„Dominovali Dominik Sedlák na klarinet a Kateřina Čechová na příčnou flétnu, kteří své drobné sólové výkony zvládali na téměř profesionální úrovni a byla radost slyšet jejich vycizelovanou a promyšlenou hru plnou energie.“

„Od počátku bylo jasné, že se posluchači nebudou nudit a následující skladba jim v podání studentsko-pedagogického sexteta pořádně rozproudí krev v žilách.“

„Všem přítomným se podařilo zprostit studu a nebáli se experimentovat s vlastními možnostmi, čímž se jim podařilo naplnit záměry autora, že každý může tvořit umění.“

S podtitulem Mezi nebem a zemí vystoupili ve čtvrtek 19. října v rámci druhého ročníku festivalového projektu Nový svět Moravského podzimu studenti Hudební fakulty JAMU. Ti sami připravili dramaturgii tří koncertů. Tři různá místa v Besedním domě a jeho blízkosti rozezněla díla pro dechová uskupení Carla Nielsena a Henriho Tomasiho nebo i slavná jazzová baletní suita Bohuslava Martinů. Závěr programu zpestřilo happeningové dílo studenta multimediální kompozice Martina Jandy, kterému se podařilo z posluchačů vytvořit aktivní umělce.

V neděli 22. října bude závěrečným koncertem ukončen letošní dvaapadesátý ročník Moravského podzimu pořádaného Filharmonií Brno. Ta dala loni také poprvé příležitost studentům Janáčkovy akademie múzických umění aktivně se podílet na programu festivalu. Původně se mělo jednat o jednorázový projekt, nicméně se festival po pozitivních ohlasech rozhodl v tradici pokračovat. Dramaturgii tří koncertů Nového světa připravila pětice studentů – bicisté Adéla Spurná a David Paša, fagotisté Aneta Kubů a Josef Paik a multimediální komponista Martin Janda.

Úvodem zazněl Concert champêtre neboli Venkovský koncert pro hoboj, klarinet a fagot francouzského skladatele 20. století Henriho Tomasiho skládající se z pěti drobných částí. První z nich slibně odstartoval na fagot Josef Paik, který se vlastně po celou dobu snažil ostražitě držet basovou linku, díky čemuž trio nabylo stability a kompaktnosti. Nezalekl se ani následných tónů ve vyšší poloze. Klarinet bychom dle logiky nástrojové hierarchie zařadili mezi fagot a hoboj a stejně tak svůj part pojala přítomná klarinetistka, která tak stmelovala party svých kolegů. A to jak samotnou barvou nástroje, tak zejména legatem a vůbec celkovou artikulací. V nejmenších náznacích se však nesnažila ostatní převyšovat. Hobojistka Anna Kapsová z přítomných asi nejvíce bojovala s trémou. Někdy úspěšně, jindy ne zcela. Zpočátku se jí některé tóny neozývaly nebo je nedokázala intonačně doladit. V části Bourée ale náležitě ožila, a tak tento francouzský tanec dokázalo celé trio charakterově vystihnout asi nejlépe ze všech. Jako ansámblu se však studentům podařilo sehrát velice dobře. Evidentně si vzájemně naslouchali, což se projevovalo zejména v koncích frází, kdy precizně zvládli zpomalené zakončení.

Carl Nielsen patří mezi nejvýznamnější dánské skladatele romantického období a právě z jeho pera zazněl následující Dechový kvintet, op. 43. Ten, jak se zdálo, studentům náladově sedl více. Od začátku nabývaly fráze větší srozumitelnosti než v předchozím díle. I přesto však mohly některé jednotlivé hlasy občas více pronikat, anebo naopak ustoupit jednomu vedoucímu. Zkrátka by neuškodilo si trochu více pohrát s celkovým hudebním výrazem, s dynamikou, artikulací, vedením hlasů, plasticitou frází a tak podobně. Výkon hornistky Kateřiny Soukupové působil střídavě. Momenty překvapoval technickou úrovní, jindy troskotal nátiskově a tím pádem také intonačně. Dominovali pak zejména Dominik Sedlák na klarinet a Kateřina Čechová na příčnou flétnu, kteří své drobné sólové výkony zvládali na téměř profesionální úrovni a byla radost slyšet jejich vycizelovanou a promyšlenou hru plnou energie, na níž se svezli i ostatní. V tom dobrém slova smyslu, neboť díky tomu kvinteto pozvedlo svou úroveň a místy překvapilo opravdu solidním „tahem na bránu“.

Netypicky se posluchači po první třetině koncertu přesunuli do Café Morgal v těsné blízkosti Besedního domu, kde již netrpělivě vyčkávala druhá partie umělců. Celým prostorem, který zaplnili mimo jiné i hosté kavárny, vládla ryze mladistvá a studentská atmosféra. Zanedlouho již uvedl odhodlaným vstupem student trubky Petr Čižinský Kuchyňskou revue českého exulantského skladatele Bohuslava Martinů. Na klavír v tanečním a typicky „martinůovském“ rytmu hbitě pokračoval klavírista Dominik Gál a postupně se pod vedením Víta Spilky přidávali zbývající hráči – violoncellista Nikita Ruzhavinskii, fagotista Roman Novozámský, vedoucí dechové katedry JAMU, student hry na klarinet Dalibor Spilka a houslistka Katarína Kožúriková. Od počátku bylo jasné, že se posluchači nebudou nudit a následující skladba jim v podání studentsko-pedagogického sexteta pořádně rozproudí krev v žilách. Vedoucím ansámblu, tedy kromě dirigenta, se stal klavírista Gál, který po celou dobu vystoupení zajišťoval stabilitu a plynulost hudby. A to nejen po stránce rytmické či jaksi hudebně logické, ale také po stránce muzikality. Udával ostatním nejen proměnlivost temp, ale zároveň i dynamické rozpětí, které, nutno podotknout, ostatní zcela respektovali a také svým vlastním způsobem obohacovali. Vzájemně spolu všichni instrumentalisté koketovali, housle s klavírem, fagot s klarinetem a tak dále. Vždy si ale nástroj s vedoucí melodií dokázal vydobýt svou dominantní pozici, přičemž ostatní jej ohleduplně doprovázeli a čekali na moment, kdy se budou moci vystřídat, a poté plynule vpluli do notové linie svého kolegy. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tak se krásně střídala spektra barev nástrojů a jejich kombinací. Obzvláště když se hráči rozhodli publikum ohromit sílou a hutností zvuku tak, že i dirigent je měl problém zkrotit. Nikdy však nezanikla hudební myšlenka. Fráze končily stejně srozumitelně, jako začaly, aniž by její vedoucí přeslechl jedinou notu. Nápadně působily také pauzy mezi frázemi, které hudebnímu proudu dodaly správný naléhavý jazzový charakter. Nejvíce samozřejmě posluchače oslnil ragtimový charleston, který by snesl ještě v některých partech, například v trubce, svěžejší pohyblivost, odlehčení a rychlejší tempo. I přesto však Martinů suita plně rozezvučela prostory kavárny a nutno podotknout, že své naturalistické kouzlo interpretaci dodala i přítomnost obyčejného kavárenského klavíru, žádného koncertního „steinwaye“.

Za neobvyklým happeningovým zážitkem se vypravili posluchači, tedy vlastně sboristé i instrumentalisté, až na půdu Besedního domu, kde je přivítal student druhého ročníku multimediální kompozice Martin Janda se svou skladbou Cageti. Tu zkomponoval, jak již sám název napovídá, za účelem připomenutí dvou významných novátorsky smýšlejících skladatelů poloviny 20. století, kteří se vymykali standardům, a sice Johnu Cagovi a Györgymu Ligetimu. Než autor spustil elektrický záznam, vysvětlil publiku, jakým způsobem se mají do skladby zapojit. Přítomný zde byl dirigent, který například rozpažením určil velikost sboru, počtem zdvižených prstů zvuk, který má publikum vydávat, například „aaa“, „hmm“ nebo „sss“. Tlesknutím pak spustil, anebo ukončil jeho akci. Lusknutí prstů znázorňovalo hru na „nástroj“.

Přesněji si hráč zvolil instrument, který našel ve své blízkosti a díky němuž pak vydával netypické zvuky. Někteří cinkali za pomoci klíčů, jiní rozráželi vzduch papíry anebo jezdili zipem bund. Po zkušebním kole dirigent kombinoval jak pěvecké, tak i instrumentální zvuky, nebo spíše hluky, takže jedna skupina zpívala například vokál „a“ a druhá skupina „hrála na nástroje“. Zcela náhodná skupina umělců se stala jednotným tělesem a vlastně ani nebylo zřejmé, že se vidí v životě poprvé. Troufám si tvrdit, že téměř všem přítomným se podařilo zprostit studu a nebáli se experimentovat s vlastními možnostmi, čímž se jim rovněž podařilo naplnit záměry autora odkazující se na dva inspirační zdroje, že každý může tvořit umění. Hudba se zde ukázala jako osvědčený spojovací prostředek. V následující části autor využil jako reminiscenci live-elektronik, kdy do nahrávky zaznívaly živé vstupy fagotu, na nějž hrála Aneta Kubů. Třetí část propojila obě předešlé. Live-elektronik s aleatorními prvky náhody tvořenými publikem. Nutno podotknout, že příznačným prvkem náhody byly rovněž zvuky znějící ze sálu Besedního domu, kde právě zkoušel Janáčkův akademický orchestr na sobotní koncert.

Příznivci mladých umělců dozajista odcházeli uchváceni neomezenými možnostmi hudby, jež zdaleka přesahují často otrocké a schematicky naučené interpretace stovky let starých děl.

******

Foto: Dag Markl