„Perfektně připraveným členům sboru šlo zřetelně rozumět, výrazně vynikaly koncovky i snaha o autentickou německou výslovnost a bylo od počátku evidentní, že jeden naslouchá druhému.“

„V takových momentech si totiž můžeme uvědomovat, že je absolutně jedno, skrze jaký nástroj k nám hudba promlouvá.“

„Její technika působila brilantně a obdivuhodně. Pozoruhodné však bylo, jak dokázala navazovat na konce frází své kolegyně – dynamicky plně a charakterem ještě vypjatějším.“

Koncert s názvem Sólo pro skleněnou harmoniku ve čtvrtek 12. října přilákal do brněnského Besedního domu značné množství zvědavých posluchačů. Ti mohli slyšet takřka neznámá díla Rejchy, Cimarosy nebo Hasseho pro skleněnou harmoniku, na kterou zahrála v doprovodu brněnských filharmoniků pod vedením anglického dirigenta Jonathana Cohena Christa Schönfeldingerová. Netypicky v roli vypravěčky vystoupila Barbara Maria Willi. Dvaapadesátý ročník Moravského podzimu se nachází v půli cesty a nadále představuje výstřední program.

S nadšenými výrazy se hráči brněnské filharmonie pustili do Rejchovy Příležitostné kantáty pro mužské hlasy a orchestr. Od počátku vynikalo především jejich nástrojové spojení na paletě všech odstínů barev, přičemž zdáli se do popředí zlehka prodíral jemný zvuk flétny, který si zanedlouho zcela ukradl pozornost posluchačů. Poté již do hudebního proudu vplouvá neméně citlivě mužský sbor Brno Rejcha Collegium 2023 vyčleněn z Ensemble Frizzante, kterému obezřetně cesty rozestoupili orchestrální hráči. Členům sboru, očividně perfektně připraveným, šlo zřetelně rozumět, výrazně vynikaly koncovky i snaha o autentickou německou výslovnost a bylo od počátku evidentní, že jeden naslouchá druhému, což má vždy pro hudbu blahodárné účinky. Spoluprací se jim podařilo docílit jednotné artikulace, působivých odtahů v závěrů frází a vůbec samotnému dynamicky plastickému vybudování celých hudebních vět. V následujícím úseku se jako vybraní sólisté představili tenorista Pavel Valenta a Jan Faltýnek jako bas. Spontánností a lehkostí vynikal basista nad tenoristou, který působil jaksi nervózně a nedařilo se mu tolik uvolnit, což šlo místy na vedení hlasu bylo slyšet. Oba dva pánové ale oplývali příjemnou barvou hlasu a jejich výkony náležitě osvěžily teprve nedávno objevenou Rejchovu pohřební kantátu. Závěrečné, poměrně dlouhé instrumentální ostinato by možná sneslo nějaké dynamické rozlišení, ale uvědomíme-li si celkové spirituální zaměření díla, jak bylo patrné z vedení orchestru anglickým dirigentem a milovníkem komorní hudby Jonathanem Cohenem, byla decentnější volba interpretace adekvátní a mužský sbor ji víc než uspokojivě doplnil.

Konečně se posluchači, které na koncertě pravděpodobně více než kdy jindy spojovala neutěšitelná zvědavost, dočkali. Christa Schönfeldinger, původem houslistka, dnes ale již světově proslulá hráčka na skleněnou harmoniku, rozezněla tento nástroj ve skladbě De terra amica Domenica Cimarosy. Ale teprve po svébytné introdukci orchestru, který se náhle ze sekundy na sekundu dokázal ztišit snad o více než polovinu, jen aby nabídl prostor tomuto nástroji sestrojenému na počátku 18. století americkým vynálezcem Benjaminem Franklinem. Ano, tím experimentátorem, který vynalezl hromosvod. V každé mezihře pak samozřejmě dirigent vyzval orchestr k „sólu“, neboť poměr zvuku orchestru a skleněné harmoniky byl opravdu nevyrovnatelný. A tak se nabízí otázka, proč vlastně dramaturgie nezvážila obsazení komornější specializovaného uskupení namísto filharmonického tělesa, které se svým potenciálem mnohem lépe vynikne v jiných dílech? A jelikož je Cimarosova skladba určena pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr, představila se publiku zanedlouho také polská pěvkyně Joanna Moskowicz, jejíž přírodní materiál, tedy hlas, během prvních okamžiků mnohé potěšil. Poté ale, jako kdyby něco ztrácel, dle mého názoru jas. Zpěvaččiny líce viditelně ve střední poloze klesaly a s nimi bohužel i tón z pěvecké pozice, což místy zapříčinilo i lehce nízkou intonaci. Ve vysokých polohách se však zpěvačce podařilo pěvecký sloupec více otevřít a posluchači tak mohli slyšet svěží hlas, jinak trochu zatěžkaný a méně plastický. Napadá mě, zdali to nezpůsobil zčásti i upřený pohled do not. V průběhu skladby se totiž sólistka na dirigenta či na publikum podívala jen zřídka. Zato v momentech, kdy věnovala pár pohledů do hlediště, se rozzářil nejen její hlas, ale také tvář a rázem ožil i hudební výraz, který jinak i díky dlouhým frázím za užití pouhých vokálů po několikátém opakování působil monotónně. O technické náročnosti díla však nelze pochybovat. Jak již bylo zmíněno, zahrnovalo mnoho táhlých frází náročných na dech a po interpretační stránce vyžadovalo důmyslnou vynalézavost. Koneckonců je Moskowicz především divadelnice s bohatou zkušeností.

Známá Schillerova tragédie Panna Orleánská inspirovala Rejchu k sepsání melodramu, jehož hlavní roli vypravěče během večera netypicky převzala Barbara Maria Willi, jinak hráčka na klávesové nástroje, děkanka Hudební fakulty JAMU. Zvláštní mysteriózní nádech zcela odpovídající tématu dílu vnesla samotná introdukce skleněné harmoniky díky svému specifickému a našemu uchu neznámému zvuku. Po celou dobu doprovázela recitaci a většina hudebního podkladu tak zůstala závislá na ní. Tah a energii proudu muziky vdechla navzdory místy nepřesným hmatům. I přesto však její technika, zejména v dalších skladbách působila brilantně a obdivuhodně. Pozoruhodné však bylo, jak dokázala navazovat na konce frází své kolegyně – dynamicky plně a charakterem ještě vypjatějším. Willi text přednášela téměř zpaměti a nejen v úzkém kontaktu s publikem, ale především sama se sebou. Zcela zjevně ji mluvené dílo pohltilo stejně jako klávesy. Bylo to inspirující. V takových momentech si totiž můžeme uvědomovat, že je absolutně jedno, skrze jaký nástroj k nám hudba promlouvá, protože má promlouvat především skrze naši duši. A to se vypravěčce dařilo na výbornou. Samozřejmě jí to umožňoval text v rodném jazyce, ale návštěvníci koncertu měli k dispozici i český překlad. V závěru recitace se ke slovu připojuje orchestr, jehož dynamika rázem vzklíčila tak, že vyprovokovala také vypravěčku, spolu pak napětí vyeskalovali do posledního verše díla, po němž konečně vypravěčka odchází a zní odhodlané fanfáry sytě pronikající skrze celý orchestr.

Dramaturgicky byla poněkud neuspokojivě zvolena závěrečná skladba L’armonica Johanna Adoplha Hasseho pro soprán, skleněnou harmoniku a orchestr, která nikterak nekontrastovala s předešlými skladbami. Respektive všechny čtyři skladby působily velice obdobným dojmem a navíc Rejchův melodram navodil již před tím slavností charakter evokující finále koncertu. Hasseho skladba byla navíc sama o sobě hudebně méně proměnlivější a závěr koncertu tak zpomalila namísto toho, aby jej patřičně vystupňovala. Hráči však s koncentrací nepolevili, ba naopak jako kdyby s prostorem pro sebe ožili. Nechali se dirigentem vést i ve svižném tempu, ale neopomenuli ani zpěvné momenty v legatu. Ve třetí části Ardir Germana se přidává také skleněná harmonika, která nás alespoň ještě na chvíli okouzlila zážitkem z nevšedních barev. Opět ale můžeme slyšet, že spolu s větším tělesem není zvuková kompatibilita optimální a přechodem mezi tutti a sólem vznikají nevyplnitelné mezery, které však nejsou v tomto případě ničí chybou. Sólistka na skleněnou harmoniku se snaží ještě ve zbytku času předvést, co vše umí, a ohromuje nás v rychlém tempu krásnými čistými trylky.

Je pravdou, že jen tak už asi nikdo z nás nenavštíví koncert, který bude vyhraněn neznámému repertoáru pro neznámý nástroj, jakým je skleněná harmonika. A tak není pochyb o tom, že jakkoli dramaturgie hudebně působila méně kontrastně, uvízne koncert v paměti každého, kdo jej navštívil. Rozhodně se jednalo v rámci Moravského podzimu opět o nevšední zážitek a uspokojivého naplnění motta letošního ročníku festivalu, které si vytyčilo za cíl svým příznivcům přestavovat opomíjená díla velkých skladatelů a velká díla opomíjených skladatelů.

********

Foto: Dag Markl