„Vlastně jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale je pravdou, že v něčem to byla i výhoda. Doteď se k věcem snažím přistupovat svébytně, z jiné perspektivy.“

„Kdybych měl něco začínajícímu sbormistrovi poradit, tak ať nejdřív ve sboru zpívá a pozoruje, jak pracuje sbormistr.“

„Já si myslím, a taky se o to snažím, že na každé zkoušce, už od začátku, by měla nějaká hudba zaznít.“

„Jediné, co jsem znal, byla hudba a po té jsem šel,“ ohlíží se za svými hudebními začátky ani ne třicetiletý sbormistr Michael Dvořák, rodák z Jeseníku. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, při němž nezapřel svůj živelný temperament, vypráví mimo jiné o tom, jaké je vyjít z malé vesnice do kulturně bohatého města Brna, jaké obavy ho provázely během studií na Janáčkově akademii, ale i o tom, jak dlouho opera dobývala jeho srdce. Po čtyřech letech vylétá zpod křídel Petra Fialy a opouští pozici druhého sbormistra v Českém filharmonickém sboru Brno. Vyráží, jak sám říká, do nejistoty.

Hudbě – hře na klavír, varhany a zpěvu – se věnujete od mládí. Pocházíte z hudební rodiny? Kde jste se s hudbou setkal poprvé?

Pocházím z hudební rodiny. Ačkoli se hudbou nikdo v naší rodině profesionálně neživil, hrála v našich životech vždy důležitou roli. Ať už se jednalo o doprovod liturgie při mších, protože můj dědeček byl varhaník, který dlouhá léta hrával v kostele, nebo domácí muzicírování s rodiči. Tatínek hrál v dechovém orchestru na bicí, v kapele na kytaru, zpíval ve sborech, maminka stejně tak. Každý ze sourozenců hrál na nějaký nástroj. Navíc jsme hodně zpívali, byli jsme schopni vytvořit čtyřhlas. Tatínek zpíval bas, maminka alt, já tenor, nějaká sestra soprán. Můj první kontakt s nástrojem pak přišel v šesti letech, kdy jsem začal hrát na klavír.

Byl jste už od té doby přesvědčen, že vás hudba bude provázet po zbytek života?

Asi ne, protože po základní škole jsem šel na gymnázium. Ale hudbě jsem se věnoval pořád hodně. Na klavír jsem chodil dál do základní umělecké školy a postupem času se k tomu přidaly varhany, protože jsem musel zaskakovat za dědečka. Až ve čtvrťáku, kdy jsem si říkal, co vlastně budu dělat, na jakou výšku se přihlásím, jsem učinil rozhodnutí, že se chci hudbě věnovat profesionálně.

Měl jste někdy i jinou volbu?

Vždy mi byly blízké humanitní vědy – dějepis, literatura a umění obecně. Nikdy jsem neuvažoval nad tím, že bych šel například na strojárnu nebo něco takového. Vždy tam byl z mé strany apel na umění a když jsem se už opravdu musel rozhodnout, co bude dál, tak hudba byla celkem jasná volba.

Na JAMU jste nastoupil v roce 2016 a již v následujícím roce jste se stal hlavním sbormistrem kroměřížského komorního sboru Moravští madrigalisté. Byla to vaše první velká zkušenost? Jak jste k tomu přistupoval? Co to pro vás znamenalo?

Nebyla to pro mě úplně první zkušenost, protože jsem již nějakou dobu umělecky vedl mužský komorní sbor v Jeseníkách, odkud pocházím. Ale máte pravdu, že toto byla první zkušenost se zaběhlým sborem, v němž jsem byl uměleckým šéfem, který vymýšlí dramaturgii, a sbormistrem. Pocházím z Jeseníku, kde sice nějaké sbory jsou, ale obecně umělecká průprava, kterou může mladý člověk dostat v malém městě nebo na vesnici, je úplně jiná než ta, kterou může získat ve městě, jako je třeba Brno. Na to jsem později hodně narážel. Až do nástupu na JAMU jsem o sbormistrovství téměř nic nevěděl. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že sbormistr dělá tohle a tohle, že sbor funguje takhle a takhle. Když se vrátím k Moravským madrigalistům, tak z tohoto hlediska to opravdu nová zkušenost byla. Vlastně jsem nevěděl, do čeho jdu. Ale je pravdou, že v něčem to byla i výhoda. Doteď se k věcem snažím přistupovat svébytně, z jiné perspektivy.

Dokázal byste rozvést, v čem spočívá onen svébytný přístup?

S tím je spojené, že jsem vyrůstal na multižánrové paletě hudby, ne pouze na klasické hudbě. Jsem ovlivněný jazzem, funkem, popem, folkem, zkrátka úplně vším a myslím si, že i to je pak na muzikantovi vidět, že není úzce profilován jen na klasickou hudbu, ale je schopen se i na klasiku podívat očima jiného žánru. Takže jsem se vždy díval „pouze“ na hudbu jako takovou, neviděl jsem za ní nějaké struktury a to, co viděli mí kolegové, kteří navíc naprosto přesně znali brněnské kulturní prostředí. Já jsem neznal nic, nevěděl jsem, jaké jsou tu sbory, sólisté, měl jsem jen matnou představu. Jediné, co jsem znal, byla hudba a po té jsem šel. A to i když jsem nastoupil na JAMU.

Jako zpěvák jste působil především v Českém akademickém sboru a v Českém filharmonickém sboru Brno. Vypadá to, že se vám líbí na obou stranách tělesa. Co vám dává zpívání ve sboru?

Pro začínajícího sbormistra je naprosto nezbytné, aby ve sboru zpíval. Kdybych měl něco začínajícímu sbormistrovi poradit, tak ať nejdřív ve sboru zpívá a pozoruje, jak pracuje sbormistr. Další věc je ta, že jako sbormistr stejně dříve nebo později na zkouškách narazíte na to, že musíte zpěvákům poradit, jak konkrétní věc zazpívat. Musíte nad notovým materiálem uvažovat nejen jako sbormistr a dirigent, ale i jako zpěvák. Musíte si party zazpívat, znát technická úskalí té které fráze, prostě musíte být zpěvák. Není důležité mít nádherný hlas nebo zpívat jako sólista. Postupem času, když se pro mě v Českém filharmonickém sboru Brno začala pracovní pozice lámat a byl jsem zpěvák i sbormistr, to samozřejmě přinášelo i určité nevýhody, protože najednou jste kolega, ale zároveň vedete zkoušku.

V roce 2018 jste s Českým akademickým sborem vystoupil ve dvou inscenacích v Národním divadle v Brně. Tak mě napadá, přemýšlel jste někdy o dráze zpěváka nebo instrumentalisty?

Určitě přemýšlel. Když se bavíme o inscenacích v divadle, tak pro mě jako pro studenta byla neuvěřitelná zkušenost podívat se, jak funguje operní provoz a divadlo obecně. Člověka to nadchne. Ale jestli jsem někdy uvažoval, že bych se mohl stát zpěvákem, tak až po tom, co jsem dal výpověď v brněnském filharmonickém sboru, protože teď už vím, že mám nějaké zkušenosti a že bych se ve sboru jako zpěvák uplatnil. Když jsem studoval klavír v Ostravě, tak jsem měl bláhovou představu, že se budu živit jako klavírista. Brzy jsem pochopil, že už je trošku pozdě. (smích) Navíc jsem měl problémy s rukama, což byl ale zároveň impuls ke studiu sbormistrovství. Vše zlé je k něčemu dobré.

Proč jste v Českém filharmonickém sboru Brno nejdříve působil jako zpěvák? Byla to nějaká taktika, jak se později ucházet o místo asistenta pana Fialy?

Pana Fialu jsem oslovil, vlastně mě donutila manželka, když jsem byl ve čtvrťáku na JAMU a uvažoval jsem o dalším uplatnění. Dobře jsem věděl, že mladý sbormistr, který právě vychází z JAMU, nemá téměř žádné uplatnění, protože v Česku je kulturní svět malý a stálých míst není moc. Ale věděl jsem, že se do toho prostředí musím nějak dostat. Panu Fialovi jsem narovinu řekl, že jsem sbormistr a hledám nějakou spolupráci, a on mi řekl: „Dobře, ale nejdřív tady budeš zpívat.“ Takže jsem se i existenčně zajistil, což je pro každého mladého muzikanta nepředstavitelné, že se může živit hudbou a zpěvem.

On vás tedy záměrně posadil na druhou stranu.

On říká, že sbormistr musí vzejít ze sboru a já s tím absolutně souhlasím. Můžeme to vidět i dnes ve světě, kdy mnoho dirigentů vychází z orchestru a je to pro ně výhoda, protože vědí, jak to funguje. I já jsem po této zkušenosti přesně věděl, co mým kolegům na zkouškách vadí a mohl jsem s tím dál pracovat. Nemusel jsem dělat stejné chyby znovu.

Jak byste popsal období strávené v Českém filharmonickém sboru Brno? Jaké zkušenosti jste získal?

Byly to čtyři roky, během kterých jsem načerpal zkušenosti umělecké i lidské. Lidské ve vztahu ke zpěvákům, v komunikaci a v práci v kolektivu. Neříkám, že jsem se naučil vše a že jsem bezproblémový. Každý máme nějaké silné a slabé stránky.

Jaké jsou vaše slabé a silné stránky?

Nejlepší je samozřejmě zeptat se zpěváků ze sboru. Když jsme se teď loučili, musím říct, že byli strašně hodní. Připravili mně rozloučení, dali mi výbornou whiskey a seznam soukromých vzkazů v obálce. Každý mohl napsat, co chtěl. Přiznám se, že jsem často kvůli svému temperamentu a povaze, která je cholerická, nebyl milý. Ale vždy jsem to dělal pro nejlepší výsledek, nikdy jsem to nemyslel špatně nebo osobně. Někdy trochu zapomínám na to, že to jsou jen lidé a že tím, že na ně budu přísný a přijatelné bude jen to nejlepší, mohu dosáhnout přesného opaku. V těch vzkazech opravdu upřímně napsali, co si myslí, co na mně oceňují, což byl většinou zápal, tah na bránu, muzikalita. Taky tam ale často stálo, že bych měl krotit svůj temperament; to je věc, na které musím pracovat. Navíc když je člověk ve vedoucí pozici, negativní věci jsou vidět mnohem více. Na druhou stranu si o sobě myslím, že mám jakousi míru sebereflexe a jsem schopen přiznat chybu nebo se i omluvit.

A spolupráce s Petrem Fialou? Co vám přinesla?

Pan Fiala mi poskytl na můj věk a dovednosti neuvěřitelné zázemí a spoustu možností. Tím, že mi věřil, mi dodal určitou míru sebevědomí v tom, co dělám. Dokonce mám pocit, že zpětná vazba sboru nebyla špatná, a to pro mě v dané životní fázi bylo důležité, protože jsem si dlouhou dobu opravdu myslel, že na to nemám. Studium na JAMU je pro sbormistra a dirigenta hodně konkurenční, každý si jede na vlastní pěst. Beze sporu mě na akademii hodně lidí inspirovalo a navedlo nějakým směrem, ale až v brněnském filharmonickém sboru jsem pocítil, že moje práce není špatná a že ji dokonce lidé chválí.

Z Českého filharmonického sboru Brno odcházíte. Proč a kam?

Důvodů je celá řada a nemluví se o nich lehce nebo se o nich vzhledem k jejich povaze ani mluvit nedá. Po dlouhém přemýšlení jsem si zkrátka srovnal priority a rozhodl se, že nadále nemohu být součástí sboru. Dlouhou dobu jsem žil v jistotě. Jenže jistota je nebezpečná, člověk snadno usne na vavřínech. Myslím si, že otázka jistoty je přeceňovaná. Každý chce mít dům, auto, to a ono. Ale podle mého názoru určitá míra nejistoty může člověka velmi posunout. Takže jsem v mé životní situaci uznal, že bude dobré z komfortu vykročit a jít do nejistoty. Věřím, že mě to posune mnohem dál, než kdybych zůstal v jistotě. Samozřejmě takové rozhodnutí se nedělá snadno, ale neřekl bych, že bylo impulsivní.

Měl jste kam jít?

Neměl. K rozhodnutí jsem dospěl v momentě, kdy jsem neměl nic jistého. Učinil jsem tak z vlastního přesvědčení. Byl to risk, ale nemohl jsem jinak. Někdo si myslí, že je to bláznivé. Záleží na úhlu pohledu.

Co tedy plánujete dělat?

Sám sebe vnímám jako sbormistra. Dělám to intenzivně dva roky a považuji to za své poslání a povolání, ve kterém jsem se našel, v němž můžu zužitkovat své talenty. Na druhou stranu vím, že to vše minimálně na nějakou dobu ztratím. Doteď jsem svoji činnost soustředil na jedno těleso, nyní mé pole působnosti budu muset rozšířit. Část práce budu dělat pro Symfonický orchestr Českého rozhlasu, v rámci toho budu asistovat Petru Popelkovi. Budu se snažit podílet se na dalších hudebních projektech, ale zatím je nedokážu blíže specifikovat.

Vrátil byste se po čase do brněnského filharmonického sboru?

Dokážu si představit spolupráci na nějakém projektu.

Vyhledával jste i nějakou pracovní pozici v zahraničí? Kdyby se v budoucnu naskytla, využil byste ji?

Ucházel jsem se i o nějaká místa v zahraničí, ale nevyšlo to stejně tak, jako to nevyšlo v Česku. A to si myslím, že mám díky působení v Českém filharmonickém sboru docela široké portfolio, které někteří v mých letech nemohou nabídnout. Obecně se říká studentům, ať jedou na stáž do zahraničí. Já jsem té možnosti nevyužil. Teprve s Českým filharmonickým sborem jsem měl možnost poznat zahraniční standard a rozhodně bych teď řekl to samé: „Pokud můžeš, jeď, poznáš, jak to funguje, naučíš se jazyk, zakusíš jinou mentalitu.“ Česko mám rád a pokud bych vycestoval, tak bych se chtěl vrátit, ale dokážu si představit pracovat i v zahraničí.

Nikdy jste neuvažoval o kariéře sbormistra operního sboru? Přece jenom jste studoval u Pavla Koňárka, dlouholetého sbormistra operního sboru Národního divadla Brno.

To je dobrá otázka. Můj vztah k opeře ne že byl vlažný. Já jsem operu nesnášel. Dokonce na jedné hodině operního dirigování se mě jeden dirigent po tom, co jsem dirigoval Nabucca a moc mi to nešlo, zeptal, co chci jako sbormistr dělat? Řekl jsem mu, že bych raději dirigoval skladby a cappella a ty koncertní, že ty se mi líbí víc. A on říká: „No to snad nemyslíte vážně, většina sbormistrů stejně najde uplatnění v opeře.“ Pan sbormistr Josef Pančík říkal, že většina mladých sbormistrů se zhlédne v renesanční polyfonii, ve staré hudbě nebo romantických motetech Brahmse nebo Bruckera. A ty i já osobně miluju, to je pro mě vrchol a cappella. No, takže jsem dlouhou dobu operu ignoroval. Dokonce když jsem přišel na JAMU, tak jsem snad žádnou operu pořádně neznal. Teď se to snažím dohnat. (smích) Nikdy jsem si zkrátka nedovedl představit, že bych skončil jako sbormistr v divadle. A je pravda, že když člověk vidí operní provoz, tak zjistí, že vše je o kompromisu. Vyskytují se tam všechny složky umění a hudba je často jen služebníkem toho, co se děje kolem. Sbormistr je nucen komunikovat s režisérem (že spolu komunikují, je ta lepší varianta). Na přípravě oper jsem se už několikrát podílel a vím, že se často stává, že se zpěváky nacvičíte party, ale pak musí mít na hlavě kápi, která jim zakrývá uši, takže neslyší nic, a do toho táhnou na zádech balvan. Ale je to představa režiséra, která, pokud je odůvodnitelná, je v pořádku. Sbormistr na to přistoupí, ale v ten moment musí řešit problémy, které se špatně předvídají a které vyžadují velkou zkušenost. To dělá operní sbormistry dobrými operními sbormistry.

Postupem času jsem si operu zamiloval. Má na tom velký podíl Wagnerův Tannhäuser, což je neuvěřitelná hudba s těžkými sbory. Navštívili jsme s ním divadla v Reggio Emilia, v Modeně a Velikonoční operní festival v Salcburku. Bylo to tak intenzivní, že se mi to vrylo pod kůži a od té doby se na operu dívám úplně jinak a už si i dokážu představit, že bych byl operním sbormistrem. Navíc mi opera v mnohém otevřela oči i v kantátovém, oratorním i a cappella repertoáru. Tím, že v opeře vnímáte text jako atmosféru, náladu, emoci, kterou v ideálním případě podporuje vše, co se na jevišti děje – herecká akce, světla, kostýmy, scéna –, najednou není možné text jen tak odříkat. Tím jsem se hodně inspiroval.

S Českým filharmonickým sborem nyní  – a hovoříme spolu před koncem července – účinkujete v německém Heidenheimu a v pátek vás čeká představení Verdiho Dona Carlose. Co byste mohl o projektu prozradit?

Operní festival v Heidenheimu je festival s mnohaletou tradicí. Sbor do Heidenheimu jezdí asi deset let, přičemž já jsem měl možnost být součástí třikrát a se sborem nastudovat pět oper. Každoročně se provádí dvě opery, přičemž druhá je vždy Verdiho raná opera – postupuje se chronologicky. Z druhé opery se zároveň pořizuje audio i videozáznam. Je to paradoxní, protože můj první samostatný projekt, který jsem dělal s Českým filharmonickým sborem Brno, byl v Heidenheimu: koncertní provedení Verdiho Trubadúra. V té době jsem rozhodně žádnou láskou k opeře neoplýval. Naopak jsem to jako sbormistr bral tak, že sbor tam je jen jako křoví. Nyní mě, opět v Heidenheimu, čeká poslední spolupráce se sborem. Derniérou opery Don Carlos má spolupráce se sborem končí.

Jaká byla spolupráce se zahraničními umělci, dirigenty a dalšími, s nimiž jste měl možnost se potkat?

Každý dirigent je umělecká individualita a je jedno, jestli pochází z Česka, Německa, Polska nebo Lotyšska. V Česku máme řadu skvělých dirigentů, stejně tak jako je mají v zahraničí. Spolupráce s nimi je pro mě vždy cenná; každá zajímavá umělecká osobnost vás inspiruje. Každý má jiný přístup a na hudbu se dívá trochu jinak. Rozdíl mezi prací v Česku a v zahraničí vidím v tom, že v zahraničí je více času na zkoušky a je jasné, že během dvou týdnů intenzivní práce člověka poznáte mnohem lépe než za pár dní. Proto jsem paradoxně poznal spíše zahraniční než české dirigenty. Například v již zmíněném Heidenheimu je pro sbor spolupráce výjimečná tím, že se jedná o operní festival. Za pár týdnů musíte připravit dvě opery. Snažíte se udělat co nejvíce práce za co nejkratší dobu, což je fyzicky i psychicky náročné. V tomto je festival i pro zpěváky, po celém roce, kdy děláme menší projekty v rámci několika málo dnů, unikátní. Dělat operu je jiné, nejsme operní sbor. Zpěváci musí party umět zpaměti a musí k tomu přidat vše, co k opeře patří – být na scéně v kostýmech, zapojit se herecky. To pro ně může být i mimořádně osvěžující.

Na co se při řízení sboru či během zkoušení zaměřujete především? Co je pro vás zásadní?

Velmi záleží na tom, v jaké fázi zkoušení se nacházíte. Na začátku těžko bude platit to samé jako na poslední zkoušce před předáním dirigentovi. Většinou vám sbormistr řekne, že na začátku je potřeba zpěváky naučit noty a text a postupně se na to nabalují hudební detaily. Já si myslím, a taky se o to snažím, že na každé zkoušce, už od začátku, by měla nějaká hudba zaznít. Dělám to kvůli sobě i kvůli zpěvákům, aby to nebylo strojové čtení not. Od pana Fialy jsem načerpal mnohé, ale ze mě nikdy nebude druhý Petr Fiala. Já si musím najít vlastní cestu, ve které se budu cítit komfortně a ve které můžu věci uchopit po svém. Těžko můžeme napodobovat něčí styl. Když dva říkají to samé, nikdy to není to samé. Na začátku jsem měl pocit, že když řeknu to, co pan Fiala, tak sbor na to bude reagovat přece stejně, ale není to tak. Během každého nového nastudování přicházím na další věci. Rozhodně nemám pocit, že jsem hotový, a i to je jeden z důvodů, proč odcházím. Chci dál čerpat, získávat zkušenosti. Mít před sebou novou výzvu.

Jaké je vaše oblíbené hudební období a skladatel?

Měl jsem bachovské období, kdy jsem si dovedl jen těžko představit, že přijde něco lepšího. Pak ale připravujete Verdiho ranou operu a jak ji posloucháte, tak ne že by vám ta hudba přišla nejlepší na světě, ale stejně si řeknete: „To je geniální.“ Teď mám léto s Verdim, takže mi nejlepší přijde Verdi. Jeden dirigent řekl pro mě velice inspirativní myšlenku, když se ho zeptali, co je jeho oblíbená skladba: „Ta, kterou mám právě na pultu.“ Takhle bychom k tomu měli jako dirigenti přistupovat, abychom žádnou skladbu nedirigovali s nechutí. Vždy můžeme o Verdim posměšně říct, že je to, slovy Wagnerových příznivců, flašinetář. Vždy na to můžeme mít nějaký názor a vždycky se nám bude líbit něco víc a něco míň. Ale i skladbu, která se nám na první pohled nepozdává, by měl dirigent nebo sbormistr nastudovat tak dobře, aby si v ní našel něco, co si zamiluje a co se mu bude líbit. Navíc je to často i překvapivé. V Heidenheimu děláme Verdiho sedmou operu Giovanna d’Arco. Když jsem se na ni díval poprvé, tak mě na tom nezaujalo v podstatě nic a říkal jsem si, že to bude utrpení – provozní opera, kterou napsal, když produkoval jednu operu za půl roku, protože to musel napsat, navíc s podprůměrnými libretisty. O to víc jsem se zapřel a začal o díle zjišťovat úplně všechno. Snažil jsem se najít něco pozitivního. Nakonec jsem to našel.

Je vám teprve dvacet osm, ale přemýšlíte do budoucna i o vyučování?

Myslím si, že člověk by měl učit v momentě, kdy má co předat, čímž nechci říct, že nemám co předat, protože i práce sbormistra je do určité míry pedagogická. Vy jste ten, který učí zpěváky noty a další věci. Takže pedagog bych svým způsobem měl být už teď. Možná by mě zajímalo, jaké by bylo učit na konzervatoři například intonaci, protože jsem sám těmito předměty prošel, měl jsem štěstí na pedagogy a vím, že se to dá učit velmi dobře, na druhou stranu slýchávám, že tomu tak často není, takže by mě to zajímalo spíš ze zvědavosti. Neuzavírám se tomu; pokud by mě vítr k učení zavál, nebudu se bránit. Dřív jsem se tomu bránil rozhodně víc. Ale je otázka, jakým způsobem skloubit učení s profesí, protože jedno by nemělo být na úkor druhého. Klavírista Marek Kozák v jednom rozhovoru říkal, že vyučuje, protože se jako pedagog sám učí formulovat myšlenky, které nějak cítí, protože to rozvíjí i jeho. Přemýšlet o učení jako o vlastním seberozvoji pro mě byla celkem nová myšlenka. Na druhou stranu jsem si potom uvědomil, že když jsem byl v Českém filharmonickém sboru, naučil jsem se mnohé i já od zpěváků, které jsem vedl. Často se mi především v začátcích stávalo, že něco věděli lépe než já.

Nějaký váš sbormistrovský vzor?

Samozřejmě si vážím pana sbormistra Petra Fialy, čtyři roky jsem ho sledoval u práce a zkušenějšího a zároveň stále aktivního sbormistra v Česku nemáme. Pro mladého sbormistra je setkání a spolupráce s takovým člověkem pro rozvoj řemeslné zdatnosti klíčová. Co se týče každodenní práce, tak od něj jsem se naučil nejvíc. Ale mohu například říct, že zlomové pro mě bylo i setkání s Michalem Vajdou v Českém akademickém sboru, který byl prvním sbormistrem, kterého jsem viděl u dlouhodobé práce. Zaujala mě jeho muzikalita, schopnost hrát skvěle na klavír, tah na branku a spousta dalších věcí. Přesně věděl, co chce. Byl klíčem k tomu, že dnes dělám to, co dělám. Navíc mi dal možnost provést se sborem bakalářský koncert, což byla obrovská zkušenost.

K čemu byste chtěl jako sbormistr dospět?

Snažím se dělat nejlépe to tady a teď. Tak uvažuji. Samozřejmě, člověk má vždy nějaké sny, ale říkám si, že život je tak proměnlivý, že si ho prostě nenaplánujeme. Myslím si, že když jde člověk bezhlavě za jednou věcí, kterou chce, tak pak snadno přehlédne jiné možnosti. A to není moje cesta. Jestli jsem se ve výsledku něco v Českém filharmonickém sboru Brno naučil, tak je to to, že práce není na prvním místě, že hudba je skvělá, ale jsou tu i důležitější věci, třeba rodina. Moje pedagožka klavíru na ostravské konzervatoři, paní Xenie Hranická, často říkala, že jde na studentech poznat, když nemají o čem hrát, a hrát hudbu pro hudbu je málo. Aby náš hudební projev byl opravdový, musíme mít také něco odžito. A to bych přál všem muzikantům a vlastně je to takový můj sen, když se ptáte na to, k čemu bych chtěl dospět – aby hudba, kterou provozuji, interpretuji, nebyla plytká; aby to nebyly jen noty, ale i odraz života.

Foto: z archivu M. Dvořáka, Facebook / Moravští madrigalisté, Ivan Korč, Facebook / Český filharmonický sbor Brno