„Tajemství Aimardovy hry spočívá bezesporu v jeho práci s pedálem.“

„Čtyři seriální miniatury se pod Aimardovýma rukama proměnily v hudební laboratoř, kde se z přesně odměřených ingrediencí rodilo napětí i vtip.“

„Celkovou soudržnost díla podpořil také Popelkův odvážný ‚timing‘ – zatímco druhá věta doznívala v prostoru déle, mezi krajními větami nedal posluchačům příliš času se nadechnout.“

Do Prahy dorazil světoznámý francouzský klavírista Pierre-Laurent Aimard, aby spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nalákal posluchače do Dvořákovy síně Rudolfina. Pondělní koncert 22. prosince nabídl kousek francouzského šarmu i českého temperamentu. Program byl laděn optimistickém duchu – zazněla kantáta Our Garden estonského skladatele Arvo Pärta, Ravelův Klavírní koncert G dur a Dvořákova Šestá symfonie D dur. Hudební večer tak působil jako příjemný kontrast k předvánočnímu shonu… Anebo snad přece jen byla přítomna trocha té sváteční atmosféry? Vždyť Václav Talich kdysi nazval tuto symfonii „vánoční“…

Do úvodu koncertu zařadil SOČR pozoruhodné dílo – kantátu Our Garden, op. 3, která patří k rané tvorbě Arvo Pärta. Nejde však o jeho typický minimalistický tintinnabuli styl, nýbrž o dílo jasně tonální, melodické a s humorným nádechem. Ačkoliv je tato vokálně-instrumentální skladba určená primárně pro dětský sbor, nabízí také prostor pro bohatou práci s dynamickými kontrasty a orchestrálním zvukem. V pondělní interpretaci zazněla anglická verze textu, což bylo podle mého názoru velmi šťastné rozhodnutí. Posluchači se tak mohli pobavit půvabným textem, který s lehkostí vypráví o dětech pracujících na zahradě. Dětský sbor Českého rozhlasu nastudoval svůj part pod vedením sbormistryně Věry Hrdinkové s náležitou precizností ve výslovnosti i intonační jistotou. Na místě pak šéfdirigent Petr Popelka vykouzlil příběh plný dynamické plasticity, která se projevila v dokonale vyváženém poměru symfonického zvuku a dívčích hlasů.

Následující Klavírní koncert G dur Maurice Ravela je svéráznou kompozicí. Dílo je nabité pasážemi na úrovni brilantní virtuozity, jeho hlavním cílem je však posluchače bavit. Ve skladbě jasně zaznívá vliv jazzu, prolnutý s prvky baskické lidové hudby. Ravel, všeobecně známý jako „mistr instrumentace“, zde pracuje s komornějším obsazením dechové sekce, což vytváří jemnou, „ravelovsky“ barevnou texturu založenou na dialogu nástrojů. Naopak bicí nástroje jsou zastoupeny bohatě – dva hráči obsluhují tympány, triangl, malý buben, činely, velký buben, tamtam, dřevěný blok i bič.

Překvapivé „prásk“ odstartovalo první větu Allegramente. Ve smyčcích se objevil mírný zmatek, který však postřehnul jen málokdo – veškerou pozornost na sebe strhl klavírista Pierre-Laurent Aimard, jenž pevně držel úvodní takty pohromadě. Baskické téma si postupně předávají pikola, flétna a klarinet; jejich vyrovnané síly spolu s klavíristou vytvořily organický celek. Aimard dokázal vystihnout charakter jednotlivých témat srozumitelně a přirozeně, hudba doslova dýchala. V hlubších polohách zněl jeho klavír křehce a zranitelně, zatímco ve vypjatých momentech udržoval strukturu s rytmickou přesností a energickým zápalem. Tajemství Aimardovy hry spočívá bezesporu v jeho práci s pedálem – posluchačům naservíroval pedalizaci francouzské kvality. Ze svého místa jsem sledovala jeho pedálovou techniku, stejně vytříbenou a elegantní, jako je samotná hra. A tak například závěrečný sled sestupných tercií v kodě byl doslova „pastvou pro ucho“ – každá harmonická změna přinesla nový barevný odstín. V následující části Adagio Assai se klavírista ocitá v osamění po celých 34 taktů. Čas se zastavil; Aimard nás přenesl do světa nostalgie, kde platí, že v jednoduchosti je krása – jednoduchosti, která působí velkolepě. Třetí věta Presto nápadně připomíná hudbu Igora Stravinského, vyžaduje rytmickou přesnost i maximální nasazení. Tyto atributy byly na koncertě přítomny v plné síle, jak u SOČRu, tak u Aimarda.

Bouřlivým potleskem povolalo publikum klavíristu k ještě dalším minutám u klavíru – umělec se rozloučil překvapivým přídavkem. Jako hrdý patriot ctí Aimard kulturní dědictví své země – a ke sklonku roku 2025 připomněl vedle Ravela výročí dalšího francouzského velikána Pierra Bouleze. Čtyři seriální miniatury se pod jeho rukama proměnily v hudební laboratoř, kde se z přesně odměřených ingrediencí rodilo napětí i vtip. Aimard pečlivě nastudoval „skladebný chemický vzorec“, aby jej na pódiu nechal vzplanout v ohromující explozi zvuku a energie. Překvapením bylo, že tyto náročné kompozice provedl zpaměti.

Po přestávce dorazila na scénu Dvořákova Šestá symfonie – jako by veškerá energie orchestru byla soustředěna právě do tohoto čtyřicetiminutového díla. Symfonie v D dur vznikla v období plném životních úspěchů a radosti, což se odráží v hudbě. Dvořák vytvořil kompaktní čtyřvěté dílo plné melodické invence, rytmické živelnosti a bohatého orchestrálního zvuku. To vše ožívalo pod rukama Petra Popelky, jehož smysl pro detail a architektonickou výstavbu celku daly dohromady interpretaci světové úrovně. Celkovou soudržnost díla podpořil také Popelkův odvážný „timing“ – zatímco druhá věta doznívala v prostoru déle, mezi krajními větami nedal posluchačům příliš času se nadechnout. To je přesně ta detailní práce, kterou mám na mysli: každé větě, každému úseku díla i každému tématu byla věnována patřičná péče. Popelka pracuje s hudebním časem s až chirurgickou přesností – čas se pod jeho rukama ředil či smršťoval, a přesto čtyřicet minut uplynulo lusknutím prstu. V dynamice poté využíval Popelka potenciál symfonického zvuku až do krajních poloh orchestru. Ve furiantovi (třetí věta Scherzo) tak například vyždímal ze symfoniků naprosté maximum.

Na závěr si dovolím sdílet několik momentů, které mne uchvátily…  V první řadě je to pointa ve druhé větě Adagio, kdy se v nokturnově laděné časti objeví náznak dramatu. Na tento moment si Popelka mírně počkal, což celému okamžiku dodalo vážný a důstojný charakter. Zároveň tak vznikla průrazná barva žesťů, které na tomto místě kontrastují se smyčci. Dále nástup kontrastního tématu ve třetí větě Scherzo, kde se v protikladu s krajními díly věty, otevřela kouzelná krajina českých lesů a hájů. A konečně koda závěrečné části Finale. Allegro con spirito s tempovým označením presto – zde tahali smyčcaři ve vražedném tempu doslova za jeden smyčec jako jedna žena a jeden muž!Na úplný konec celé Rudolfinum povstalo, aby si společně zazpívalo českou koledu Narodil se Kristus Pán. Tento večer ve mně bude doznívat ještě dlouho…

Foto: SOČR / Matěj Komár

Facebook X E-mail WhatsApp