Dříve působil v brněnském Českém filharmonickém sboru, nyní pěvce „tvaruje“ v Olomouci, v tamním Moravském divadle. Michael Dvořák je sbormistrem, který se snaží přinášet čerstvý vítr a jednou ze „svěžích“ aktivit, kterých je iniciátorem, je akce s názvem Sbor živě. Ta propojuje princip otevřené zkoušky s moderací či prvky inscenovaného představení a uskuteční se 26. února v komorním sále divadla. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se nicméně dotýká i osobnosti sbormistra nebo další, zejména koncertní činnosti sboru.

Otázka na rozjezd. Jaký má Michael Dvořák vztah k Antonínu Dvořákovi?

V zahraničí se mě často ptají, jestli je Antonín Dvořák nějaký můj prapředek, tak z legrace říkám, že samozřejmě ano. Pak to ale ihned uvedu na pravou míru. (úsměv) Nejsme příbuzní. Ale je to dobré příjmení pro sbormistra, protože zní důvěryhodně.

Vztah k Dvořákově hudbě… Fascinuje mě na ní obrovská vřelost či jakési přijetí. Dvořákova tvorba málokoho neosloví; jako český sbormistr bych byl blázen, kdybych ji ignoroval. Jeho dílo výrazně protínalo moje studium na JAMU.

… ve smyslu…

… ve smyslu studia repertoáru. Naplno jsem se s ním seznámil v Českém filharmonickém sboru Brno.

Nemá cenu říkat, že Dvořák byl geniální – to víme… Mě osobně ale „dostávají“ jeho závěry – což zní, jako že jsem zhrzený umělec, který se těší na konec skladby, ale tak to není. Finální sborové vstupy vždycky mají neuvěřitelnou atmosféru, ať už to jsou Svatební košile, Te Deum, Lužanská nebo Requiem… konec skladby může hodně ovlivnit celkové vyznění; Dvořák toto má vždycky podchycené.

Těžko se popisuje, v čem přesně mi tkví přitažlivost Dvořákova díla – možná je to právě ta vřelost…

… já často cítím jakousi naději…

… taky, určitě. Vřelost mi ale pořád připadá jako nejlepší slovo. A kdybychom ji srovnali s Dvořákovým dramatem, tak ano, také to najdeme v mnoha jeho dílech – třeba ve Stabat Mater nebo Requiem –, ale třeba v opeře si k Dvořákovu dramatu vztah hledám. Myslím, že ho docením, až trochu zestárnu.

Jste sbormistr a dirigent, ale i zpěvák či klavírista a varhaník. Čím se cítíte být primárně?

Všechny zmíněné profese směřují ke sbormistrovství. Varhanami jsem fascinovaný. Nástroj mě inspiruje k improvizaci nebo hledání barev, což je u sboru taky potřeba. Klavír jsem opustil, protože jsem si přehrál ruce, ale byl pro mě prvním setkáním s profesionálním přístupem k hudbě – u něj jsem si osvojil spoustu hudebních principů, které používám doteď. Jako sbormistr taky musíte být do nějaké míry klavírista, abyste mohl sloužit při zkouškách; opravdu sloužit, ne exhibovat. A zpěvák – to je vůbec nejbližší sbormistrovské profesi, dle mého názoru. Zpěv a technika zpěvu je pro mě velké téma, které se snažím neustále rozvíjet – a také aktivně zpívám v ansámblu Q Vox, kde jsem také uměleckým vedoucím. Ansámblový zpěv je pro mě klíč k tomu sborovému. A hrozně mě to baví a naplňuje být v komorní hudbě tím aktérem, který vytváří zvuk. A co se týče dirigentství, přičichl jsem si i k dirigování orchestru, což dává zase nový vhled.

Abych tedy odpověděl, cítím se být sbormistrem, byť ten název nemám rád. V němčině se mi označení líbí více – Chorleiter je takové pokornější.

Chtěl byste se označit za „sborvedoucího“.

Aspoň zatím ano. (úsměv) Chápu, že sbormistra u nás máme zažitého, ale ten „mistr“… no, snad někdy…

Pracujete jako sbormistr Sboru Moravského divadla. 26. února vás i váš sbor čeká akce s názvem Sbor živě. Má se jednat o otevřenou zkoušku a jakési nahlédnutí pod pokličku aktivit divadelního sboru. Můžete počin přiblížit a osvětlit vlastními slovy?

Je to platforma, která propojuje otevřenou zkoušku se skoro až „stand-upem“ – tedy mou moderací –, a také má prvky inscenovaného představení. Je to v nějaké atmosféře, máme to nasvícené… není to jen zkouška.

Snažili jsme se najít formát, který by byl – teď to bude znít jako klišé – pro všechny věkové kategorie. Cílíme na něco více než jen edukační aktivitu. To je samozřejmě také skvělá věc, ale jsme divadlo, tak se pokoušíme o divadelní vklad.

Kdo stojí za tímto projektem? Kdo ho inicioval?

První myšlenka vzešla ode mě, ale byla formovaná více lidmi – dramaturgyní Viktorií Vášovou, která měla divadelní náhled, Veronika Kos Loulová, tehdejší šéfka mě velmi podpořila a dala spoustu podnětů, a nakonec jsme to celé dotáhli s vedoucí Ateliéru Petrou Slezáčkovou, která je spolutvůrkyní celého představení. Hodně mi pomohl i tehdejší tajemník opery Vojtěch Pačák. 

Slovo „představení“ je trochu ambiciózní, ale odpovídá mi to více než označení „otevřená zkouška“.

Technická vsuvka: Jak je váš sbor velký?

V tuto chvíli je naplněných sedmadvacet z osmadvaceti úvazků. Ale na velká díla pochopitelně zveme stálé externisty, kterých máme v naší databázi asi třicet a neustále ji rozšiřujeme – například o studenty z univerzity. 

Mluvil jste o tom, že při Sbor živě! se snažíte o určitou jinakost a odlišnost od klasické edukace. Můžete toto ještě přiblížit?

Ne za každou cenu být jiný. Z už existujících, osvědčených edukací se snažíme „vyzobat“ to nosné, ale zároveň se snažíme o vlastní nápad. A myslím, že ten je nejvíce patrný v onom divadelním aspektu věci. Záměrem je vytvoření takové atmosféry, která posluchače vrhne do sborového „ajfru“ – chceme setřít rozdíl mezi tím, kdo sedí na pódiu a kdo v hledišti; trocha imerzivního principu tam tedy také je. Komorní prostor Sedmička není tak velký, navíc za sborem jsou zrcadla – je to celé hodně natěsnané a jsou i momenty, kdy se divák může zapojit. Sepětí je v tomto případě důležitý moment.

Navíc, my se nesnažíme ukázat, co jsme si hezky nacvičili – to vůbec. Cílem je představit kreativní proces. Ten si myslím, že je důvodem popularity leckterých slavných umělců, že umí sdílet průběh svojí práce; jejich snažení je pak lépe uchopitelné pro člověka zvenčí.

Sbor živě je v kostýmech?

Máme jednotný, slušný civil, ale není to kostýmované. Snažili jsme se o úspornost, ale zas ne že by vznikal pocit low-cost. Kostýmy v daném případě nejsou to podstatné. Se samotným prostorem si hrajeme dost.

Co je hlavní motivací této produkce? Čeho jí chcete docílit?

Lidé se mě často ptali, co dělám; co je moje profese. Já jsem odpovídal, že jsem sbormistr. A oni: „Sbormistr? Kde jako?“ No v divadle, povídám. A oni zas: „V divadle je sbor?“

A tak V divadle je sbor? bylo dlouhou dobu pracovním názvem této naší aktivity. Samozřejmě, čtenářům KlasikyPlus.cz je jasné, že sbor v divadle existuje, my se ale snažíme oslovovat trochu širší publikum. V momentě, kdy si člověk zažije, že v divadle opravdu sbor je, může na operním představení sborovou práci vnímat zase jinak, nově; celé si to dát do kontextu. Snažíme se takto budovat i vztah s divákem.

Formát Sbor živě! ve mně zrál dlouho, v brněnském filharmonickém sboru na toto ale nebyl prostor ani čas. Dlouho jsem se zabýval i zážitkovou pedagogikou, vedl jsem adaptační kurzy a letní tábory… Když jsem přišel do divadla, najednou do sebe věci hezky zaklaply – a tím spíše, když jsem uviděl naši komorní scénu Sedmička, kam se věc, o které mluvíme, krásně hodí.

V minulosti jste spolupracoval, jak už zaznělo, s Českým filharmonickým sborem Brno. To je v principu koncertní sbor (nicméně nezřídka se podílí i na operních produkcích). Jak byste z praktického hlediska formuloval rozdíly fungování koncertního a operního sboru? Málokdo může říct, že má rozsáhlejší zkušenost s obojím… 

Často nad tím uvažuju, ale myslím, že nejsem hoden to hodnotit. Určitě se obecně dá hovořit o určitých odlišnostech – krásně o tom mluví například sbormistr Lukáš Kozubík v některém z rozhovorů. Opravdu si myslím, že jsou fundovanější lidé než já. Osobně jsem poznal jen malý výsek reality – Český filharmonický sbor Brno je velice specifický sbor a co vím, tak jsou rozdíly i mezi divadelními sbory.

Jednu věc ale řeknu. Příprava na operních festivalech (což bývá případ brněnského filharmonického sboru) bývá odlišná od přípravy opery doma v divadle. Na festivalech bývá velmi omezené množství času na zkoušení, v divadlech je snad trochu větší klid na práci.

Co je ale mně osobně v divadle líto, je, že když se rozjedou aranžovací zkoušky a celý proces scénické přípravy, už nebývá prostor vrátit se na zkušebnu a pověnovat se opeře čistě hudebně. Jako sbormistr od začátku prací na pódiu pozorujete obrovský propad kvality hudební složky oproti kvalitě na zkušebně – přijde režisér, který něco chce, podobně dirigent… to je samozřejmě v pořádku, ale přece jenom by občas bylo dobré vrátit sbory do pěvecké fazóny soustředěnějším způsobem. Filharmonický sbor tuto možnost mívá, nějaké skulinky na korektury se najdou. V provozu divadla je toto samozřejmě trochu problém, byť leckdy by to bylo potřeba.

Tedy, těžko se mi mluví o rozdílech mezi koncertním a operním sborem, a to přesto, že jsem stejnou otázku dostal na státnicích. Tehdy jsem o tom „hrozně fundovaně“ hovořil, teď se zdráhám, protože už vím, že realita je složitější.

Říkám si, že možná by bylo dobré zmínit nutnost operního sboru part umět zpaměti. Ta v případě koncertního sboru zpravidla není.

Ano, to je umělecká stránka věci; doteď jsme mluvili spíše o provozních věcech. Obecně určitě můžeme říct něco v tom smyslu, že v případě divadelního sboru do hry vstupuje daleko více proměnných – kromě dirigenta a charakteristik pódia (což je i v případě koncertu) tu hraje roli pohybová akce, režijní záměry, svícení a další scénické aspekty, které potenciálně „narušují“ přípravu ze zkušebny. Někdy mi ale tento spor dirigenta a režiséra, tedy mezi složkou hudební a dramatickou, přijde zveličený. Upřímně přiznám, že nejsem tvrdošíjným zastáncem toho, že v opeře jde jen a pouze o hudbu. Dříve jsem míval s operou jako takovou velký problém, právě kvůli těm „rušivým aspektům“, ale přípravný proces a práce s inscenačními týmy mě přesvědčila o opaku. To spojení všech uměleckých složek mi hodně pomohlo ve vnímání muziky jako takové. Ano, je to o kompromisech, ale s režiséry jsem zatím nikdy nemusel bojovat. Vždycky se nám podařilo najít společnou řeč. Když budete považovat režiséra za nepřítele, nikam se nedoberete. 

Abych se ale vrátil k těm rozdílům mezi koncertem a představením… Snažím se i o to, aby i divadelní sbor vykazoval určitou čistě koncertní aktivitu.

A tím se krásně dostáváme k další otázce, protože i Sbor Moravského divadla brzy čeká čistě koncertní vystoupení – 2. dubna půjde o Velikonoční koncert s Rossiniho Stabat Mater. Při tomto koncertu dojde k uměleckému spojení Moravského divadla a Moravské filharmonie. Záležitost slučování institucí jsem vnímal z dálky… Můžete potvrdit, že případnou „zlou krev“ se už podařilo do značné míry zapudit? Chápu, že ze své pozice těžko odpovíte negativně…

Celou kauzu člověk určitě vnímá jinak z médií a jinak, když se octne uvnitř věci. Já mám určitě výhodu, že jsem vstoupil do „rozjetého vlaku“ – v době mého nástupu, už věci byly hodně v pohybu; já jsem neměl o čem uvažovat. Na sloučení se a priori nedívám negativně; s hotovou věcí se snažím pracovat konstruktivně. Nejsem někdo, kdo by kauzu měl hodnotit. 

V případě sboru najdeme spoustu pozitivních věcí. Moravská filharmonie měla kontakt na Opolskou filharmonii, a tak jsme mohli vyjet do Opole, kde jsme provedli Beethovenovu Devátou symfonii. To bylo po opravdu hodně dlouhé době, kdy náš sbor vyjel do zahraničí a „sám na sebe“ zpíval.

A sbormistr jásá v případě, kdy divadelní sbor může stát na pódiu a jenom zpívat. 

Předpokládám, že narážíte na určitý pěveckohygienický moment.

Ano. Koncentrace na maximální „pěveckost“ – výkon, kdy jde primárně o zpěv – je blahodárná. Kupodivu mnoha zpěvákům to tehdy v Opoli bylo vlastně nepříjemné; už jsou tak zvyklí na pohyb na jevišti, že najednou když mají jen zpívat, jde o výstup z komfortní zóny.

Tak se musím zeptat, jestli bude snaha koncertní aktivity nějak zpravidelnit.

Rozhodně ano. Samozřejmě, má to svoje úskalí – jsme primárně operní sbor a máme sloužit opernímu provozu.

Ale když se vrátím k Rossinimu 2. dubna. Tam musím říct, že jsme spojení s Akademickým sborem Žerotín pod vedením Pavla Koňárka. Ať si operní zpěvák o tomhle projektu myslí cokoli, je to dozajista perfektní a potřebná zkušenost.

Když věc rozvedu ještě dále: Sbory dělávají i takzvané „acappelláky“ – koncerty bez doprovodu nástrojů. Existují nějaké plány i k tomuto?

Jeden takový se už nedávno naplnil právě ve spolupráci se zmíněnou opolskou filharmonií – tehdy do Olomouce přijel opolský sbor a půlku koncertu zpívali oni a půlku my, na závěr pak byly nějaké společné kousky. Stejný program se potom zopakoval v Opoli. Takže ano, došlo už i k a cappella programu, takovému, který respektoval naše časové a umělecké možnosti. Do budoucna určitě stojím o pokračování v této činnosti, ale zas chápu, že všechno má svůj čas.

Když jsme u těch plánů… váš olomoucký sbor se údajně nově zapojuje také do spolupráce s brněnskou Janáčkovou akademií v rámci sbormistrovských kurzů. Můžete toto blíže specifikovat?

Když jsem přišel do divadla, vnímal jsem – nechci říkat nic negativního, jen komentuju realitu, jak jsem ji pozoroval –, že sbor je hodně uzavřený ve zdech divadla. Ano, je to pohodlné, komfortní, ale zas je třeba neustrnout. I skrze zkušenost z Brna mi přišlo, že se potřebujeme otevřít podnětům zvenčí. 

Rychle jsem dospěl k tomu, že je třeba oslovit studenty místní Univerzity Palackého – tak se podařilo získat spoustu šikovných zpěváků – to už jsem naznačil. A také mě napadlo oslovit JAMU, kde jsem studoval a cítil, že sbormistrovský kurz v rámci studia trochu postrádám. Já jsem si svoji cestu sice našel, ale zároveň se mi zdálo, že zprostředkovat studentům nějakou takovou možnost by také bylo fajn. Věděl jsem, že taková věc pomůže nejen studentům k nějaké praxi, ale i nám jako divadelnímu sboru – právě v tom smyslu určitého otevření se. Oslovil jsem tedy Jakuba Kleckera, vedoucího katedry dirigování na JAMU, a přišel s nějakým konceptem. Společnými silami jsme došli ke koncepci, která využije repertoár sboru a která bude užitečná i pro studenty.

Sbormistrovský kurz může mít pro zpěváky ze sboru negativní nádech, ale od začátku jsem apeloval na to, aby studenty podpořili a snažili se vnímat jejich poznatky. Myslím, že mezi studenty a zpěváky tato jiskra přeskočila a obohacení byli nakonec všichni. Sbor by podle mě čas od času měl slyšet poznámky od jiného sbormistra. A taky by se měl naučit nepodceňovat mladé sbormistry. Já sám jsem při mých začátcích v brněnském filharmonickém sboru cítil nejen velkou důvěru zakladatele sboru Petra Fialy, ale také otevřenost a podporu od samotných zpěváků.

A ten první turnus sbormistrovského kurzu se konal kde?

Byl to třídenní kurz o pěti frekvencích s nějakým lektorským úvodem a individuálními konzultacemi a poskytli jsme prostor i zázemí Moravského divadla.

Ale moment, vy jste říkal, že snahou je dostat sbor mimo zdi divadla!

Jo vidíte, teď jste mě nachytal. (úsměv) Tomu se říká pasivní cestování – ne že já někam jedu, ale to obohacení zvenčí přijede přímo ke mně. (opět úsměv)

Ale vážně, i tímto stylem myslím má smysl se otevírat novým podnětům… I pro mě to je důležité – já se vůbec nevnímám jako hotový sbormistr a kolik věcí jsem se díky studentům naučil! Ptám se i méně zkušených kolegů, co si myslí, že dělám „blbě“; když k tomu takzvaně „nechci nikoho pustit“, je to špatně. Pokud chci svou profesi dělat dobře, musím se obklopit lidmi, kteří inspirují. A to bezpochyby nadšení studenti jsou!

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Moravského divadla Olomouc, archiv Michaela Dvořáka

Facebook X E-mail WhatsApp