Jubilejní 25. ročník koncertního cyklu Barokní podvečery uzavřel vskutku kouzelný večer v kostele sv. Šimona a Judy. Barokní ansámbl Collegium Marianum v předposlední den roku společně se čtveřicí zpěváků přenesl publikum do pražských paláců a kostelů v době vánoční a koncert zakončil milým překvapením, jež bylo jistě zážitkem jak pro publikum, tak soubor samotný.

Koncertní program našeho špičkového barokního souboru Collegium Marianum s názvem Psallite Deo nostro (Zpívejte Bohu našemu), zasazený do předvečera bujarých silvestrovských oslav 30. prosince, akcentoval slavnostní, radostnou vánoční notu – ostatně ačkoli mají někteří už 28. prosince „po Vánocích“, liturgická doba vánoční nám připomíná, že každá slavnost si zaslouží svůj vytyčený čas bez zbytečného spěchu, proto u nás trvá až do svátku křtu Páně, který letos připadá na neděli 11. ledna. 

Ansámbl pod vedením Jany Semerádové zaměřil tentokrát svou pozornost na skladby provozované (nejen) v pražských šlechtických palácích, ale i chrámech právě v tomto nejradostnějším období roku. Do pražských ulic se již ráno snesly první sněhové vločky a dotvořily kouzelnou atmosféru večera na Starém Městě v kostele svatých Šimona a Judy.

První polovinu programu tvořily zejména skladby autorů působících v proslulé barokní kapele hraběte Václava Morzina (1674–1737), štědrého mecenáše umění a podporovatele mimo jiné i Antonia Vivaldiho. Ten v paláci na Malé Straně provozoval slovutné hudební těleso složené výhradně z profesionálních hudebníků, virtuosů své doby, mezi nimiž bylo několik význačných skladatelů. Večer uvedla instrumentální Ouvertura D dur Johanna Friedricha Fasche (1688–1758), z níž postupně v průběhu večera zaznělo pět částí. První z autorů „morzinského okruhu“ pocházel z Durynska, a jeho kompozice jsou proto prodchnuté zejména tamními kompozičními prvky, na koncertě nicméně zazněla skladba ovlivněná především stylem francouzských suit s „tanečními kusy“ bourée, giguou či menuetem. V Praze působil v Morzinově kapele pouhé dva roky 1721 a 1722, jeho skladby však nepochybně byly součástí jejího repertoáru.

Soubor hrál v devítičlenném obsazení, jež tvořily dvě flétny, dvoje barokní housle, viola, violoncello, theorba, kontrabas a cembalo, případně varhanní pozitiv. Flétnistky v průběhu večera několikrát také vyměnily flauto traverso za dřevěné zobcové flétny. Faschova ouvertura zaujala zejména triem pro dvě flétny a violoncello a navodila příslušnou radostnou, jásavou atmosféru. 

V dalších skladbách pak Collegium doplnila čtveřice zpěváků, kteří otevřeli svou část programu Motetem per la Nativitá del Nostro Signore „Dormi nate, mi mellite“ z pera Josefa Antonína Sehlinga (1710–1756), dalšího významného Morzinova skladatele a kapelníka. Ten se sice původně ucházel o místo kapelníka v katedrále sv. Víta, které nezískal a byl přijat pouze jako houslista, většinu života nicméně v čele souboru zastupoval nemocného kapelníka J. F. Nováka, de facto tak post zastával, byť ne oficiálně. Kromě toho působil v několika dalších pražských kostelích, věnoval se tak především kompozici chrámové hudby inspirované zejména italským stylem a melodikou Antonia Caldary. Jeho zásluhou se rozrostla svatovítská hudební sbírka o stovky nových skladeb nejrůznějších autorů, včetně desítek skladeb od Sehlinga samotného. Byť jde o skladbu skutečně efektní a patřila k nejpěknějším čtyřhlasům večera, je škoda, že jako první nezazněla Reichenauerova adventní árie pro soprán O coeli, rorate, která by dramaturgicky lépe zapadala na začátek, neboť nabízí ještě adventní symboliku.

Od Sehlinga poté zazněla ještě kouzelná pastorela Eja laeti properemus v podání sopranistky Hany Blažíkové a altistky Lucie Netušilové Karafiátové, jejichž hlasy tvořily barevně krásný kontrastní souzvuk, a ofertorium Psallite Deo nostro, jež dalo název celému programu večera. Obě zpěvačky působily po celý večer jako andělská zjevení, zpívaly lehce, něžně a s viditelným nadšením.

Tenorista Ondřej Holub dostal příležitost se předvést v kratičkém Benedictu z Missy Gratia agimus tibi Jana Dismase Zelenky. Jeho tóny zněly tak měkce a sametově, bez jakéhokoli tlaku, že posluchači až litovali, že nedostal delší sólový kus, a odměnili jej dlouhým potleskem. Basista Jaromír Nosek navázal sólovým Quoniam tu solus sanctus ze Mše C dur již zmiňovaného Antonia Caldary. Také on v krátkém sólovém výstupu prokázal své kvality, o svůj potlesk ale kvůli další skladbě hrané attacca přišel. 

Druhá polovina programu se pak nesla zejména v duchu českojazyčné hymnologie – zazněly skladby Adama Václava Michny z Otradovic, které bývají ve vánočním čase v repertoáru nejrůznějších souborů často – k potěše přítomných se však hrály spíše méně uváděné kusy jako Vítej, Pane Jezu Kriste (oblíbená to adventní kontrafaktura s textem Rodičko Boží, nicméně Michnova textová verze nezaznívá na koncertech příliš často), Vánoční rosička, Vánoční roztomilost či Vánoční hospoda. 

Michnu pak doplnil plodný barokní autor obsáhlého kancionálu Capella Regia Musicalis Václav Karel Holan Rovenský, který byl nejen „sběratelem“ písní, ale mnoho z nich sám zaranžoval, přetextoval nebo celé zkomponoval. Mezi nejznámější skladby patří vánoční píseň Spanilé z archy holubičky a Veselme se všickni nyní, které rovněž zazněly.

Collegium Marianum opět potvrdilo, proč je svém oboru špičkou, předvedlo dokonalou souhru i výborný výběr sólistů. Písně měly nápaditou aranž a žádná sloka nezněla stejně. Flétnistky, jak zaznělo, střídaly flauto traverso a zobcové flétny, cembalo mnohdy nahradil varhanní pozitiv. Ve zpěvu se sólisté střídali, ať už v kvartetu, po dvojicích nebo sólově. 

Všechny písně zazněly v poměrně svižném až tanečním tempu, což většině z nich nebylo vůbec na škodu, snad s výjimkou Spanilých holubiček, kde měly sólistky v nasazeném tempu už téměř problém vyslovit text dostatečně rychle a srozumitelnost už byla snížená. Jinak ale písňový výběr přítomné naladil na slavnostní notu.

Kdo poctivě a pozorně listoval programem, všiml si na jeho konci dvou vysázených písní, které v programu nefigurovaly. Dalo se tak očekávat, že zazní jako přídavek. Vedoucí ansámblu však přítomné překvapila žádostí, aby se publikum ke zpěvu přidalo s tím, že se na tento okamžik celý rok těší. Celý večer, jenž posluchače přenesl do vánoční Prahy v době baroka, nicméně nastolil tak kouzelnou atmosféru, že nabídka společného zpěvu nepůsobila kýčovitě jako na školních besídkách, ale naopak mile a uvítala ji většina přítomných. 

Publikum si tak společně s Collegiem zanotovalo Aj radost velikou a téměř neznámou Bridelovu vánoční píseň Děťátko rozkošné nám se narodilo, na jejímž konci si ansámbl střihnul hudební vtípek v podobě moravské „cimbálové“ verze. Nelze opominout, kolik krásných, libozvučných a nepochybně i školených hlasů v publiku zaznívalo. Skoro by se chtělo říci, aby soubor „sboru“ v podobě publika využíval častěji. Chyběla už pouze závěrečná třešinka na dortu – vločky venku vzduchem poletující…

foto: Collegium Marianum / Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp