Francouzská sopranistka Julie Roset se pražskému publiku představila poprvé v lednu 2025 koncertem ve Dvořákově síni. Nyní se do Prahy vrátila s písňovým repertoárem, tedy s chansony, a koncert se konal 11. května v sále Novoměstské radnice.

Nabídka kulturních akci v hlavním městě Praze je poměrně široká a pestrá. Většinou se o ně starají instituce napojené nějakým způsobem na rozpočet státu či města, v případě aktivit Českého rozhlasu na poplatky koncesionářů. Přesto se již řadu let můžeme těšit z aktivit soukromé agentury, díky níž jsme se mohli seznámit s uměním mnoha vynikajících světových pěvců. Mám na mysli agenturu Nachtigall Artists, která kromě již zavedených hvězd – v nedávné době zavítal prostřednictvím této agentury do Prahy již popáté Juan Diego Florez – nám umožňuje setkání s pěvci na počátku velké kariéry. Jako příklad uvedu pražský koncert Pretty Yende v době, kdy o této pozoruhodné jihoafrické pěvkyni slyšel málokdo. Dnes čteme její jméno v plánech těch nejprestižnějších operních domů.

V podobné fázi kariéry, jako tehdy byla Pretty Yende, je dnes francouzská sopranistka Julie Roset. Studovala konzervatoř v Avignonu, Vysokou hudební školu v Ženevě a v roce 2022 absolvovala newyorskou Juilliard School. V témže roce se stala vítězkou v soutěži Metropolitan Opera Laffont Competition, v roce 2023 zvítězila v soutěži Plácida Dominga Operalia a vykonala i první krůčky ve své operní kariéře. V roce 2025 to byl již krok významný, když vystoupila v Metropolitní opeře v náročné roli Fiakermilli v Arabelle Richarda Strausse.

V českém prostředí ztotožňujeme slovo chanson se jmény Edith Piaf, Charles Aznavour nebo Jacques Brel, tedy interprety populárních písní, které vyprávějí o nejzákladnějších lidských emocích: o lásce, zklamání, smutku, štěstí. Ve francouzštině slovo chanson představuje prostě píseň, je odvozeno od slovesa chanter tedy zpívat. Tímto slovem označovali své drobné skladby i skladatelé, jejichž ambicí nebylo uspět u širokého publika, ale zaujmout i hudebně vzdělanější, náročnější posluchače. Přesto mnoho těchto písní má s šansony něco společného: snahu vyprávět příběh. Takové byly i některé písně, které jsme vyslechli ve skvělé interpretaci mladé francouzské pěvkyně.

Program koncertu byl převzat z CD, které Julie Roset natočila pro společnost Alpha Classics za doprovodu klavíristky Susan Manoff. S touto klavíristkou vystoupila i na pražském koncertu. Písňová tvorba francouzských skladatelů je u nás v podstatě neznámá, a tak měl tento program kromě potěšení z krásného zpěvu přínos i ve smyslu poznání další stránky francouzské kultury. 

První čtyři čísla programu tvořily písně skladatelů Charlese Koechlina, Manuela Rosenthala, Isabelle Aboulker a Lili Boulanger. Jedná se o autory, kteří tvořili v první polovině 20. století, výjimkou je dosud žijící Isabelle Aboulker (nar. 1938). Ta je autorkou písně L‘inconstante. Název lze přeložit jako nestálost či přelétavost a Julie Roset píseň přednesla i s odpovídajícím hereckým projevem. Melodikou zaujala píseň Pecheur de Lune Manuela Rosenthala, kterou na závěr koncertu pěvkyně zopakovala jako přídavek. Tento skladatel, který žil v letech 1904–2003, je jediným z výše jmenovaných, o kterém máme u nás nějaké povědomí díky baletu Gaîté Parisienne, ve kterém Rosenthal zpracoval motivy Jacquese Offenbacha. Čtyři úvodní písně koncertu mají příjemný lyrický charakter, pěvkyně dala rozeznít svůj krásný soprán ve všech dynamických polohách.

Následovala sólová skladba pro klavír, slavná Dívka s vlasy jako len Clauda Debussyho, na kterou navázala píseň téhož autora se stejným názvem na text romantického básníka Leconta de Lisle. Že kromě klavírní skladby zkomponoval Debussy pod stejným názvem i píseň, bylo patrně pro většinu posluchačů překvapením. 

Po úvodních písních mohl vzniknout u některých posluchačů dojem, že pěvkyně zvolila pro koncert technicky nenáročný, pohodlný repertoár. Dalším číslem programu však pěvkyně takovou domněnku vyvrátila. Čtyři písně pod názvem Chansons pour les oiseaux Luise Beydtse (1895–1953) jsou interpretačně velmi náročné a vyžadují velký hlasový rozsah. V nich pěvkyně ukázala, proč je ve svém oboru koloraturního sopránu tak úspěšná a jedinečná. Její hlas totiž i v těch nejexponovanějších polohách doslova zářil. Projevila se i jako herecky velmi nadaná. Každá ze čtyř Písní pro ptáky se totiž váže k jinému ptákovi, což umělkyně svým zpěvem postihla. Přednes následující písně Je t‘aime, jejíž autorkou je již zmíněná Isabelle Aboulker, publikum pobavil. Ačkoliv název Miluji tě by mohl napovídat, že se jedná o prosté vyznání lásky, není tomu tak. Píseň má několik poloh, v první části jako by interpretka přesvědčovala sama sebe o tom, že miluje, v další části o tom pravděpodobně přesvědčuje partnera. To vše není zhudebněno tragicky, ale jako jemně ironizující, zábavný výstup. Interpretačně se však jedná o velmi náročnou záležitost, v písni jsou obtížné koloratury a řada extrémně vysokých tónů. Pěvkyně nejen, že vše brilantně zazpívala, ale ještě svým téměř kabaretním výstupem publikum rozesmála. Sklidila velký potlesk. Podobně i za intepretaci písně La princesse aux petit pois téže autorky. Píseň začíná jako vyprávění pohádky, pak přejde k dramatičtějšímu tónu, ale vše dobře dopadne, jak to v pohádkách bývá. Pěvkyně píseň přednesla s přesným rozlišením několika interpretačních poloh.

V programu dále zazněla píseň Reynalda Hahna Naïs, která se svým charakterem velmi přibližuje písním německých romantiků. Pěvkyně uplatnila krásnou kantilénu, volně rozezpívala svůj hlas. Zazněly i další dvě písně od Clauda Debussyho, interpretačně velmi obtížná píseň Silence ineffable s velkými intervalovými skoky a intimní En Sourdine na tex Paula Verlaina. Podobný charakter má i píseň Langir me fais, jejímž autorem je Georges Enescu. Celosvětově známým francouzským skladatelem 20. století je nepochybně Francis Poulenc, z jehož tvorby vybrala pěvkyně jímavou píseň La reine de coueur. Naproti tomu se jménem Mel Bonis se pravděpodobně většina návštěvníků koncertu setkala poprvé. Jedná se o zkrácené jméno skladatelky Melanie Bonis, která žila v letech 1858 až 1937. Její krásnou lyrickou písní Vers le pur amour pěvkyně svůj koncert zakončila.

Pěvkyně má kromě krásného hlasu, který technicky dokonale ovládá, i dar jakéhosi vyzařování, charisma. Zpívá, jako by na zpěvu nebylo nic obtížného, a může se tedy věnovat i dalším stránkám svého projevu. 

Byl to krásný večer, který ocenili návštěvníci dlouhotrvajícím potleskem.

Foto: Petr Dyrc

Facebook X E-mail WhatsApp