Koncert, který nabídl svým posluchačům orchestr Prague Philharmonia a jeho šéfdirigent Emmanuel Villaume 27. dubna ve Smetanově síni, měl přitažlivý název Ozvěny dálek a snů. Program byl sestaven z děl čtyř autorů: Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Alexeye Shora, Maurice Ravela a Sergeje Rachmaninova. Lákadlem byl pak sólista večera, sedmadvacetiletý pianista rusko-korejského původu Arsenij Moon.

V úvodu večera zazněla Mendelssohnova koncertní předehra Hebridy (Fingalova jeskyně), op. 26. Dirigent Emmanuel Villaume i jeho orchestr v ní jedinečně postihli atmosféru mořského pobřeží s impozantní, tajuplnou jeskyní, spojenou s pověstí o legendárním skotském válečníkovi Fingalovi. Zvuk orchestru byl transparentní a čistý, hudební textura živá a obdivuhodně plastická. Měkké smyčce evokovaly mořské vlny a zářivé žestě jako by chtěly připomenout dávné hrdinské činy Fingalovy. Okouzlující byl klarinetový dvojzpěv, který zazněl v závěru skladby.

Jako druhé číslo večera uvedla Prague Philharmonia českou premiéru Klavírního koncertu č. 1 soudobého amerického skladatele a kyjevského rodáka Alexeye Shora (*1970). Pianista Arsenij Moon, jenž se ujal sólového partu, vstoupil do povědomí hudební veřejnosti v roce 2023, kdy se stal absolutním vítězem 64. ročníku proslulé Mezinárodní klavírní soutěže Ferruccia Busoniho. V tomtéž roce získal také prestižní Cenu Artura Benedettiho Michelangeliho, která je udělována pouze při jednomyslném verdiktu poroty a kterou nezískal žádný pianista už téměř tři desetiletí. 

Alexey Shor je původní profesí matematik, komponování se začal věnovat až po své čtyřicítce. Jeho tvorba se pohybuje v mantinelech hudebního romantismu a výjimkou není jeho První klavírní koncert. Nabízí příjemné, elegantně plynoucí melodie, které od posluchače v podstatě nic nevyžadují. Nejpůsobivější a nejnápaditější mi přišla volná věta. Některé z jejích lyrických partií by určitě našly uplatnění v nějakých dojemných filmových scénách. Klavíristům ovšem poskytuje Shor ve svém Koncertu nespočet možností, aby předvedli svou techniku i svůj cit pro poezii. A Arsenij Moon se tu ukázal v tom nejlepším světle. Jeho technika budila úžas a v lyrických místech dokázal „hladit po duši“ jako málokdo. Orchestr i dirigent dopřáli sólistovi dostatek volnosti, aby jeho umění vyznělo v plné kráse. Provedení díla mělo u publika velký ohlas a jsem si jistý, že spokojený byl i autor, který byl koncertu osobně přítomen.

Po přestávce pokračoval večer Ravelovým pětidílným pohádkovým cyklem Má matka husa. Křehká, dokonale vycizelovaná partitura tohoto díla připomíná krajku. Dirigent v ní postihl nespočet jemných barevných nuancí a orchestrální hráči citlivě reagovali na každé jeho sebemenší gesto. Zvuk orchestru byl skutečně pohádkový, průzračné impresionistické barvy přecházely jedna v druhou, ba mnohdy se až zdálo, jako by opalizovaly. Při tom všem kouzlení ale dirigent nalezl prostor i pro humor: kontrafagot ve čtvrté větě, nazvané Rozhovory Krásky a zvířete, zněl opravdu jedinečně; strašidelně a zároveň dojemně. A když se po vypjaté gradaci proměnilo zvíře v krásného prince, vyznělo glissando harfy jako opravdové vysvobození. 

Magnetem večera byla závěrečná Rapsodie na Paganiniho téma pro klavír a orchestr, op. 43 Sergeje Rachmaninova. Jestliže Arsenij Moon už v Shorově Klavírním koncertu zřetelně naznačil, že je umělcem nejvyšších kvalit, pak v Rachmaninovově Rapsodii doslova exceloval. Efektní a technicky mimořádně náročné dílo je ve své podstatě řadou čtyřiadvaceti variací na proslulé 24. capriccio pro sólové housle Niccola Paganiniho. Skladatel však – podle svých vlastních slov – pojal tyto variace do jisté míry jako programní kompozici. Inspirací mu byla legenda o slavném houslistovi, který se upsal ďáblu, aby získal perfektní houslovou techniku a také přízeň dam. Jako symbol temných sil podsvětí se v Rapsodii několikrát ozve Dies irae. 

Pokud bychom legendu o houslistovi posunuli do „klavírní roviny“, pak bych byl ochoten věřit, že se s ďáblem spolčil i Arsenij Moon. To, co předvedl v Rachmaninovově Rapsodii, bralo dech. Moonova technika je nadlidská, nad klaviaturou se často místo rukou míhaly jen rozmazané šmouhy a nezřídka se zdálo, že klávesy pod Moonovými prsty jiskří. Nikdy jsem neslyšel démoničtější provedení této skladby a obávám se, že sotvakdy uslyším. Moonova démonická hra je o to překvapivější, že klavírista sám působí na pódiu velice křehce a bezbranně. Tento dojem posilovala i jeho vizáž: něžné, téměř dívčí rysy obličeje a vlasy stažené do drdůlku. 

Obecenstvo bylo Moonovou hrou strženo natolik, že se o potlesk pokusilo už po desáté variaci. Nutno dodat, že velký podíl na oslnivém provedení měli i dirigent a orchestr, jimž se podařilo dostat z Rachmaninovovy barvité partitury maximum. Po doznění posledních tónů připravili posluchači klavíristovi velkolepé ovace vstoje. A Moon ještě dvakrát přidával: nejprve půvabný valčíkový First Dance z cyklu Childhood Memories Alexeye Shora a po něm slavnou Lisztovu Campanellu. Arsenij Moon dnes rozhodně patří k nejzajímavějším pianistům své generace. V Praze hrál poprvé a věřím, že to nebylo naposledy.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Arsenije Moona, Jiří Beran (ilustrační fotografie)

Facebook X E-mail WhatsApp