Další z barokních večerů z cyklu La Concordia delle Nazioni (Svornost národů) organizovaný souborem Collegium Marianum zavedl posluchače zejména do barokní Itálie a Francie a jejich společného hudebního dědictví, ovšem „šmrncnutého“ pohledem britského gentlemana s břitkým humorem jemu vlastním. Akce se konala 11. května pod uměleckým vedením Jany Semerádové.

V prostředí krásného barokního Tereziánského sálu Břevnovského kláštera se posluchači mohli přenést do Francie 17. a 18. století, a to jak hudebně, tak skrze cestopis Laurence Sternea (1713–1768) Sentimentální cesta po Francii a Itálii, jenž překypuje suchým anglickým humorem. 

Dílo vychází ze spisovatelových zkušeností posbíraných po cestě z Británie do Francie a následně do italské Neapole za teplým klimatem, jež mu mělo pomoci s chatrným zdravím. Cestou se ovšem strefuje do francouzské uhlazenosti a nepřímočarosti i italského horkého temperamentu. Roku 1768 autor zemřel a dílo nikdy nedokončil.

Jeho slova v českém překladu posluchačům zprostředkoval recitací Justin Svoboda se zvučným a dokonale sarkastickým projevem, kterému nechyběla potřebná jízlivost ani sebeironie. A to ani ve chvíli, kdy jeho popis pařížského „kolbiště rozkoše“ přerušil zvonící telefon jednoho z diváků, což dokázal neméně vtipně a nonšalantně glosovat.  Sterne tak byl v jeho podání uvěřitelný a jeho ostrovtip popisující pařížskou smetánku i francouzský venkov zůstal dokonale autentický, s nadhledem i nepřiznaným obdivem skrytým v popichování. 

Večer, který byl pro soubor Collegium Marianum tak trochu výjimečný, jak v závěru prozradila umělecká vedoucí Jana Semerádová, otevřela skladba Louise Gabriela Guillemaina (1705–1770), vysoce ceněného houslisty na dvoře Ludvíka XV. Ta, stejně jako další skladby repertoáru, prozradila prolínání francouzského a italského stylu na panovnických dvorech v obou zemích, vzájemný vliv i inspiraci. A právě italská škola ve Francii byla hlavní „Ariadninou nití“ linoucí se celým programem.  

Guillemainova Sonáta G dur z Konverzací galantních a zábavných přinesla takřka jarní, zpěvné a velmi barevné motivy, které byly plně v souladu s květinami na blůzách přítomných dam – Jany Semerádové hrající na flétnu i Lenky Torgensen na barokní housle – a s květinou na zbrusu nové viole da gamba Hany Flekové. Basso continuo doplnil Jan Krejča na theorbu a Filip Hrubý na cembalo. 

Jak totiž v závěru těleso prozradilo, Collegium poprvé hrálo na nejen v novém hávu oděné, ale také zcela nové nástroje, jimiž nedávno oživilo svůj instrumentář. A radost z jejich rozeznění byla téměř hmatatelná. Guillemainova skladba byla zároveň zajímavá svou vyrovnaností jednotlivých hlasů, které si motivy s lehkostí předávaly mezi sebou.

Poté se posluchači seznámili s tvorbou dvou Italů, kteří ovšem zanechali ve francouzské hudbě nesmazatelné stopy, zaprvé Francesca Geminianiho (1678–1762), rodáka z italské Luccy – ten byl nejen uznávaným hráčem na housle a skladatelem, ale také pedagogem – a reflexí jeho díla v menuetu francouzského autora Michela Blaveta (1700–1768). A přibyla také špetka britského koření, zazněla totiž variace na árii What Shall I Do to Show How Much I Love Her z Purcellovy opery Dioclesian.

Druhým autorem Apeninského poloostrova byl Michele Mascitti (1664–1760), neapolský houslista královského dvora, ale později i miláček francouzské smetánky, co se skladebného umu týče. V jeho Sonátě g moll, op. 1: č. 2 pro violu da gamba a basso continuo se virtuózně a s nesmírným citem prosadila Hana Fleková a sklidila zasloužené ovace. 

Po přestávce následovala Sonáta e moll, op. 2: č. 1 Jeana-Josepha de Mondonville. Zaujala zejména její precizně provedená fugová část. A pokračovala i recitační krasojízda Justina Svobody, jenž líčil milostné příhody britského aristokrata na francouzském dvoře. 

Závěr koncertu pak patřil Francoisi Couperinovi (1668–1733). Ten má ve francouzské hudební historii nesmazatelné místo zejména jako hráč na klávesové nástroje, teoretik i pedagog, ale i jako výrazný barokní autor. Zazněla jeho čtvrtá suita ze sbírky komorních skladeb Les Nations (tedy zcela v duchu večera a jeho tématu), jež sestává ze čtyř částí reprezentujících různé regiony nejprve triovou sonátou a poté tradiční taneční soustavou ve francouzském stylu. 

V programu se návštěvníci rovněž mohli dočíst humornou zajímavost, že sonátu La Francoise zkomponoval Couperin záměrně zcela v italském kompozičním stylu a při premiéře dokonce tvrdil, že jde o dílo italského autora ze sardinského dvora (ve skutečnosti Couperina pod italským pseudonymem), jenž mu jej zaslal korespondenčně. Ta sklidila při své premiéře ohromný úspěch, snad i zásluhou této povedené fabulace. Později se tak znovu k italské hudbě obracel a dospěl ke vskutku mistrovskému spojení národních stylů, tzv. gouts réunis.

Celý večer tak zejména svou dramaturgií vytvořil kouzelnou atmosféru, glosovanou britským ostrovtipem; zapojení recitace bylo skvělým oživením instrumentálního programu. Collegium Marianum hrálo, ostatně jako vždy, s nesmírným citem, precizností a radostí ze hry. Další Barokní podvečer tak byl opět se zaručenou dávkou kvality i příjemného sentimentu v krásných prostorách a s půvabným programem, který uvedl jak dobře známé autory, jako je Couperin, ale i téměř neznámá jména hudební historie, jež představil v promyšlené koncepci.

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp