Do Španělského sálu dorazili 13. května rytíři – bez mečů, zato s houslemi, violoncelly, klarinety, fagoty… i zlatem v hrdle. Benefiční koncert Nadačního fondu Magdaleny Kožené ukázal, že skutečná síla nespočívá v zbroji, ale v talentu a trpělivosti, s jakou se rozvíjí. Večer, v němž se potkaly dětské začátky s velkým uměním, připomněl, proč má smysl krásu umění předávat dál. Hudba, tanec, recitace i výtvarné umění tak dostaly prostor, aby ukázaly naději v pokračování linie talentu.

Za posledním divákem se zavřely dveře a v prostorách Španělského sálu již všichni netrpělivě odpočítávali poslední minuty do přímého přenosu. U malířských stojanů zaujala místo dvojice autorek z pražských Petřin – Zuzana Lacinová a Olesia Hurina –, které na místě vytvářely obrazy inspirované hudebními nástroji. Sedadla se zaplnila beze zbytku a zrcadla sálu ještě opticky násobila počet těch, kteří se rozhodli věnovat svůj středeční večer naději v mladé talenty. S napětím jsme očekávali příchod prvního účinkujícího.

Do plátků svých klarinetů se opřela skupina Clarinet Factory. Společně se žáky několika základních uměleckých škol, kteří na pódium dorazili středem publika, jako by na rukou přinesli křehkou, „skleněnou“ skladbu Glass Story. Její příběh si každý z posluchačů jistě vyloží po svém, v každém však zanechala pocit zvědavosti a napětí, co vše nadcházející čas přinese. Vlídným slovem poté přivítal jak přítomné diváky, tak ty u televizních obrazovek David Mareček, spolupatron Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Večerní koncert obrazně přirovnal k Vánocům – hudba je totiž především darem: pro ty, kteří ji mohou naslouchat, i pro ty, kteří mají to štěstí věnovat se jí aktivně v roli interpretů. Možná i všechna ta světýlka v sále mohla zdálky připomínat právě tento čas.

Následovala skladba Pilky z cyklu Lašských tanců Leoše Janáčka. Orchestr složený ze žáků celkem šestadvaceti základních uměleckých škol se na pódiu setkal po boku profesionálů, kteří působí jako lektoři stipendijního programu Rytíři talentu. Dirigoval Jan Kučera. Velmi osvěžujícím prvkem byla choreografie, jež dotvářela kolorit lašského prostředí. Ačkoliv kompozice v názvu nese letmou výzvu k tanci, jedná se o jeho stylizovanou podobu, a tudíž není záměrem na ni tančit. A přesto v tomto ohledu byla středeční choreografie mimořádně trefná a vkusná. Autorka Hana Achilles do ní zajímavým způsobem zakomponovala šátky, které se staly proměnlivou rekvizitou. V rukách tanečnic ze základních uměleckých škol Kyjova a Uherského Hradiště tak choreografie působila jako jemná stylová reminiscence moravského kulturního prostoru.

Poté se orchestr představil samostatně čtvrtou větou Sinfonie C dur Leopolda Koželuha. Přestože se žáci základních uměleckých škol s orchestrálními party setkávají poměrně často, teprve v tomto společném provedení se naplno ukázalo, s jakým soustředěním a smyslem pro celek dokázali mladí interpreti k úkolu přistoupit. Na výsledku byla zřetelně cítit pečlivá příprava orchestru pod vedením Anny Svobody – působil kompaktně a přesvědčivě.

Večer se stal také příležitostí pro mladého skladatele Františka Konečného. Teprve sedmnáctiletý autor ve svém melodramatu Uspávanka s bývalými anděly a modrým ptáčkem na text Jana Skácela ukázal pozoruhodnou invenci i cit pro vnitřní výstavbu. Jeho kompozice měla jasný směr a přirozené napětí, které posluchače přirozeně vedlo vpřed. Nechávali se unášet proudem pohádkového světa, v němž se vedle jemných pastelových barev objevovaly i temnější, místy až strašidelné odstíny. Barvitost díla byla vystavěna především na zvuku dechových nástrojů, jejichž měkká i ostřejší poloha citlivě rámovala vyprávěný příběh. Recitace se ujala Terezie Žvaková, žákyně základní umělecké školy v Kroměříži, která slova předkládala s přirozeným zaujetím a dokázala diváky vtáhnout do děje. Hudba Františka Konečného pak celý obraz sjednocovala a dotvářela jeho snovou, místy dobrodružnou atmosféru.

V následující kompozici se vše ztišilo, aby toto ticho vzápětí prolomily dětské hlasy tří sborů – chlapeckého sboru Bonifantes, dále Iuventus, gaude! z Jablonce nad Nisou a také pěveckého sboru školy Jaroslava Ježka. Z jejich projevu bylo patrné zaujetí i radost ze společného muzicírování, která se přirozeně přenášela i do hlediště. A Hymn to the Virgin Benjamina Brittna tak toho večera nabyl zvláštní intimity, místy až posvátného vyznění. Vedle sborového zpěvu se na pódiu objevila také druhá choreografie večera. Její autorkou byla pedagožka Zora Breczková a provedly ji dva soubory – ZUŠ Klášterec nad Ohří a žáci ZUŠ K. Slavického v Kadani.

Významný díl programu si pro sebe „ukradl“Wolfgang Amadeus Mozart. Za svůj velice krátký život dokázal naplnit na 626 opusových čísel a jeho genialita prostoupila snad všemi nástrojovými i pěveckými obory. Není se tudíž čemu divit, že po jeho kompozici sáhla také Ester Kohoutová z hudební školy ve Vimperku. Koncert pro fagot a orchestr B dur, K. 191 přitom rozhodně nedává interpretovi nic zadarmo. Ester v jeho první větě Allegro předvedla v rychlých pasážích hbitou bránici i výraznou muzikalitu.

Mezi Mozartem a Mozartem jsme si jako diváci ještě na chvíli odskočili do rozpáleného Španělska, do světa toreadorů a vášnivých tanečních rytmů. Na pódium se vyšplhal drobný chlapec jménem René Kotal z pardubické základní umělecké školy. Nakolik klamal svým nenápadným vzhledem, tušil jen málokterý z posluchačů. S neomylnou přesností se trefoval do kamenů marimby v suitě z opery Carmen Georgese Bizeta, kterou pro tento nástroj upravil Tomáš Krejča. Reného paličky vířily tak rychle, až se místy ztrácely před očima, zatímco jeho výraz zůstával soustředěný, téměř nehnutý. Osobně mě nadchlo, s jakou samozřejmostí dokázal tak mladý interpret pracovat s dynamikou i hudebním výrazem.

Zpět ke geniálnímu Mozartovi… tentokrát ve fraku pěvce. Host večera Jan Martiník si ke svému číslu zvolil slavnou basovou árii Non più andrai, farfallone amoroso z opery Figarova svatba. Jako pravý profesionál dokonale propojil zpěv s herectvím, a tak jsme se na chvíli skutečně ocitli v prvním dějství opery a mohli naplno vychutnat Figara, který se poťouchle vysmívá mladému Cherubinovi. V dalším čísle doplnila Martiníka na prknech mladá Marie Vozáková ze ZUŠ J. S. Bacha v Dobřanech. Ta si na chvíli vyzkoušela roli Paminy ze singspielu Kouzelná flétna a společně s Papagenem zazněl duet Bei Männern, welche Liebe fühlen. Přestože bylo ve zpěvaččině projevu znát jemné napětí, dokázala vystihnout hudební frázi i výraz s přirozeným citem. Martiník svůj výstup zakončil ještě třetí rolí – jako Leporello v árii Ah, pietà, signori miei prosil za svého pána Dona Giovanniho o smilování před rozhněvanými dámami.

A do pětice všeho dobrého zaznělo Gloria: Allegretto con spirito z Mozartovy Korunovační mše C dur. Vzácným momentem se následně stala předposlední skladba Meditace na starou píseň, v níž se dirigent setkal se skladatelem v jedné osobě. Jan Kučera vedl orchestr skrze neznámá zákoutí chorálu ve starém modu, v citlivém prolínání s rozšířenou tonalitou, místy připomínající pozdně romantickou řeč. Při této kompozici doslova běhal mráz po zádech. Večer pak uzavřela snad nejslavnější část kantáty Carmina Burana Carla Orffa.

Sláva všem rytířům talentu, kteří se na středeční benefici podíleli! V závěrečných číslech spojily své síly smíšený sbor i orchestr, tentokrát už skutečně v plné zbroji. Sólisté, také z řad žáků základních uměleckých škol, se po dvojicích střídali v jednotlivých hlasových skupinách a s obdivuhodným nasazením se ujali svých nelehkých partů. Byl to velkolepý večer, který díky citlivé dramaturgii nabídl divákům mnoho silných momentů, ukázal, že ve spojení je síla, a nakonec se stal také symbolem solidarity.

Foto: Nadační fond Magdaleny Kožené / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp