„Posluchači měli šanci slyšet patrně poprvé tento nedávno objevený zajímavý kus, který má potenciál stát se oblíbenou součástí altového repertoáru.“

„Zpěvačka zaujala od prvního tónu svou neobvyklou barvou hlasu, na kterou je potřeba si navyknout a pochopit její nuance.“

„Altistka udělala přednost zejména ze své neokázalosti. Nezpívá na efekt velkých tónů, ale odlišuje drobné detaily, má příjemná měkká pianka a přirozený hlasový i mimický projev a výraz.“

Letošní sezónu koncertní řady Collegia 1704 v kulturním prostoru Vzlet v pražských Vršovicích v rámci projektu Hudební cesty Evropou zakončil 10. prosince Ensemble Locatelli. Jako sólistka vystoupila altistka s velmi specifickým hlasem Margherita Maria Sala. V programu s názvem Vášně srdce a duše zazněly méně známé nebo dokonce čerstvě objevené skladby barokních autorů, a zpříjemnily tak posluchačům předvánoční čas.

Ensemble Locatelli je italský barokní orchestr hrající na historické nástroje, který si vybudoval mezinárodní renomé. V současné době sdružuje zejména přední hudebníky mladé generace věnující se barokní interpretaci, což je osvěžující. Od roku 2015 vystupuje na prestižních festivalech a je oddaný zejména svým italským kořenům. V jeho čele stojí italsko-francouzský violoncellista Thomas Chigioni, který celý program uvedl několika slovy.

V Praze soubor vystoupil v komornějším obsazení šestice instrumentalistů, společně s altistkou Margheritou Mariou Sala, která je ,odchovankyní’ rodinného polyfonního souboru Famiglia Sala. Z něj se postupně dostala na světová pódia, na nichž zpívá s předními dirigenty, kteří se věnují historicky poučené interpretaci. Věnuje se jak koncertní tvorbě, tak opeře. V Théâtre des Champs-Élysées debutovala v Händelově Oreste a ztvárnila role ve Vivaldiho Zuřivém Rolandovi (Orlando furioso) a v jeho L’Olimpiade. S Collegiem 1704 bude v nadcházející sezóně zpívat Zelenkovy Lamentace.

Pražský koncert začal instrumentálním kusem Concerto á quattro č. 3, D dur, od italského skladatele Baldassara Galuppiho (1706–1785), významným žákem Antonia Lottiho, jenž jej považoval za jednoho ze svých nejnadanějších studentů. Ansámbl večer otevřel hezky sehraným kvartetem s jemným, hezky vyváženým barokním zvukem.

Následovala asi nejzajímavější skladba večera – nedávno nově objevená Galuppiho kantáta La Gelosia (Žárlivost) na libreto od proslulého básníka a libretisty 18. století Pietra Metastasia. Její děj je postaven na postavách z klasické řecké mytologie, které zde postupně vyjadřují dvojí tvář žárlivosti – na jedné straně nedůvěru a podezřívavost, na straně druhé pocity viny. Z kantáty soubor vybral dva doprovázené recitativy a dvě árie, které krásně ilustrují Galuppiho elegantní styl – ostatně autor proslul zejména svými operami, které se ve své době hrály i v Praze.

Posluchači tak měli šanci slyšet patrně poprvé tento zajímavý kus, který má potenciál stát se oblíbenou součástí altového repertoáru. Zpěvačka zaujala od prvního tónu svou neobvyklou barvou hlasu, na kterou je potřeba si navyknout a pochopit její nuance. Zprvu se tak posluchačům mohly zdát některé tóny trochu dyšnější, postupně ale pochopili, že je to součástí specifického hlasového témbru.

Altistka kromě toho udělala přednost zejména ze své neokázalosti – a to jak ve vzezření s decentními šperky, tak zejména v hlasovém projevu. Ačkoli její fond je ve výškách spíše menší, dokázala z něj projevem vytěžit maximum. Nezpívá na efekt velkých tónů, ale odlišuje drobné detaily, má příjemná měkká pianka a přirozený hlasový i mimický projev a výraz.

V následném Houslovém koncertu B dur Lodovica Ferronattiho (?–1767) dostal příležitost předvést svou virtuozitu houslista Jérémie Chigioni. Klasická třívětá kompozice ve vivaldiovském stylu byla dobře zvolena s kontrastním rozložením vět. Zatímco úvodní skladba měla strukturu Maestoso – Allegro – Andantino (tedy věty pomalá – rychlá – pomalá), koncert pro housle měl kontrastní opačnou skladbu Allegro – Largo – Allegro (rychlá – pomalá – rychlá). Ve druhé větě cembalista Nicola Benetti vyměnil nástroj za varhanní pozitiv, který vytvořil krásný meditativní charakter.

Dle programu měla v této části programu následovat přestávka, její vynechání ale bylo dobrým rozhodnutím, posluchači po třech skladbách nestihli ztratit pozornost a program byl poskládaný tak, aby posluchače neunavil, ani nevyčerpal. Ostatně si samo publikum vřelými ovacemi řeklo o ,nášup‘.

U kantáty Giovanniho Alberta Ristoriho (1692–1753) A quest’ombre je třeba vyzdvihnout krásnou souhru tmavšího hlasu s výše položenými houslemi. Nepříliš známá skladba překvapila svou rafinovanou melodikou. Altistka opět zpívala s neuvěřitelnou lehkostí a ukázala živou pohyblivost svého hlasu, když přecházela bez potíží v rychlém sledu z výšek do voix mixte a hrudního rejstříku. V da capové části zvolila jen jemné zdobení, opět bez zbytečné okázalosti, které bylo v lahodném souladu s charakterem skladby i ansámblem.

V Koncertu pro violoncello d moll Leonarda Lea (1694–1744) dostal šanci se předvést vedoucí souboru, violoncellista Thomas Chigioni. Skladatel neapolské školy opatřil názvy jednotlivých vět právě emocemi, takže skladba hezky zapadla do celkového konceptu programu. Sólistovi běhaly prsty s neuvěřitelnou rychlostí a ze sólových instrumentalistů předvedl nejlepší výkon večera, právem oceněný dlouhým potleskem. Jeho tóny byly měkké, jako by se smyčcem téměř nedotýkal.

Zaujal také překvapivý charakter skladby, kdy například věta opatřená přívlastkem ,con spirito’ nebyla pomalá a meditativní, ale naopak velmi rychlá, virtuozní a radostná, naopak pomalé ,amoroso‘ doplnil zvuk varhanního pozitivu (který by bylo nasnadě očekávat spíše u ,duchovní‘ věty). Autor si tak velmi kreativně hraje s posluchačským očekáváním a daří se mu překvapovat.

Celou italskou hudební přehlídku měl uzavřít Vivaldiho altový hit Cessate, omai cessate, složený ze dvou árií a dvou doprovázených recitativů. Sala předvedla dechberoucí výkon a její tvorba tónů – obnažená na čistý zpěv, bez operních manýrů, dala předním řadám nahlédnout ‚až do kuchyně‘. Skvěle pracovala s výrazem a rozdílným charakterem jednotlivých částí.

Posluchači skvělé výkony všech přítomných ocenili dlouhotrvajícím potleskem a vyžádali si dokonce tři přídavky. Mezi nimi si mohli poslechnout krásnou sladkou ukolébavku Dormi ze Scarlattiho oratoria La Giuditta, která byla opravdu kouzelná. Zaznělo ještě Rossiho Venti, turbini, prestate, kde hudebníci předvedli krásnou synchronizaci houslí s hlasem. Na závěr si publikum vytleskalo ještě Ferronatiho moteto Engratulemur hodie, Inno per Sant’Antonio.

***
Rozhovor s protagonistkou čtěte ZDE.

foto: Collegium 1704 / Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp