Soubor Opery a operety Moravského divadla v Olomouci uvedl novou inscenaci opery Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni. Hudebně operu nastudoval šéfdirigent Petr Šumník, k režii byl pozván Vladimír John. Premiéra se uskutečnila 8. května, a s úspěchem.

Mozartova hudba bývá pro svoji průzračnost často považována za prubířský kámen interpretace. Platí to zejména u pěvců, ale též u instrumentalistů a souborů. Nová premiéra Mozartovy opery Don Giovanni vystavila v tomto smyslu opernímu souboru Moravského divadla dobrou vizitku. Není přitom podstatné, že někteří pěvci nejsou stálými členy souboru, důležité je, že vedení olomoucké opery dokázalo dobré pěvce získat a inscenaci kvalitně obsadit.

V titulní roli vystoupil barytonista Daniel Kfelíř a jeho výkon měl po všech stránkách vysokou úroveň. Disponuje krásným, dobře technicky vedeným hlasem, mimořádně krásně přednesl slavné dostaveníčko Deh, vieni alla finestra. Kfelíř má pro tuto roli i potřebné fyzické předpoklady a dar přirozeného herectví. Lze uvěřit tomu, že takovému Giovannimu ženy samy padají do náruče. Pro další kariéru tohoto pěvce byl jeho výkon velkým příslibem, obstál by i na významnějších jevištích, než je to olomoucké.

Krásný výkon odvedl i basista Miloš Horák jako Leporello. V hereckém projevu byl svázán režií (viz níže), jeho hlas zněl volně, barevně v hloubkách i výškách. Tenorista Raman Hasymau, absolvent pražské HAMU, se zvolna začíná etablovat na českých operních jevištích. Ti, kdo doposud zaznamenali jeho výkony, se zájmem očekávali, jak si se svým barevným a k dramatickému oboru inklinujícím tenorem poradí s Mozartovými nároky na part Dona Ottavia. Byli rozhodně příjemně překvapeni, Hasymau zvládl i náročné koloratury v árii Il mio tesoro intanto. Jeho hlas má vzácnou, krásnou barvu, typickou pro pěvce z jižních zemí. V roli Komtura (resp. v pěveckém partu, viz níže) vystoupil spolehlivý Jiří Přibyl. V nevelké, ale závažné roli dobře uplatnil svůj sonorní bas. Naproti tomu tenorální baryton Martina Štolby byl pro roli Masetta přece jen příliš světlý. Pěvec však prokázal dobré herecké schopnosti a Masetto v jeho podání rozhodně nebyl rolí malou.

Na vysoké úrovni byly i výkony v ženských postavách. Nejnáročnější z nich je nesporně role Donny Anny. Barbora Perná, před nedávnem angažovaná do sólistického ansámblu Opery Národního divadla v Praze, se od lyrického oboru, jak jsme ji znali dříve, posouvá k rolím dramatičtějším, kterým odpovídá barva jejího hlasu. Náročnou partii odvedla bezchybně, herecky zaujala, angažovaně plnila náročné požadavky režie. V roli Donny Elviry vystoupila Radoslava Müller. Již ve vstupní árii bylo zřejmé, že pro tuto roli je vhodným obsazením, její hlas zněl krásně, bylo potěšením ji poslouchat. Totéž je možno říci o představitelce Zerliny Anně Moriové. Ač mezzosopranistka, zněl její hlas lehce a byla i jevištně pozoruhodnou Zerlinou.

Pozitivní dojem z hudebního provedení podporuje i dobře hrající orchestr pod vedením Petra Šumníka, který pěvce citlivě doprovázel. Drobných kolizí mezi orchestrem a jevištěm bylo minimum. Kvalitní výkon odvedl i sbor, připravený Michaelem Dvořákem.

Mladý začínající režisér Vladimír John, čerstvý absolvent operní režie na JAMU, se bohužel rozhodl rozšířit řady těch režisérů, kteří uznali Da Ponteho libreto nehodné realizace a cítili potřebu je vylepšit. John inscenuje již předehru, ve které s prvními takty hudby vidíme jakýsi podivný zápas Giovanniho s Leporellem, pak Donnu Annu v rozhovoru s kardinálem (či snad u zpovědi?) a následně sexuální hrátky Anny s Giovannim. Jsou vyrušeni kardinálem, kterého Giovanni zabije. Anna tedy od začátku ví, kdo je vrahem. Divák znalý Mozartovy opery je tedy hned na začátku představení informován, že ho čekají nové interpretace postav. 

Zásadní je v inscenaci vztah Giovanniho a Leporella, kdy se nejedná pouze o vztah pána a sluhy, ale o vztah partnerský v sexuálním smyslu. Jak jinak než takto chápat scénu, kdy Leporello vyzývá Giovanniho, aby zanechal žen, a chce jej přitom políbit na ústa? Mimochodem, tento nápad není nijak nový, intimnější vztah mezi těmito postavami naznačil vkusně režisér Pier Luigi Pizzi ve své geniální inscenaci již v roce 2009. V olomoucké inscenaci je Leporello zřejmě do svého bisexuálního pána zamilován a ve slavné árii, ve které seznamuje Elvíru s počty Giovanniho milenek, tak proto nečiní s pobaveným nadhledem, ale s žárlivou zlobou. 

Opera Don Giovanni je tradičně charakterizována jako dramma giocoso, tedy hravé drama. Toho hravého či vtipného je však v inscenaci pomálu. Je-li Leporellova sexuální orientace taková, jak ji interpretuje režisér, nemůže samozřejmě humorně vyjít ani scéna Donny Elviry s převlečeným Leporellem, která autory zcela jednoznačně jako komická koncipována byla. Kromě humoru postrádá inscenace i tajemno, zejména v závěru opery. Již hřbitovní scéna, ve které se místo oživlé sochy v pozadí zjeví kardinál, je věcná a závěrečné drama neanticipuje. To, že v závěru opery se žádná socha neobjeví, už ani diváka nepřekvapí. Místo sochy Komtura přejde několikrát přes jeviště kardinál a Giovanniho zabije nikoliv Komtur, ale Leporello. Donna Elvira se zastřelí. Závěrečný moralizující sextet se škrtá.

Výtvarníkem scény je Petr Vítek. Hraje se s drobnou obměnou v jediné dekoraci, v jakémsi záhadném prostoru, lavicemi připomínajícím kostel. Hraje se téměř ve tmě (light design Martin Krupa), divák musí neustále napínat zrak, často aby se vůbec orientoval, kdo je kdo. Vizuální dojem z inscenace je monotónní, až únavný. Kostýmy Magdaleny Černé neurčují jednoznačně dobu, ve které se příběh odehrává, kostým charakterizující postavu má pouze Giovanni, ostatní kostýmy o postavách nic neříkají (samozřejmě s výjimkou Komtura coby kardinála). Donna Elvira a Donna Anna, ač charakterem rozdílné, mají kostýmy téměř identické. Proč má Don Ottavio kalhoty s krátkými nohavicemi, které jej činí směšným, není jasné. Prázdným efektem jsou i svítící sukně sboru. 

V Mozartově době představovala opera podívanou, která neměla konkurenci. S takovými ambicemi také autoři svá díla psali: hudba, kterou Mozart vybavil zjevení sochy Komtura, o tom svědčí, chce nepochybně podpořit velký jevištní efekt. Mnozí dnešní tvůrci operních inscenací na takové ambice rezignovali, podívanou přenechali filmu a pokoušejí se operu modifikovat na intelektuální lekci z psychoanalýzy. Výsledkem je často inscenace plná nápadů, na které je režisér pyšný, ale kterým divák nerozumí. Takovým je bohužel i olomoucký Don Giovanni.

U premiérového publika nicméně představení mělo úspěch.

***

Trojrozhovor s tvůrci inscenace čtěte ZDE.

Foto: Tereza Valnerová, Kateřina Holbová

Facebook X E-mail WhatsApp