18. květen
Svátek má Nataša.
1984 – zemřela Zdenka Hrnčířová, operní pěvkyně (narodila se 27. ledna 1913). Debutovala v Českých Budějovicích, později ji angažoval Václav Talich do Národního divadla. Začínala jako altistka, po roce 1945 se zaměřila na dramatický soprán. Ztvárnila role v operách Šárka, Dalibor, Rusalka, Aida, Trubadůr, Boris Godunov, Její pastorkyňa nebo Káťa Kabanová. Je pohřbena na hřbitově Všenory-Horní Mokropsy v hrobce rodiny Mesteků.
1953 – zemřel Ferdinand Vodička, klavírista, dirigent, sbormistr, hudební skladatel a pedagog (narodil se 27. května 1895). Koncertoval jako sólový klavírista a spolupracoval s Ondříčkovým kvartetem. Věnoval se i popularizační práci, pořádal přednášky o hudbě a doprovázel koncerty úvodním slovem. Učil ve Znojmě, kde vedl pěvecký sbor Vítězslav Novák a v Moravských Budějovicích sbor Foerster. Pak byl ředitelem hudební školy v Mostě, působil jako sbormistr Pěveckého sdružení severočeských učitelů a župní dirigent Hraničářských sokolských sborů. Za války byl ředitelem hudební školy v Berouně, kde vedl pěvecký sbor Slavoš, po válce učil na hudební škole v Litvínově, řídil Symfonický orchestr města Litvínova a znovu vedl Pěvecké sdružení severočeských učitelů. Byl žákem Vítězslava Nováka a Václava Talicha.
1951 – narodila se Natalia Troická, ruská operní pěvkyně – sopranistka (zemřela 9. dubna 2006), členka Vídeňské státní opery. Byla považována za jednu z nejlepších interpretek Aidy ve stejnojmenné opeře Giuseppe Verdiho a Taťány v Čajkovského Evženu Oněginovi. Její hlas ji proslavil na mnoha operních scénách ve světě včetně Metropolitní opery, Royal Opera House Covent Garden a La Scaly. Kromě Aidy si získala renomé zejména jako Tosca a Manon Lescaut. Mezi její partnery patřili Dmitrij Chvorostovskij, Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a Montserrat Caballé.
1945 – zemřel Vladimír Helfert, český muzikolog, pedagog a dirigent (narodil se 24. března 1886). Od roku 1919 žil v Brně, kde na Masarykově univerzitě založil oddělení hudební vědy. V Brně jako první uvedl a řídil 29. 1. 1923 kompletní Smetanovu Mou vlast. Zpočátku odmítal jako příliš „naturalistickou“ hudbu Leoše Janáčka, později svůj postoj přehodnotil – výrazně se v roce 1925 zasadil o udělení doktorátu honoris causa Masarykovou univerzitou Janáčkovi… Byl také zakladatelem Hudebního archivu Moravského zemského muzea v Brně a v letech 1920–1939 dirigentem Orchestrálního sdružení v Brně. Jeho aktivity natrvalo učinily z Brna hlavní centrum československé a české hudební lexikografie, rozvíjené zejména Gracianem Černušákem, Bohumírem Štědroněm, Jiřím Fukačem a Jiřím Vysloužilem… Výrazně ho v mládí na pražské univerzitě ovlivnil Zdeněk Nejedlý, jeho pozdější švagr. V korespondenci ze 30. let 20. stol. se Zdeňkem Nejedlým formuloval myšlenku o zavedení předmětu hudební výchovy do základního školství. Za druhé světové války byl pro pokrokové smýšlení vězněn. Zemřel v důsledku podlomeného zdraví po převozu z Terezína do pražské Nemocnice Na Bulovce.
1942 – premiéru měla Symfonie č. 2 pro smyčce a trubku Arthura Honeggera. Vznikla na objednávku dirigenta a mecenáše Paula Sachera v roce 1937 u příležitosti desátého výročí jím vedeného Basilejského komorního orchestru. První provedení se uskutečnilo v podání orchestru Collegium Musicum v Curychu pod Sacherovým vedením.
1938 – narodil se Jan Málek, hudební režisér a skladatel. Skladbu studoval u Miloslava Kabeláče. Byl hudebním režisérem Československého rozhlasu v Plzni, v letech 1965–1976 dramaturgem Plzeňského rozhlasového orchestru a vedle toho i lektorem a dramaturgem plzeňské elektroakustické laboratoře. V roce 1976 přešel do Prahy a pracoval jako hudební režisér v rozhlase. Zabýval se kompozičními postupy tzv. Nové hudby, ale později se jeho inspiračními zdroji stala stará hudba a folklór.
1923 – Bylo zahájeno pravidelné vysílání Československého rozhlasu.
1917 – premiéru měl balet Parade, který Erik Satie složil pro Sergeje Ďagileva a jeho soubor Ballets Russes.První představení (se scénářem Jeana Cocteaua a v choreografii Léonida Massina) se uskutečnilo v pařížském Théâtre du Châtelet.
1914 – narodil se Boris Christov, bulharský operní pěvec, bas (zemřel 28. června 1993). Vystudoval práva, stal se soudcem a ve volném čase zpíval v proslulém sboru Gusla v Sofii, do kterého chodil už před studii. Zpíval také ve sboru katedrály svatého Alexandra Něvského a v Akademickém sboru. Díky vládnímu grantu se dostal v roce 1942 do Itálie, kde ho dva roky učil klíčový italský basový repertoár velký barytonista dřívější generace Riccardo Stracciari… První koncert měl v Itálii v prosinci 1945 v Římě se Symfonickým orchestrem Hudební akademie Santa Cecilia. V opeře debutoval jako Colline v Pucciniho Bohémě v Reggio Calabria 12. března 1946. Následovala účinkování v milánské La Scale, v benátském La Fenice, v římské opeře, v Covent Garden v Londýně, v operních divadlech v Neapoli, Barceloně, Lisabonu, Riu de Janeiro… V roce 1950 byl pozván zpívat v Metropolitní opeře, ale vstup do USA mu byl odepřen. Po politickém uvolnění debutoval v USA v roce 1956 v opeře v San Franciscu. Další pozvání do Met odmítl. V roce 1952 byl v Paříži hlavním protagonistou nahrávky Musorgského Borise Godunova, kdy ztvárnil všechny tři basové role – Borise, Varlaama a Pimena. V Sofii se podílel na natáčení bulharských a ruských pravoslavných liturgických zpěvů…
1911 – zemřel Gustav Mahler, rakouský hudební skladatel a dirigent narozený v Čechách (narodil se 7. července 1860). Jeho odkaz, zásadní položku evropské koncertní hudby, tvoří devět symfonií a jedna věta z uvažované desáté, Píseň o zemi a sólové písňové cykly a písně. Žádná opera. Jeho hudba je grandiózním příkladem koncepčního i zvukového vizionářství. Komponoval převážně v létě, jinak působil jako dirigent… Jako skladatel zapůsobil coby most mezi tradicí 19. století a modernismem počátku 20. století. Zatímco za života byl jeho status dirigenta nezpochybnitelný, jeho vlastní hudba získala širokou popularitu až po obdobích relativního zanedbávání, mezi které patřil i zákaz jejího provádění ve velké části Evropy během nacistické éry. Po roce 1945 jeho skladby znovuobjevila nová generace posluchačů; Mahler se poté stal jedním z nejčastěji hraných a nahrávaných skladatelů a tuto pozici si udržel až do 21. století… Nerozlučně patří především k Vídni, nicméně prvních patnáct let jeho života je spojeno s Českomoravskou vrchovinou. Narodil se ve vesnickém hostinci v Kalištích nedaleko Humpolce v německy hovořící židovské rodině, která se o několik měsíců později přestěhovala do Jihlavy, kde pak maturoval na německém gymnáziu. Ve Vídni studoval na konzervatoři a na univerzitní filozofické fakultě. Během dalších 17 roků vystřídal mnoho různých kapelnických angažmá, mimo jiné v Lublani, Olomouci, Kasselu, Praze, Lipsku, Budapešti a Hamburku. Do Vídně se vrátil, když v roce 1897 získal na tu dobu asi nejprestižnější možné místo – stal se šéfdirigentem a ředitelem Dvorní opery. Byl jím celých deset let. Poslední etapu svého nedlouhého života strávil potom v New Yorku, kde dirigoval představení v Metropolitní opeře a filharmonické koncerty. Zemřel však ve Vídni. Stalo se tak po dramatické cestě z New Yorku, kam se v roce 1908 uchýlil k dirigování v Metropolitní opeře a ve filharmonii poté, co byl z rakouské Dvorní opery vyštván tlaky, výpady a intrikami, kterým nechyběly antisemitské podtóny.
1911 – zemřela Marie Moser (Marie Edle von Moser–Steinitz), rakouská sopranistka působící dvě desetiletí v Praze (narodila se 21. ledna 1847). Vystoupila 30. dubna 1886 jako první Isolda v českých zemích při premiéře Wagnerovy opery Tristan a Isolda v dnešním Stavovském divadle. Už v roce 1875 zpívala titulní roli v tuzemské premiéře Verdiho Aidy a ztělesnila v Praze roku 1880 také první Carmen. V roce 1885 pod taktovkou Gustava Mahlera nastudovala roli Brűnhildy v pražské premiéře Wagnerovy Valkýry a v roce 1887 účinkovala i při tamním prvním kompletním proveden í Prstenu Nibelungova. Debutovala už jako patnáctiletá ve Štýrském Hradci, v sezóně 1864/1865 byla angažována v Brně, vystupovala také v Budapešti, ve Dvorní opeře ve Vídni a na dalších místech.
1909 – zemřel Isaac Albéniz, skladatel a pianista (narodil se 29. května 1860), jeden z nejvlivnějších španělských hudebníků období romantismu. Během života si slávu získával poměrně těžko. Až po smrti se jeho díla začala objevovat ve městech, kde žil či nějaký čas působil, to znamená v Londýně, Paříži a Madridu. Jako pianista však koncertoval po celé Evropě i v Americe. Studoval v Lipsku, Bruselu a Madridu, setkával se v Paříži s Claudem Debussym, studoval také u Paula Dukase a Vincenta d’Indyho. Nejlepší je jeho klavírní hudba – podrobně propracovaná, plná španělského koloritu a nástrojově nesmírně obtížná. Jsou to především Španělské písně, Španělská suita a suita dvanácti klavírních impresí nazvaná Iberia.
1901 – narodil se Hans Hauska, rakouský hudební skladatel a politický vězeň (zemřel 7. května 1965). Od mládí se zapojil do komunistického hnutí. Vstoupil do Komunistické strany Německa. Ve stejné době byl už proslulým skladatelem revolučních skladeb, které vyzývaly k třídnímu boji. Se skupinou Kolonne Links odjel v roce 1932 do Sovětského svazu a po nástupu Adolfa Hitlera k moci tam zůstal jako politický exulant a patřil mezi nejvýraznější osobnosti. Prošel sovětským Gulagem i berlínskou věznicí Moabit. V roce 1945 se usadil ve Vídni a angažoval se tam při založení Komunistické strany Rakouska. Pak přesídlil do Německé demokratické republiky a až do smrti byl prominentní uměleckou osobností tamního komunistického režimu.
1897 – premiéru mělo symfonické scherzo Čarodějův učeň (L’Apprenti sorcier) Paula Dukase, založené na baladě Der Zauberlehrling Johanna Wolfganga Goethe. Zaznělo v Société Nationale de Musique pod autorovou taktovkou. V roce 1940 se tato hudba objevila v animovaném filmu Fantasia od Walta Disneyho.
1892 – narodil se Ezio Pinza, italský operní zpěvák (zemřel 9. května 1957). Studoval na konzervatoři v Boloni. Ve 20. letech zpíval v La Scale jako sólista. Jeho další kariéra pak byla spjata s New Yorkem: dvaadvacet sezón účinkoval v Metropolitní opeře, kde celkem odehrál 750 představení padesáti různých oper. Byl často obsazován do mozartovských rolí jako Don Giovanni, Sarastro či Figaro, známé je také jeho ztvárnění titulní role v Musorgského opeře Boris Godunov. V Americe byl velmi oblíbený a po ukončení operní kariéry začal účinkovat na Broadwayi v populárně-hudebních muzikálech, za což dostal roku 1950 cenu Tony.
1891 – Byla otevřena budova Národního muzea v Praze.
1887 – premiéru měla opera Le roi malgré lui (Král navzdory sobě samému neboli Neochotný král) Emmanuela Chabriera. Uskutečnila se v pařížské Opéra-Comique. Divadlo po třech představeních vyhořelo. Čtvrté představení se konalo 16. listopadu v přepracované verzi v Salle des Nations, kde se hrálo až do 29. dubna 1888.
1863 – narodila se Hana Cavallarová, operní pěvkyně – sopranistka (zemřela 6. dubna 1946), členka souboru Národního divadla. Byla menší postavy, což jí pomáhalo hlavně v komických rolích. Kritika na ní oceňovala všestrannost (jeden redaktor ji pochvalně nazval „divadelní rarášek“), naopak v operách měl její zpěv vysokou, akademickou dokonalost. V roce 1885 se její portrét dostal na Hynaisovu oponu Národního divadla, její podobu má druhá, mírně skloněná dívka zprava.
1810 – narodil se Francesco Maria Piave, italský operní libretista (zemřel 5. března 1876). Přes dvacet let psal libreta pro nejlepší operní skladatele své doby, deset pro Giuseppe Verdiho, Ernani (1844), Dva Foscariové (1844), Attila (1846), Macbeth (první verze 1847), Korzár (1848), Stiffelio (1850), Rigoletto (1851), La traviata (1853), Simon Boccanegra (první verze 1857) a Síla osudu (první verze 1862), čtyři libreta pro Giovanniho Paciniho, dále pro Saveria Mercadanteho, Federica Ricciho nebo Michaela Balfeho. Byl také novinářem a překladatelem, kmenovým básníkem a inspicientem divadla Teatro La Fenice v Benátkách a divadla La Scala v Miláně. Poté, co Verdi přijal v roce 1870 zakázku na operu Aida, Piave měl psát i libreto k ní. Byl ale raněn mozkovou mrtvicí, ochrnul a nemohl mluvit. Verdi podporoval jeho ženu a dceru. Navrhl vydat „Album skladeb známých skladatelů, které bude prodáváno v Piaveho prospěch“. Je pohřben na hřbitově Cimitero Monumentale di Milano. Jeho pohřeb platil i Verdi.
1799 – zemřel Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais, francouzský dramatik (narodil se 24. ledna 1732), proslulý svými třemi hrami o Figarovi. Nesou názvy Le Barbier de Séville (Lazebník sevillský), Le Mariage de Figaro (Figarova svatba) a La Mère coupable (Provinilá matka). Patří mezi nejdůležitější francouzské hry epochy, kterou dovedně vystihují. Lazebníka sevillského zhudebnil Gioacchino Rossini, Figarovu svatbu Wolfgang Amadeus Mozart, Provinilou matku operně zpracoval Darius Milhaud. Postava Figara inspirovala operu Chérubin od Julese Masseneta a moderní americkou operu The Ghosts of Versailles od Johna Corigliana.
1779 – premiéru měla opera Iphigénie en Tauride (Ifigenie v Tauridě) Christopha Willibalda Glucka, čtyřaktová lyrická tragédie. Poprvé byla uvedena na Královské hudební akademii v Paříži.
1616 – narodil se Johann Jakob Froberger, německý skladatel a virtuos na klávesové hudební nástroje (zemřel 7. května 1667). Patřil k nejslavnějším hudebníkům své doby a ovlivnil prakticky každého tehdejšího velkého evropského skladatele. Vytvořil žánr suity pro klávesové nástroje a mnoha cestami přispěl k výměně informací. Uveřejnil jen dvě skladby, jeho kompozice se ale šířily v mnoha opisech a stal se jedním z nepatrného počtu skladatelů 17. století, kteří nebyli nikdy úplně zapomenuti: Po Händelovi a Bachovi jeho díla studovali dokonce i Mozart a Beethoven.