Operní superstar Nadine Sierra vystoupí s orchestrem Prague Philharmonia na letošního Valentýna v pražském Obecním době. Na programu má nejen pro ni příznačné verdiovské role v čele s Luisou Miller, s níž nyní debutuje ve Vídeňské státní opeře, ale také písně z klasických muzikálů. Jaký je její vztah k tomuto žánru a jak ji v pěvecké kariéře formoval, zpěvačka popisuje v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Na koncertě v Praze zazpíváte kromě operních árií také řadu písní z muzikálů. Nedávno jste také nahrála muzikálové album There’s a place for us. Jaký je váš vztah k tomuto žánru?

Vyrůstala jsem ve Spojených státech, takže jsem vždycky sledovala a poslouchala muzikály. Je to umělecká forma, která je rozhodně součástí života každého amerického dítěte, které vyrůstá v divadelním prostředí. Sledovala jsem všechny staré muzikály od MGM (produkční společnost Metro-Goldwyn-Mayer – pozn. red.) a zpívala jsem si spoustu písní z nich… Nikdy jsem sice nechtěla hrát na Broadwayi (protože jsem se v deseti letech zamilovala do opery), ale rozhodně jsem k tomuto žánru měla a stále mám určitý vztah.

Můžeme říct, že tento žánr nějak ovlivnil i vaši kariéru operní pěvkyně?

Rozhodně ano. Muzikály mě zformovaly do umělkyně, kterou jsem dnes, a také utvářely mou lásku k herectví. Inspirovala mě v tomto ohledu samozřejmě také opera, ale musím přiznat, že muzikály a divadelní hry mi pomohly lépe definovat mé herecké schopnosti. Byly to věci, které mi daly lásku k vystupování a možnost cítit se na jevišti skutečně svobodně.

Máte nějaké oblíbené muzikálové umělce nebo vzory?

Ano, zajímavé ale je, že mnozí z nich měli hlasy jako operní pěvci. Milovala jsem Johna Raitta, Gordana MacRae a Shirley Jones. Také se mi líbila Bernadette Peters, Barbara Cook, Judy Garland a Bette Midler… mám tolik oblíbenců! Všichni mají krásné hlasy a neuvěřitelné herecké schopnosti.

Máte nějaké vzory v opeře? Ke komu nejvíc vzhlížíte?

Mám ráda některé ze svých současných kolegů, jako jsou Xavier Anduaga, Freddie De Tommaso, Ludovic Tézier, Leo Nucci, Erin Morley… Jsou to úžasní zpěváci, kteří jsou zároveň úžasnými lidmi. V dětství byla mou nejoblíbenější zpěvačkou samozřejmě Mirella Freni – její hlas jsem si zamilovala. Ona i Luciano Pavarotti v hlase měli sluneční paprsky.

Svým muzikálovým albem jste udělala krok směrem ke crossoveru. Chtěla byste více experimentovat i s jinými žánry než klasickou hudbou?

Chtěla bych zpívat více muzikálových rolí, které vyžadují operní typ hlasu. Miluju klasické americké muzikály, protože byly napsány spíše pro hlasy typu Julie Andrews. Já například nejsem přirozeně belter (pěvecká technika, která technicky kombinuje vysokou polohu s intenzitou hrudního rejstříku – pozn. red.). Nemohu zpívat popové písně nebo modernější muzikály, protože vyžadují něco, co můj hlas nedokáže. Ale ráda poslouchám ty, kteří to umí.

Co je podle vás v takovém případě, kdy operní zpěvák zpívá jiné žánry, důležité, aby si technicky neublížil? Máte nějaké osvědčené techniky, které používáte k udržení hlasu v kondici i přes svůj nabitý rozvrh?

Samozřejmě, ano. Snažím se nechávat hlas odpočívat, kdykoli je to možné, zejména když mám nabitý program. Snažím se upřednostňovat spánek a některé dny jsem dokonce v úplném tichu. Myslím si, že den úplného hlasového odpočinku může zaneprázdněnému zpěvákovi hodně pomoct, stejně jako pití velkého množství vody, napařování krku či hlasu a zdřímnutí si během dne. Před zpěvem se samozřejmě také pořádně rozezpívám, což pomáhá předcházet zranění.

Když zpívám více crossoverového repertoáru, nezpívám „belt“, což znamená, že nepoužívám (a upřímně řečeno ani nemohu) svůj hrudní hlas k dosažení vysokých tónů silou. Nemám tu schopnost, takže mohu zpívat některé crossoverové skladby, aniž bych namáhala svůj operní hlas.

Jakou radu byste dala mladým sopranistkám, které chtějí prorazit v mladém věku tak jako vy?

Musejí si najít správného učitele a mentora. Myslím, že to je nejdůležitější klíč k celé této práci. Bez správného vedení se může mnoho věcí pokazit. Měla jsem v životě velké štěstí, že jsem měla po celou dobu své pěvecké kariéry, která trvá už třiadvacet let, svého hlasového kouče. Já jsem ve třinácti letech na Floridě potkala Kamala Khana a od té doby je stále po mém boku. Najít takového člověka, kterému můžete svěřit svůj hlas ve všech fázích života, je opravdu velké štěstí. Žádná prestižní škola ani speciální operní program by mi nepomohly, kdybych nejdřív neměla Kamalovo vedení.

V současné době debutujete ve Vídni v titulní roli Verdiho opery Luisa Miller, která nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Co vám tato role přinesla? Posouvá vás směrem k dramatičtějším Verdiho rolím?

Nevím, jestli se posouvám směrem k dramatičtějším Verdiho rolím, ale určitě mi umožňuje více prozkoumat a rozšířit střední a nízké rejstříky hlasu. Mám pocit, že například během a po zpívání Violetty se můj hlas rozvinul. Stalo se něco, díky čemuž jsem cítila, jak můj hlas roste a přizpůsobuje se širšímu způsobu zpěvu, než jsem měla předtím, co jsem se na tuto roli podívala. Mám pocit, že v případě Luisy Miller to je a bude stejné. Je to pro mě jen další krok, který jsem ochotná udělat, protože se hlasově cítím v dobré kondici. Uvidíme, co přinese budoucnost…

Mohla byste mi o sobě prozradit nějakou skutečnost, která není široce známá a která vás v očích publika zlidští?

Jsem ve skutečnosti introvertnější a citlivější člověk, než by si lidé mohli myslet. Myslím, že si často spojujeme umělce na jevišti s extraverzí a vnitřní silou. Mám sice hodně síly, ale uvnitř jsem také dost křehká a ocením, když jsou lidé v mé blízkosti milí. Je pro mě těžké, když se věci zkomplikují nebo jsou přímo smutné… Mám jen malou skupinu nejbližších přátel. Extrovertní lidé mě vždycky fascinovali – jako by byli odvážní, že se cítí tak dobře sami se sebou. Jak je to ale ve skutečnosti, by možná leckoho překvapilo…

Foto: Marion Parez a Gregor Hohenberg (askonasholt.com), Wikipedie

Facebook X E-mail WhatsApp