Mezinárodní klavírní soutěž v Leedsu, spolupracuje s prestižním vydavatelstvím Warner Classics a koncertoval po celém světě v nejvýznamnějších sálech a s mnoha prestižními orchestry.

Psát reflexi o tomto koncertu a referovat o výkonu mladého Erica Lu se pro mě pojí s obrovskou radostí, ale současně s obrovskou odpovědností a bázní. Chopinova soutěž ve Varšavě je považovaná za nejsledovanější soutěž na světě a stejně tak oči a uši mnoha lidí v Rudolfinu byly připraveny zachytit ty nejjemnější nuance a nejdrobnější detaily ve výkonu tohoto interpreta. Ze zaplněného Rudolfina bylo před koncertem cítit očekávání a zvědavost.

Ale jakkoliv silné bylo očekávání bezmála dvanácti set lidí, ještě daleko silnější byla hudební intence mladého interpreta, která byla patrná nikoliv od prvního tónu, ale visela ve vzduchu snad ještě před jeho příchodem na pódium. Eric Lu se k hudbě postavil nenásilně, nevtíravě, prostě, ale přesto tak, jak jsme to ještě nezažili – neotřele. Navíc byl asi prvním interpretem, kterého jsem viděla zvolit pro svou hru obyčejnou židli s opěradlem místo klasické klavírní „beethovenky“.

Nenacházím dostatek slov a superlativů pro popis jeho provedení Schumannových Lesních scén, op. 82, kterými koncert začal. Jeho projev byl spíše introvertní, ale přesto velmi intenzivní. Ani slovo introvertní není příliš přesné – v jeho projevu bylo něco mystického, klidného, neoddiskutovatelně stabilního a pevného. Přesto to celé prostupovala obrovská přirozenost a nenucenost. Tyto aspekty byly v jeho interpretaci mnohonásobně silnější než například zvukově-barevné bohatství, které bylo obrovské. Jako by technická a zvuková stránka skladeb ustoupila do pozadí (ačkoliv byla skutečně na té nejvyšší úrovni) a celé interpretaci dominovala ani ne tak osobnost Erica Lu, ani ne tak osobnost skladatele, ale jakási syntéza toho všeho, okamžik krásy, syntéza minulosti se současností.

Eric Lu se nijak nesnažil zavděčit publiku, ani nástroji, a měla jsem dojem, že se nesnažil zavděčit ani sám sobě nebo skladateli. Jako by to neměl zapotřebí, jako by toto všechno už bylo dávno za ním, a on byl daleko před tím vším na cestě k hudbě v nejčistší podobě, ke které jistě vede cesta nekonečná. Eric Lu k nástroji přistupoval velmi přirozeně, vycházel z jeho zvuku tak, jak byl, nesnažil se hrát výrazněji, aby se přizpůsobil akustice Dvořákovy síně. Melodie a harmonie, mistrná práce se strukturou a formou, to všechno nás krůček po krůčku vedlo k hudbě blíž. Každý tón byl pevně a klidně na svém místě, bez pocitu, že je někde něco dřív, nebo později. Jednotlivé části Lesních scén byly výrazově a tempově odlišené, přesto celý cyklus dával smysl jako celek. V rychlých a temperamentních částech se nám tajil dech, v klidnějších jsme se s obrovským potěšením zaposlouchávali do kantilény, která byla hned křehká, hned něžná, sladká, vzdušná nebo zranitelná. Zdálo se mi, jako by Eric Lu na klavír bez nejmenší pochybnosti demonstroval přesně to, co si myslí, a přitom byl přesně tím, kým je. Byla v tom obrovská upřímnost, autenticita, čistá, ryzí přítomnost, bdělost.

Po poetickém Schumannovi následovala Chopinova Polonéza B dur, op. 71: č. 2 a před přestávkou zazněla také Balada f moll, op. 52: č. 4. Mezi Schumannovým cyklem a Chopinovými skladbami došlo k výměně židle s opěradlem za klasickou koncertní a měla jsem také pocit, že snad přišel i jiný Eric Lu. Drobný interpret najednou působil větší, jeho výraz ve tváři byl vážnější, s odleskem něčeho velmi hlubokého v očích, slibujícího prožití Chopinovy hudby až na dřeň.

Polonéza B dur zaujala křehkými virtuózními pasážemi interpretovanými s obrovským nadhledem, lehkostí a samozřejmostí a pak přišla Balada f moll, nádherné Chopinovo dílo, které dobře znám, mimo jiné také z vlastní interpretační zkušenosti. A tentokrát byla atmosféra začátku Balady cítit ve vzduchu před prvním tónem snad ještě hmatatelněji, jako by v tu chvíli neexistovalo nic jiného. Z úvodních oktáv v pravé ruce se vyvinula plynulá hladká melodie, která ve mně vzbudila asociaci příjemně stékajících kapek vody. Sledovat proces výstavby této rozsáhlé skladby pod rukama Erica Lu a v přímém přenosu a s napětím očekávat začátek každého jednotlivého úseku Balady bylo fascinující.

Pro interpretaci Impromptu f moll op. Posth. 142 č. 1, D 935 v druhé polovině koncertu si Eric Lu zvolil opět obyčejnou židli s opěradlem. Těžko říct, jaký byl konkrétně jeho záměr, zda to bylo z praktických interpretačních důvodů, z estetických nebo jiných důvodů, ale tento prvek na mě působil nenuceně odvážně a přirozeně. Jako by každý jeho záměr a každý jeho pohyb byl nedílnou součástí koncertu jako celku, možná jeho života jako celku, a všechno to dohromady dávalo charakteristický smysl. Přišlo mi, jako by Eric Lu neztrácel čas ani na jedinou sekundu jakoukoli zbytečnou myšlenkou nebo jakýmkoli zbytečným pohybem. Jeho pohyby při hraní byly přirozené, bez zbytečné okázalosti, nebylo tam nic víc ani nic míň, co by hudba potřebovala.

Jeho provedení Chopinovy Sonáty pro klavír č. 3 h moll, op. 58 bylo vrcholem večera. Spolu s Ericem Lu jsme měli možnost prožít výrazovou škálu od dokonalé lyriky až po neúprosnou dramatičnost. Sonáta jako by byla srostlá s tímto interpretem, jako by se mu každý tón propsal do krve, jako by ta skladba byla vybraná pro něj a on pro ni, nedovedla jsem si v okamžiku interpretace představit, že by znělo něco jiného. Chopinova hudba v jeho podání působila majestátně, mysticky, jako by ji napsal nějaký kněz. Z hry Erica Lu jsem vnímala obrovskou úctu a oddanost k Chopinově hudbě a za tím vším samozřejmě obrovskou práci a precizní přípravu, která jeho vystoupení nutně předcházela.

Vystoupení nebylo ani dlouhé, ani krátké, skončilo dramaturgicky v tom nejlepším bodě, přesto se zdálo, jako by Eric Lu mohl pokračovat do nekonečna, jako by jeho zásoby energie byly nevyčerpatelné. Nebo spíš jako by téma energie úplně přestalo existovat a všechno pohltilo jen zaměření na hudbu a na krásu. Publiku ale program nestačil, tak si od Erica Lu diváci vytleskali ještě tři přídavky – Schumannovo Snění, Chopinův Valčík As dur, op. 42 a Chopinovo Preludium Des dur č. 15, op. 28 „Dešťové kapky“.

Tento muž hraje královsky nenuceně a cítím z něj určitou autoritu, jakou vnímám například z Grigorije Sokolova nebo Arthura Rubinsteina. Jsem vděčná, že jsem tomuto zážitku mohla být přítomná a věřím, že se mnou zůstane ještě dlouho. Mám dojem, že jen poslechem tohoto pianisty jsem se naučila neskutečně mnoho a jako by večer byl esencí „tady a teď“, zážitku, který už se nezopakuje. A to je myslím jedna z nejvyšších met, jaké pianista může dosáhnout.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp