Průběh letošního ročníku klavírní soutěže Pražského jara budil pozornost od samého prvopočátku. Z 231 přihlášených pianistů jich bylo do prvního kola vybráno 42, přičemž poklidnou hladinu tuzemských klavírních vod značně rozčeřila skutečnost, že 40 (!) účastníků pocházelo z Asie – 25 z Korejské republiky, 11 z Číny, 3 z Japonska a jedna soutěžící přijela ze Singapuru. „Evropské barvy“ reprezentovali Eliška Tkadlčíková z pražské HAMU a německý pianista Julian Gast. Do druhého kola postoupilo 10 soutěžících, z „neasijských“ pouze Eliška Tkadlčíková. A finále, které se odehrálo v Rudolfinu ve čtvrtek 14. května, bylo už výhradně v režii mladých umělců z Asie: jako první vystoupil Sehyeok Son z Korejské republiky, po něm dva čínští pianisté – Xuehong Chen a Zhiquan Wang. Klavíristy doprovázel Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK vedený Petrem Altrichterem.

Již první soutěžní kolo, které proběhlo ve dnech 8.–9. května v Sále Martinů, mělo neobyčejně vysokou úroveň. A soutěžní výkony ve druhém kole (Sál Martinů, 11. května) byly natolik kvalitní a vyrovnané, že jsem upřímně litoval porotu, která měla za povinnost vybrat do závěrečného klání pouhé tři finalisty. Finálový večer měl pak velmi napínavý průběh. Už samotná dramaturgie (jež byla ve velké míře dílem náhody) slibovala mimořádný zážitek: během večera zazněly totiž tři z nejslavnějších, nejrozsáhlejších a interpretačně nejnáročnějších romantických klavírních koncertů. Soutěžící v nich dostali příležitost předvést nejen svou techniku, ale také muzikálnost, vytrvalost a schopnost komunikovat s orchestrem. 

Osmnáctiletý Sehyeok Son si pro své finálové vystoupení vybral Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll, op. 15. Jedná se o dílo, které má symfonickou fakturu a které lze do jisté míry vnímat jako symfonii se sólovým klavírem. Son hrál po celou dobu koncentrovaně a s hlubokým osobním citovým vkladem. Jeho technika budila úžas, přesto ji ani v nejmenším nestavěl na odiv. Rozsáhlá první věta měla – při vší náladové proměnlivosti – dokonale pevný a přehledný tvar, přičemž v jejích dramatických partiích mnohdy až mrazilo v zádech. Volnou větu pojal Son velmi intimně. Přednášel ji jako meditaci nebo jako modlitbu, jež se před závěrem rozplynula v průsvitném, téměř impresionistickém oparu. Finální věta sršela od prvních taktů energií a měla skvělý rytmický švih. Son nejenže během této věty nejevil žádné známky únavy, ale v jejích vrcholech se mu podařilo dostat z klavíru zvuk, který nemohu označit jinak než jako „impozantní“. Nebylo nejmenších pochyb, že Son zasáhne do boje o první místo. Nemenší obdiv než sólista si ovšem zasloužil v Brahmsovi také FOK s Petrem Altrichterem. Orchestr i dirigent byli Sonovi naprosto rovnocennými partnery. Bylo požitkem sledovat, s jakou empatií reagoval Petr Altrichter na sebemenší sólistovo gesto a zároveň také, jak inspirovaně dokázal vést orchestr. Jak dirigent, tak i orchestrální hráči FOKu se tu předvedli v tom nejlepším světle.

Po Brahmsovi následoval Chopinův Klavírní koncert e moll, op. 11. Toto dílo má víceméně tradiční koncertní sazbu – s přehledně koncipovanými sólovými vstupy klavíru a s „doprovodnou“ orchestrální složkou. Sedmadvacetiletý Xuehong Chen vsadil na kultivovaný tón, citlivou práci s rubaty a na elegantně profilovanou kantilénu. V pomalé větě okouzlil jemným odstíněním zpěvné melodie od sametového doprovodu, mihotavými virtuózními „girlandami“ a neskutečně tichými pianissimy. Finální rondo Chopinova koncertu je ve své podstatě stylizovaný polský lidový tanec krakoviak. Chen podal tuto větu víc hravě než tanečně a v závěrečné strettě se pak ještě jednou pochlubil svou lehoučkou prstovou technikou. FOK ponechal v tomto koncertu sólistovi dostatek prostoru, aby mohl předvést své umění v plné šíři. Celkově se jednalo o velmi hezké, spíše intimní provedení, na kvality Sonova Brahmse ale Chen nedosáhl.

Čínskému pianistovi Zhiquanu Wangovi, který soutěžní večer uzavíral, je teprve šestnáct let. Byl nejmladším finalistou a jedním z nejmladších účastníků letošní soutěže. Pro závěrečné kolo si ovšem připravil Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30, který je mnohými považovaný za nejtěžší klavírní koncert vůbec. Technické nároky, které toto dílo klade na interprety, jsou vskutku enormní. Wang však už v předchozích dvou kolech prokázal, že nemá technické limity. A stejně tak tomu bylo i v Rachmaninovovi. Pokud Sehyeok Son působil při své produkci dojmem, že jeho technika je těsně u hranice lidských možností, pak Zhiquan Wang předvedl, že ve virtuozitě se dá zajít ještě výrazně dál. Hrál Rachmaninova s fantastickou brilancí a navíc se strhujícím mladistvým entuziasmem. Co z toho fascinujícího přívalu hudby vyzdvihnout? Kadenci v I. větě? Gradace a dynamické vlny ve větě druhé? Nadlidské tempo a démonickou codu ve větě finální? A nelze také než znovu obdivovat Petra Altrichtera a FOK. Dirigent perfektně „uchytal“ všechna rubata, jichž byl v Rachmaninovovi bezpočet, a navíc dodal celému koncertu efektní barvitost i vzlet. Nebylo divu, že publikum ocenilo Wangova Rachmaninova spontánními ovacemi vstoje.

Po doznění Rachmaninovova koncertu bylo jasné, že kandidáti na první cenu jsou dva: Sehyeok Son a Zhiquan Wang. Bylo jen otázkou, zda porota dá přednost vyzrálému a strhujícímu Sonovu Brahmsovi nebo eruptivnímu – a neméně strhujícímu – Rachmaninovovi Wangovu. U mne se vážky klonily víc na stranu Sehyeoka Sona, jenž nakonec získal nejen první cenu, ale také řadu cen vedlejších. Avšak ani Zhiquan Wang nepřišel zkrátka. Kromě druhé ceny si odnesl ještě diváckou cenu a Cenu Nadace Český hudební fond za nejlepší provedení povinné skladby Afro pour piano Kryštofa Mařatky. 

Finální kolo pražskojarní klavírní soutěže nabídlo publiku velkou dávku napětí i jedinečné umělecké zážitky. Co si přát víc? 

(Podrobnější informace o výsledcích klavírní soutěže Pražského jara ZDE.)

foto: Pražské jaro / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp