„Pokaždé, když chci začít hrát nějakou roli, říkám si: Co by udělala Erin Morley?“

„Jako operní zpěváci musíme kromě zpěvu být také herci a umět vyjádřit emoce.“

„Chtěla bych více rolí, kde postava něco prožívá, emocionálně a psychologicky se mění a dospívá.“

Kariéra francouzské sopranistky Julie Roset v posledních letech strmě stoupá poté, co zaujala strhujícím přednesem zvonkové árie Lakmé v pěvecké soutěži Operalia 2023 a suverénně získala hlavní cenu. O rok dříve zvítězila v soutěži Erica a Dominique Laffontových při Metropolitní opeře. Devízou mladé pěvkyně je především technická preciznost neuvěřitelně lehkých koloratur, pečlivě nastudovaná barokní interpretace, ale i přirozenost ve výrazu a hereckém ztvárnění. Pražskému publiku se představí na koncertě 7. ledna v Rudolfinu společně s americkým tenoristou Anthonym Leónem.

Prozradila byste mi na úvod o sobě nějakou zajímavost, kterou se o vás čtenáři běžně nedočtou?

Ale jistě! Mám spoustu alergií, a tak často smrkám. Pokaždé, když zpívám v opeře, první věc, kterou udělám, když přijdu do divadla, je, že požádám lidi, kteří se starají o jeviště, aby připravili na každou stranu jednu krabici kapesníků, abych se mohla vysmrkat hned, jak přijdu z jeviště. Ale při koncertech, když třeba dirigent chce, abychom zůstali celou dobu na pódiu, už jsem zažila, že kritik po koncertu říkal, že sopranistka byla evidentně nemocná. Ale já nemarodila, byla jsem to prostě jen klasická já se svými kapesníčky. (smích) 

V lednu vystoupíte v Praze v Rudolfinu s tenoristou Anthonym Leónem…

Ano, to je naprosto skvělé! A řeknu vám další zajímavost. Anthony v roce 2022 vyhrál Operalii a další rok soutěž v Met. Kdežto já jsem 2022 vyhrála soutěž Met a další rok Operalii. Takže jsme si říkali: „Aha, máme to stejně, jen obráceně!“

Už jste se někdy potkali na pódiu nebo právě na nějaké soutěži?

Kdepak, myslím, že jsme se poprvé setkali letos v létě na festivalu v Aix-en-Provence. Tam jsme spolu o tom společném recitálu mluvili a řekli si, že to prostě uděláme. Bude to velká zábava.

Vystoupíte spolu jen v Praze, nebo máte víc společných projektů?

Bylo by super udělat z toho turné, ale máme spolu domluvený jen tento koncert.

Jak jste sestavovali program?

Každý jsme si vybrali několik sólových árií, které jsme chtěli zpívat, a pak nějaké duety. To bylo trochu složitější. Zkusila jsem vybrat nějaké role, které dělám, a mají duet s tenorem, a navrhnout je Anthonymu, jenže ty zase třeba nebyly vhodné pro jeho hlas. Museli jsme na tom trochu zapracovat a zkoušet, co bude fungovat, ale moc mě to bavilo, a myslím, že to bude skvělé. Nakonec jsme vybrali duet Adiny a Nemorina z Nápoje lásky, duet Lakmé a Géralda, a dokonce i pár neoperních věcí.

Se Zvonkovou árií Lakmé jste zvítězila v prestižní soutěži Operalia 2023. Je to postava, ke které máte zvláště blízký vztah?

Říkala jsem si, jestli chci dělat na pražském koncertě Lakmé a kterou její árii zvolit. V té opeře je tolik árií, které jsou tak krásné. Zvonkovou árii zná každý, protože se zpívá hodně, ačkoli opera samotná se příliš nehraje. To je škoda, protože obsahuje mnoho dalších krásných kusů. Nakonec jsem si vybrala Pourquoi dans les grands bois, ve které se Lakmé poprvé cítí opravdu šťastná, protože uviděla toho muže a říká si: „Co se to děje? Co je to za novou emoci? Myslím, že se cítím opravdu šťastná.“ Odkrývá to další aspekt příběhu…

Jaká pro vás soutěž byla? Byl to spíš stres, nebo jste si ji dokázala i užít?

Bylo skvělé, že jsem vůbec mohla navštívit Jihoafrickou republiku, kde se soutěž konala. Poznala jsem tam spoustu lidí, kteří jsou dodnes mými výbornými přáteli. To je to, co na hudbě miluji. Pokaždé, když cestujeme a děláme nové projekty, potkáváme nové lidi. Já ráda potkávám nové lidi. Protože nás bylo hodně, trvalo jen první kolo několik dní a když jsme zrovna nezpívali, měli jsme čas tu zemi poznávat a s ostatními jsme si to moc užili.

Když se pak blížilo finále, bylo to opravdu, opravdu stresující. Protože jsme věděli, že je tam tolik agentur a castingových ředitelů a všude po světě vás ty čtyři minuty sledují. Když uděláte jedinou chybu, jste venku. Bylo také zajímavé pozorovat, jak se s trémou každý vyrovnává jinak. 

Jak se to daří vám?

Když jsem si vybírala repertoár, který budu zpívat, snažila jsem se zvolit árie, které opravdu dobře znám, ale které by zároveň ukazovaly, kdo jsem – v různých aspektech mého hlasu, ale především mé osobnosti. Po hudební stránce jsem tak do toho mohla dát víc do emocí. 

Při posledním kole jsem měla příšernou trému a ta árie začíná a cappella, což je opravdu stresující. Před vstupem na jeviště jsem hodně zhluboka dýchala. Ale právě proto, že jsem tu árii tak dobře znala, říkala jsem si: „Tenhle kus znáš, dělala jsi ho tolikrát! Vždyť tuhle postavu a tu árii miluješ, prostě si to užij a vyprávěj lidem ten příběh.“ Ale je fakt těžké vypnout ten hlas v hlavě, který hlídá techniku, text, projevy stresu… Člověk ho prostě musí umlčet a říct mu „Vypadni a nech mě s mojí hudbou!“ (smích)

Ředitelem soutěže je operní legenda Plácido Domingo. Měli jste jako účastníci možnost s ním ve finále na repertoáru pracovat nebo se od něj něco přiučit?

Já osobně ne, ale vím, že Anthony měl víc příležitostí. Domingo dirigoval pouze závěrečné kolo v kategorii zarzuel, v té já jsem ale nezpívala, protože s tímto žánrem nemám žádné zkušenosti. Finále operní kategorie nedirigoval, nicméně před posledním kolem s námi přišel zkonzultovat repertoár, který jsme si zvolili. Výběr byl na nás, ale někomu doporučil zpívat jinou árii, protože se mu třeba líbilo, jak ji zpíval v předchozích kolech. Mně řekl, že Lakmé je dobrá volba, ale já jsem od začátku věděla, že pokud se dostanu do finále, budu ji chtít zpívat. 

Nicméně to, co dělá, je skvělé. Je to úžasný zpěvák, byl tak slavný a měl krásnou kariéru, je skvělé, že teď chce slyšet a podpořit mladou generaci.

Specializujete se také na interpretaci barokní hudby. Jak jste se k tomuto žánru dostala?

Jsem z Avignonu, kde bývá v létě velký divadelní festival, ale lidé hrají často přímo na ulici třeba na kytaru nebo akordeon. Zpívala jsem odmalička a od patnácti jsem chodila na lekce klasického zpěvu (klasická pěvecká technika se u nás učí až po mutaci) a měla jsem kamaráda cembalistu a kamarádku, která hrála na barokní violoncello. Tak jsme si vybrali nějaký barokní repertoár pro ty dva nástroje a zpěv a hráli jsme spolu na ulici, díky čemuž jsem objevila barokní repertoár a začalo mě to moc bavit, tak jsem ještě jako teenager začala chodit o víkendech na konzervatoř zaměřenou na barokní hudbu. Tak mě to nadchlo, že jsem se rozhodla pro bakalářské studium v Ženevě, specializované na barokní hudbu. Tam jsem se naučila, jak je barokní hudba úzce propojená s textem, každý akord je figurou textu, nelze tam zazpívat nic jiného, protože to spolu hluboce souvisí. V Ženevě jsem potkala několik pedagogů, kteří byli zároveň dirigenty, a líbilo se jim, jak zpívám, tak jsme spolu začali spolupracovat.

Co vás přivedlo ke studiím na Juilliardu v New Yorku?

Po bakaláři jsem si uvědomila, že už nechci dělat jen baroko. Samozřejmě mě moc bavilo a zajímalo, ale chtěla jsem dělat i jiné věci. Jako operní zpěváci musíme kromě zpěvu být také herci a umět vyjádřit emoce a přenést je na publikum. Ale zase ne příliš mnoho emocí, herci se můžou na jevišti rozplakat, ale my musíme být zároveň schopni dál zpívat. Tak jsem se začala poohlížet po operních studiích, která by mě to mohla naučit a kde bych měla víc hereckých kurzů. Našla jsem program pro operní pěvce, ale specializovaný na herectví. A to je přesně to, co jsem chtěla. Bylo to na Juilliardu, tak jsem tam šla.

Vnímáte, že je barokní hudba v posledních letech na vzestupu? Jak se díváte na to, že ji dělá čím dál víc i nespecializovaných ansámblů?

Je samozřejmě dobře, že je o baroko zájem. Ve Francii máme spoustu výborných dirigentů, kteří mají zpravidla své barokní ansámbly. V poslední době barokní opery uvádějí i některé velké operní domy, nicméně zpravidla pozvou dirigenta, ale chtějí si ponechat svůj stálý orchestr. Občas někdo angažuje pěvce, kteří nemají s historickou interpretací zkušenost, a zpívají to jako Verdiho. Spolupracovala jsem s Williamem Christiem na Charpentierově Médee v pařížské opeře a musel poměrně dost bojovat za to, aby si mohl přivést své hudebníky a vybrat zpěváky školené v historické interpretaci. Ušetří se čas, když už to ti lidé umí, a můžou se soustředit na herectví, a ne se teprve učit styl.

Máte nějaký pěvecký vzor?

Jako rodilá Francouzka jsem vyrostla na Nathalii Dessay, moje máma zase neustále poslouchala Nathalii Stutzmann. Když jsem začala zpívat, zamilovala jsem si i Sabine Devieilhe. Tahle trojice mě velmi ovlivnila.

Když jsem přišla na Juilliard, začala jsem se dívat i po dalších zpěvačkách a mým dalším vzorem se stala Erin Morley. Líbí se mi nejen, jak zpívá, ale i jaké si vybírá role. Lidé se mě někdy ptají, jestli zvládnu například Královnu noci. Ano, mám na to rozsah i techniku, ty noty zazpívám. Ale já jsem lehký koloraturní soprán. Bylo by to asi roztomilé, ale ona říká své dceři, aby někoho zabila. Takže bych to mohla sice vyřešit herecky, ale za mě je to role pro větší soprán. Erin Morley jsem nikdy neslyšela zpívat Královnu noci. Dělá Paminu. Takže pokaždé, když chci začít hrát nějakou roli, říkám si: Co by udělala Erin?

Která dosavadní role vás v kariéře nejvíc ovlivnila?

Úplně nejčastěji jsem hrála v barokních operách role Amora nebo Anděla. Myslím, že když lidé vidí můj obličej, neříkají si „aha, to bude Amor nebo Anděl“, takže je to docela legrační. (smích) Už bych se ale ráda posunula. Chtěla bych více rolí, kde postava něco prožívá, emocionálně a psychologicky se mění a dospívá. Proto jsem studovala herectví, ráda bych lidem ukázat také trochu jinou polohu. Protože popravdě, v „amorových“ rolích je to pořád ten stejný úhel.

K jakým rolím byste se ráda v příštích letech posunula? Máte nějakou vysněnou?

Moje nejoblíbenější role ze všech je Víla v Massenetově Popelce. Není to kvůli kouzlům, ale protože je to bytost, která vidí, že s někým, koho má ráda, je špatně zacházeno, a jde ho bránit. Je to přímo pro můj typ hlasu. Tuhle roli opravdu miluji a moc ji chci dělat, je tak zábavná! Začínám také pracovat na straussovských rolích.

Na Spotify jsem si všimla, že jste se podílela na albu jihoafrické sopranistky Goldy Schultz s titulem Mozart, You Drive Me Crazy! Přivádí vás Mozart k šílenství? Ať už to znamená cokoli…

Ano, tam jsem zpívala Despinu. Ten titul je fakt vtipný. V budoucnu bych rozhodně moc ráda dělala víc Mozarta, což je pro spoustu lidí běžný repertoár, ale právě protože jsem v minulosti hodně zpívala baroko, tak se k němu dostávám až teď. Takže rozhodně bych v budoucnu chtěla zpívat víc Mozarta a Strausse.

Jaké máte pěvecké plány na tento rok?

V Ženevě jsem potkala dvě zpěvačky, se kterými jsem se sblížila, a rozhodly jsme se vytvořit vokální trio La néréide. Vyšla nám dvě alba a na konci ledna budeme mít turné po Nizozemsku s ansámblem Holland Baroque. Poté mě čeká Opéra Comique v Paříži, kde budeme hrát Rameauova Samsona, kterého jsem nastudovala v létě v Aix-en-Provence, ale konečně nebudu hrát Anděla, ale Timnu, která je do Samsona zamilovaná, no a na konci zemře na jevišti. Bože, konečně! (smích) Takže tam bude co hrát a moc se na to těším, že budu pracovat s celou škálou emocí.

V létě jedu festival v Salcburku, z toho jsem nadšená, protože to je snad nejlepší festival na světě. Tam budeme hrát Mozartovu operu Král pastýř. A také mě letos čeká můj první Rossini, v Paříži budu mít malou roli v jeho Italce z Alžíru – sice je to drobnost, ale pro mě velký krok, protože je to můj první jevištní Rossini. Operalia mi otevřela mnohé dveře a jsem za to moc vděčná.