„Po drobné živelné introdukci zcela připraveně vplouvají ostatní hráči na ono divoké moře, aby se plavili spolu se sólistou, který jim však jasně svou milou komunikací dával najevo, že jsou na jedné lodi.“

„Pozoruhodné bylo rovněž, jakým způsobem si pohrával s rytmem, který působil tak spontánně, jako kdyby neexistoval a vycházel čistě ze slov umělce.“

„Basová sekce obezřetně vedla doprovodnou linku, bez níž by hudba nemohla tak ladně plynout, i kdyby na pódiu stáli sebelepší sólisté.“

Zámek Mikulov hostil v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu 5. října soubor Barocco sempre giovane, po jehož boku vystoupila česká houslová legenda Václav Hudeček. Ten vzal pod svá křídla dva mladé nadějné umělce Marii Hasoňovou a Mattea Hagera. Do programu zařadili brilantní barokní koncerty. Nejen technikou, ale i procítěností a radostí z hudby oslnili tamní publikum natolik, že se jim v závěru koncertu odvděčilo bouřlivým potleskem a standing ovation.

Za krásou a kulturní tradicí Jihomoravského kraje se již po osmé v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu vydávají tamní příznivci klasické hudby. Letošní ročník však omládl, nese se totiž ve znamení mladých talentů, nadějných šiřitelů této tradice. A ne jinak tomu bylo během čtvrtečního koncertu v prostředí mikulovského zámku, kde vystoupili po boku českého houslového virtuosa Václava Hudečka a za doprovodu souboru Barocco sempre giovane sólisté Marie Hasoňová a Matteo Hager. Ryze barokní program (až na jednu výjimku) přilákal návštěvníky, kterým se tak podařilo téměř kompletně zaplnit prostory Velkého zámeckého sálu.

S energickým nasazením odstartovali členové právem renomovaného souboru Sinfonii a quattro č. 6 g moll op. 5 německého skladatele Johanna Adolpha Hasseho, o jehož oblibě svědčí například i to, že si u něj objednávala opery sama císařovna Marie Terezie. Povětšinou se stává, že se hráči komorních uskupení poněkud zdráhají vykopávat skladby v rychlejších tempech, zde tomu tak ale nebylo. Perfektní souhrou však hráči docílili mnohem výraznějších hudebních prostředků než jen svižného tempa. Dynamické vlny plné crescend a decrescend v první větě následovali zcela jednotným způsobem a docílili tak vzniku sytě kolorovaného souzvuku. Kromě toho se na poli dynamiky nebáli využít několika výrazových ech, tedy opakování stejných frází nejdříve v slyšitelné dynamice, která se rázem při dublování ztiší na minimum. A zatímco si houslisté vychutnávali své dlouhé, šťavnaté tóny, basová sekce se pohroužila do nádherných barokních harmonických proměn, mimochodem stejně jako v začátku třetí části. Vedoucí hlasy v houslích jen zřídka využívaly vibrata a když už, tak jen velmi decentně a především tak, aby zůstala zachována věrnost poučené interpretaci. I přes to jejich nástroje vyluzovaly plastické tóny. Druhou část skladby charakterizovaly procítěné průtahy, drobné trylky a závěrečné ozdoby na konci frází, které v tomto případě povětšinou spojovalo plynulé táhlé legato. Třetí větě dominoval úvodní motiv, na základě kterého byla celá zbývající část hudebně vystavěna. V závěru skladby se těla hráčů s motivem tak ztotožnila, že své pohyby přenášela až na posluchače.

Se slovy „kam mám jít?“ a úsměvem na tváři se divákům přišel ve svých jednasedmdesáti letech představit Václav Hudeček. Příjemně naladěn a se vší skromností uvedl dva mladé umělce a zavzpomínal nejen na své začátky v rámci Lednicko-valtického hudebního festivalu, ale také na svůj debut s Royal Philharmonic v Londýně a na jejího tehdejšího koncertního mistra, u kterého nyní studuje na královské akademii právě dvacetiletý Matteo Hager. Pak už houslový virtuos nečeká na nic a netrpělivě se oddává prvním tónům Koncertu pro housle č. 5 Es dur, op. 8 „La tempesta di mare“ Antonia Vivaldiho. Po drobné živelné introdukci zcela připraveně vplouvají ostatní hráči na ono divoké moře, aby se plavili spolu se sólistou, který jim však jasně svou milou komunikací dával najevo, že jsou na jedné lodi. Ačkoli je patrné, že zub času se na pružnosti pohybového aparátu sólisty pomalu projevuje, energie a radost ze hry jako kdyby naopak rostly s jeho věkem, v němž mnozí ostatní dávno sólovou kariéru zcela pověsili na hřebík. O to více se Hudeček soustředil na tah a plynulost, kterou spojoval nejen jednotlivé částí frází, ale i samotné fráze, a kterou nenabouraly ani brilantní pasáže vzájemně přecházející mezi sebou, v nichž ho místy doprovázelo ve stejným notových hodnotách cembalo. Nápaditě si mimo jiné pohrával s artikulací, již se vždy snažil nějak nápaditě obměnit. A aby se přesvědčil, že se posluchači nenudí, pro jistotu se vždy do hlediště pln úsměvů poohlédl. S nadsázkou lze uvést, že sólista se chvílemi pohyboval jako rocková kytarová star, a to zejména díky příznačnému podupávání s pokrčeným kolenem.

Konečně se představila také mladá dvojice Marie Hasoňová, která studovala v Praze, švýcarském Luzernu a Vídni, a Matteo Hager s životopisem umělce možná o polovinu staršího, který se mimo jiné věnuje i skladbě. Na pódiu mezi nimi a členy Barocco sempre giovane panovala mimořádně uvolněná atmosféra splňující tak veškeré aspekty k tvořivému uměleckému počínání. S první frází bylo jasné, že se posluchači nebudou nudit. Troufám si tvrdit, že jejich tajným receptem se stala spolupráce. V průběhu večera ani jeden z nich nevykazoval známky jakékoli soutěživosti či snahy vynikat nad tím druhým. Jedině tak mohli stoprocentně dosáhnout jedinečného spojení nejen hudebních myšlenek, ale rovněž zvuku a pozoruhodných odstínů jejich vlastních a originálních barev tvořených tónů. Navíc se perfektně doplňovali. Marie působila od začátku jako ta extrovertně temperamentní, jejímž tělem viditelně proudí hudba – to bude asi tím jižanským původem. Matteo si naopak svůj požitek introvertně schovával pro sebe, jako kdyby ho nikomu nechtěl nutit. O to procítěnější a napjatější ale jeho hra byla. Dvojice se tak skvěle vzájemně doplňovala. A to je na hudbě přece to nejkrásnější, nekonečno možností a variací. Toho všeho jsme si mohli všimnout již během první věty Koncertu a moll č. 8 pro dvoje housle op. 3 (Vivaldi), jehož druhá věta vynikala expresivní vzlykavostí. Pauzy jednotlivých partů pohrouženě vyplňovaly ty zbylé, a tak hudební proud nikdy nezanikl. Měnil se pouze pomyslný mimohudební význam a styl hry houslistů a jejich kolegů. Ve třetí věta ricercarového typu se patří vyzdvihnout momenty, v nichž Hasoňová držela technickou brilantní linii a Hager ji mimořádně jemnou hrou lyricky doplňoval. Pozoruhodné bylo rovněž, jakým způsobem si pohrával s rytmem, který působil tak spontánně, jako kdyby neexistoval a vycházel čistě ze slov umělce.

Řádky přibývají a na programu koncertu zbývají ještě tři díla. Díky všem talentovaným umělcům se však nic moc v průběhu koncertu neměnilo. V dalším Vivaldiho Koncertu h moll č. 10 pro čtvery housle op. 3 nesmíme však opomenout novou sólistku Ivu Svobodovou-Kramperovou, jež v průběhu večera dirigovala z pozice prvních houslí a která se neméně slibně zvládla připojit k Hudečkovi, Hasoňové a Hagerovi. Členové ansámblu v tomto koncertu navíc své role pojali ještě zodpovědněji. Basová sekce obezřetně vedla doprovodnou linku, bez níž by hudba nemohla tak ladně plynout, i kdyby na pódiu stáli sebelepší sólisté. Pak se se svým sólem vynořilo netrpělivé violoncello a mile překvapily i violy, které se nebály plně využít svůj potenciál sametového tónu. Loutna dílu dodala zas naopak patřičnou jemnost.

Po přestávce následovala Griegova romantická Suita Z časů Holbergových op. 40. A co víc lze ještě dodat? Každý z hráčů se stal sólistou. Dílo překypovalo emocemi, místy i vtipem, promyšlenou dynamikou, šťavnatým zvukem i brilantními pasážemi, stejně jako závěrečná skladba, a sice Koncert D dur pro troje housle Johanna Sebastiana Bacha, který byl prolnut radostí všech zúčastněných z mimořádně vydařeného večera. Hudeček opět častoval diváky a své kolegy radostnými výrazy. Ústa návštěvníků v Mikulově osvěžilo výtečné víno a příjemná atmosféra plná obdivuhodných uměleckých výkonů pro změnu jejich duše.

Foto: Pavel Kristián Jr. Pro LVHF, z.s.