V rozmezí 4. a 6. května se v Praze uskutečnil už tradiční minifestival ke Světovému dni akordeonu. V rámci tří festivalových koncertů se v úterý 5. května odpoledne sešli posluchači na Praze 2 v Korunní ulici v kostele Českobratrské církve evangelické, aby si poslechli talentované mladé interprety. Kromě pestrého repertoáru sahajícího od Bachovy Francouzské suity přes Philippa Glasse až po Piazzollovy latinsko-americké rytmy v podání akordeonu zazněly také světové premiéry Jiřího Temla a Ondřeje Kukala.

Původní koncertní program čítal deset čísel, avšak nakonec z provozních důvodů nevystoupila klavíristka Nela Pálková. Celkem se představilo devět akordeonistů a kromě Ladislava Horáka se jednalo o laureáty mezinárodních akordeonových soutěží a festivalů, studenty pražských konzervatoří a německé vysoké školy v Trossingenu.

Jako první zahrála čínská interpretka Runxuan Zhu Francouzskou suitu E dur od Johanna Sebastiana Bacha. V první části Prélude ukázala podmanivé legato a jemné, krásné frázování. V části Allemande se mi zdálo, jako by interpretce chyběla razance, avšak hned následující část byla pojata bez jakýchkoli skrupulí ve velmi rychlém tempu, a tak mě Runxuan přesvědčila, že volnější tempo v části Allemande a měkčí zvuk byl jejím interpretačním záměrem. Ve volné části Sarabande využívala i velmi nízké dynamiky nástroje, Gavotte byla naopak rytmicky velmi pregnantní stejně jako Bourrée a předposlední část Gigue zněla velmi energicky. Obdivovala jsem, s jak precizní artikulací lze hrát na akordeon.

Po tomto rozsáhlém úvodním číslu vystoupil Alexandr Ferenc se skladbou Tanec bílého indiána od Heitora Villa-Lobose. Skladba to je velmi expresivní, technicky nesnadná (například kvůli repetovaným tónům v rychlém tempu), avšak byla výborně zahraná, v kontrastu k samotné kompozici akordeonista působil velmi klidně.

Třetího vystoupení se ujala Natálie Málková, v jejímž podání zazněly tři skladby – Etuda č. 6 od Philipa Glasse, lidová píseň od MikyVäyrynena a aranžmá Musorgského Baby Jagy. Už její příchod na pódium působil poměrně rázně a myslím, že ke Glassově skladbě ze stylového období minimalismu by se hodil větší klid. Hudba je psána repetitivně a v zásadě monotónně, agogické vlny či nápadnější práce s výrazem jsou v takové hudbě spíše kontraproduktivní. Svou výraznou osobnost ale interpretka mohla plně uplatnit v Musorgského Babě Jaze, kde prudké dynamické změny, rychlé tempo a velká dramatičnost vyzněly velmi přiléhavě.

Čtvrtou skladbou byla světová premiéra Koncertu od Jiřího Temla v podání akordeonistky Andrey Šulcové za doprovodu klavíristy Jakuba Dvořáčka. V projevu Andrey byla technická zdatnost, expresivita, temperament – a to všechno pojila autenticita a přirozenost. Místy se mi zdálo, že by klavír a akordeon mohl být ještě ve větším zvukově-barevném a emocionálním spojení, avšak všechny náročné rytmické figury ve skladbě zvládali umělci v perfektní souhře s lehkostí a nadhledem. Oba dva udrželi pozornost až do samotného závěru skladby a jejich vystoupení bylo přesvědčivé.

Následovala dvě kratší čísla, Invierno porteño od Ástora Piazzolly v podání Veroniky Klatovské a potom Song for Joss od Richarda Galliano, Piazzolova žáka, hudební kus, který zahrál Richard Jágr. Piazzollova skladba místy překvapila temperamentními zvraty, jak je pro autora typické, a Gallianův chytlavý kus v sobě měl prvky bossa novy. Zejména působivý byl konec skladby, kdy už znělo pouze klapání knoflíků akordeonu.

Další interpret Tadeáš Mrázek měl bohužel při svém vystoupení několik pamětních výpadků. Vždycky přemýšlím nad tím, o jak nesmírně obtížnou situaci pro interpreta se jedná, a že něco takového může v hudebníkovi vyvolat pocit demotivace a frustrace z toho, že výsledek poctivé přípravy nevyšel podle očekávání. A tak jsem si vzpomněla na třetí větu z Haydnovy Klavírní sonáty č. 60 C dur, Hob. XVI/50, kde skladatel schválně píše pomlky a fermaty na místech, kde je nikdo nečeká, a celé to působí, jako by klavírista zapomněl, jak skladba pokračuje. Přemýšlela jsem, zda je nutné pamětním výpadkům na koncertech přikládat tak velkou váhu, když sám Haydn s prvky tohoto typu pracoval jako s motivickým materiálem. Z Tadeášova vystoupení byla každopádně znát velká technická i hudební vybavenost a hudebně zajímavá skladba od Davide Remigia vyzněla efektně.

Předposlední číslo, které mělo opět souvislost s latinsko-americkými rytmy a Ástorem Piazzollou, byla skladba Hommage á Piazzolla od ukrajinského skladatele Volodymyra Zubitského v interpretaci Václava Bastla. Z jeho pojetí čišela velká jistota a sebevědomí, která jeho projevu dodávala to pravé „koření“. V průběhu interpretace využil i různých perkusivních technik, luskání prsty, pobrukování a dalších. Vychutnával si všechny prudké kontrasty s jiskrami v očích a jeho dynamická škála byla velmi pestrá. Bylo to opravdu skvělé vystoupení s velkou dávkou muzikantského zápalu a nadhledu.

A konečně poslední skladba odpoledního koncertu – Akordino, op. 56 od Ondřeje Kukala. Zaznělo v podání Ladislava Horáka a souboru NeoKlasik. Skladba to byla hudebně velmi odlišná od první světové premiéry, s chytlavou melodií a velmi rytmická, a tak mi nepřišla až tak vzdálená předchozím kompozicím s latinsko-americkými rytmy. Smyčce akordeon zvukově výborně doplňovaly a dynamicky bylo provedení dobře vyvážené s tím, že si akordeon a smyčce předávaly hlavní slovo.

Ladislav Horák celý koncert také provázel mluveným slovem a bylo na něm znát, že ho nástroj baví a rád ho prezentuje. Pořad však byl poměrně dlouhý, snad ale překlenutelný vzhledem k pestrosti hraného repertoáru; na druhou stranu, vyjít vstříc obecenstvu také dává smysl – koncentrované publikum je součást úspěchu.

Foto: Ladislav Horák

Facebook X E-mail WhatsApp