„Byl to jeden z nejlepších sólistických výkonů, které jsem kdy slyšela, ne-li nejlepší. A jsem přesvědčena o tom, že se v případě Anny Paulové nejedná jen o nejlepší českou klarinetistku vycházející generace, ale o jednu z nejlepších klarinetistek vůbec.“

„‚Dirigentka‘, tedy koncertní mistryně, si profesionálně po celou dobu udržovala kontakt se sólistkou a celému tělesu se tak dařilo tvořit jednotně i navzdory rytmickým zhýralostem skladby.“

„Tím nechci hanit hru orchestru, tím chci pouze vyzdvihnout extrémně pozitivní vliv sólistky na něj.“

Konec září s sebou přinesl také závěrečný sedmnáctý koncert sedmnáctého ročníku festivalu Klášterní hudební slavnosti. Přípravy finálního programu se zhostil Pražský komorní orchestr (PKO), který doprovodil klarinetistku Annu Paulovou. Mimo mozartovský repertoár společně secvičili dílo současného českého skladatele a někdejšího koncertního mistra PKO Ondřeje Kukala. Celému večeru dominovala mladá umělkyně s výkonem bezesporu světové úrovně.

Sobotní a zároveň poslední zářijový den se v severomoravském městě Šumperk v podhůří Jeseníků nesl v kulturním duchu. Po slavnostech vína, které měly do města naopak vnést trochu „jihu“, zaplnili milovníci hudby sál šumperského divadla, kde se konal závěrečný koncert sedmnáctého ročníku Klášterních hudebních slavností. Letošní témata festivalu souvisela úzce nejen mezi sebou, ale i s městem Šumperk: Vídeň – tak se kdysi městu přezdívalo, Leo Slezak – šumperský rodák, ve své době světově proslulý tenorista, sólista vídeňské státní opery.

Sedmnáctý koncert festivalu hostil pražské umělce – Pražský komorní orchestr, který se historicky předvedl napříč všemi kontinenty a pravidelně doprovází české umělce včetně klarinetistky Anny Paulové, jež se stala dokonce rezidenční umělkyní letošního ročníku. A aby se zachovala věrnost vídeňské inspiraci, byl program koncertu věnován W. A. Mozartovi. Díla salcburského rodáka však zaznívala napříč většinou festivalových koncertů.

Přesto byl však koncert zahájen skladbou Clarinettino, concertinem pro klarinet a smyčce, op. 11 současného skladatele, někdejšího koncertního mistra PKO Ondřeje Kukala, mimo jiné také předního českého dirigenta. Tento moderně umírněný kousek se vyznačoval nápaditým tanečním rytmem za neustálého využití drobných přírazů, které efektně zdobily líbivou melodii. Charakter skladby, místy až filmový, orchestru i sólistce zcela zjevně sedl a podařilo se jim tak energicky a suverénně odstartovat celý koncert. „Dirigentka“, tedy koncertní mistryně, si profesionálně po celou dobu udržovala kontakt se sólistkou a celému tělesu se tak dařilo tvořit jednotně i navzdory rytmickým zhýralostem skladby. V nadcházející části, spíše ponuré nálady, se orchestru se sólistkou podařilo splynout také dynamicky. Zatímco se smyčce soustředily na precizní intonaci a pokoušely se o nenarušené legato mezi tóny, připravovala se sólistka na svůj vstup do jejich tiché pianissimo atmosféry, kterou následně společně expresivně rozvinuli a v ještě zřetelnějším pianu vyeskalovali. Jindy však společně vrcholů dosahovali za pomoci silných a vysokých tónů znějících naléhavě, v některých momentech až drásajících. A tak se jim bravurně dařilo vystavět drobné fráze, díky jejichž postupné vnitřní gradaci pak vznikaly ještě větší celistvé a smysluplné celky. Po hudebně prožitém přechodu k opětovné úvodní části jsme si navíc mohli poslechnout jazzem oživený „duetík“ houslí a klarinetu. Po vzrůstajícím napětí a jeho následném uspokojivém zakončení v samotném závěru se zdálo evidentní, že umělci skladbu svědomitě secvičili. Avšak Anna Paulová v tomto concertinu, byť po excelentním výkonu, své schopnosti poodhalila teprve jen lehce.

Pro Mozartovu Symfonii č. 21 A dur, KV 134 zvolili instrumentalisté odlehčenější, „překvapivě“ klasičtější styl hry s nádechem líbeznosti a půvabu. Mile na sebe upoutaly pozornost i noví členové, horny a příčné flétny. Horny svým průzračným laděním a příčné flétny uši těšícím barevným dokreslením. Andante si hráči vychutnávali snad ještě více a naštěstí i přes volbu velmi pomalého tempa se jim nepodařilo překročit práh pozornosti posluchačů. Slyšitelně si sekce vzájemně naslouchaly a dle potřeby se doplňovaly, v jeden moment například smyčce citlivě ustoupily horně, aby vynikla její zajímavá melodie. Divadelní sál se při rozeznění klasického menuetu rázem proměnil v taneční parket a mnohým se pravděpodobně před očima zobrazil výjev z nějakého dobového filmu. Ačkoli tato část zvukově působila opravdu komorně, nebáli se hráči překvapit i dynamickými rozlišenostmi. Střední část věty s měnícím se triolovým rytmem otestovala pozornost hráčů, kteří museli přesně následovat svoji vedoucí. Finální allegro se orchestr nemusel bát odstartovat svižněji, ačkoli lze pochopit, že absence dirigenta to komplikuje. Koncertní mistryně však díky své spolehlivosti těleso, které jí a místy její vedoucí melodii za to poskytlo potřebný prostor, zdárně přivedla do cíle.

Mozartův Klarinetový koncert A dur, KV 622 – základní stavební jednotka klarinetového repertoáru a v tomto ohledu interpretačně nesmírně náročná věc. Člověk ji slýchá často. Avšak bohužel ne tak, jak by si přál; tak, aby jej i po sto padesáté zaujala. I já se musím přiznat, že jsem na tuto skladbu zanevřela a prohlásila ji oficiálně za nudnou. Mladá klarinetistka, úspěšně oceňovaná účastnice českých i zahraničním soutěží studující v Praze, Antverpách a Římě mě dnes ale přesvědčila o opaku. Zanechala toho ve mně ale mnohem více. Přála bych každému hudebníkovi, aby slyšel Mozartův klarinetový koncert v jejím podání. Výkon, který předvedla, byl prostě dechberoucí. Přemýšlím již několik minut nad superlativy, kterými bych jej mohla zhodnotit, ale žádné neshledávám dostatečně výstižnými.

Od samotného začátku se klarinetistka chovala v podstatě jako zpěvačka. Věnovala publiku několik pohledů a melodii koncertu si zcela zjevně zpívala v duchu již s orchestrem. Příjemně působilo také to, že odložila stojan s notami a celá se odevzdala hudbě, což také nabídla i publiku, kterému se tak nemohla nikterak schovat, jak to u hráčů na dechové nástroje ve většině případů bývá. Šumperským posluchačům nabídla vše od technické vybavenosti až po emocionální striptýz, jak kdysi říkávala o hudbě jedna česká pěvkyně. Mohu zde zmínit pouze část toho, čím se hra Anny Paulové pyšnila. Nádherná piana, a to jak na začátcích frází, tak v jejich průběhu nebo mezi velkými intervalovými skoky. Čistý tón sametové barvy bez příměsi dechu s nádechem aktuální nálady skladby. Pěvecký výraz jak v těle, tak v očích a vůbec v celé tváři. Každá fráze jako nutná a nepostradatelná věta napínavého příběhu ohraničená náležitým interpunkčním znaménkem, jako nositelka sdělení. Dech jako lehkost projevu, díky kterému každý bude chtít začít hrát na klarinet, protože se to zdá být tak snadné! Komunikace s orchestrem, se svým doprovodem, který je neoddělitelnou součástí výkonu. Pokora, která tvoří nepostradatelnou součást výjimečného hudebníka. Tak hrála Anna Paulová, která i svůj doprovod, Pražský komorní orchestr, svou energií inspirovala k mnohem živelnějšímu výkonu, než jsme mohli slyšet například v předešlé symfonii. Tím nechci hanit hru orchestru, tím chci pouze vyzdvihnout extrémně pozitivní vliv sólistky na něj. Protože pak i on využil maximálně hutnost a sílu zvuku a své další skryté možnosti. Tak moc inspirativně mladá umělkyně působila.

Byl to jeden z nejlepších sólistických výkonů, které jsem kdy slyšela, ne-li nejlepší. A jsem přesvědčena o tom, že se v případě Anny Paulové nejedná jen o nejlepší českou klarinetistku vycházející generace, ale o jednu z nejlepších klarinetistek vůbec, i kdyby v budoucnosti. Její duše je obdarovaná nevídanou muzikalitou a smyslem pro sdílení nejjemnějších emocí skrze hudbu. Spolu se svým nástrojem je samotnou hudbou, v ten moment jako kdyby neexistovalo nic jiného. Znázorňuje ztělesněnou představu opravdového muzikanta. A s trochou nadsázky přeji Klášterním hudebním slavnostem v následujícím ročníku hodně štěstí při výběru sólistů, neboť takové výzvy se dají jen stěží pokořit.

Foto: Jiří Kučera