„Orchestr odváděl vůbec po celý koncert výbornou práci. Zdálo se, že s dirigentem má navázanou kvalitní a jasnou komunikaci, neboť zcela kopíroval jeho úmysly.“

„Již v úvodní sólové introdukci stihla prostřídat několik typů úhozů a tím pádem také dynamické škály.“

„Šťavnaté tahy smyčci vystřídaly dechy tiše vplynoucí do lehkého trylku klavíru za maximálního vnímání emotivní harmonie.“

Se začátkem října zahájil festival Moravský podzim svůj dvaapadesátý ročník. Letošní podtitul nese název Zvěstovatelé aneb Paralelní dějiny hudby. Dramaturgie má tak v plánu v rámci měsíce představit opomíjená díla velkých skladatelů a velká díla opomíjených skladatelů, jak potvrdil i zahajovací koncert. V Janáčkově divadle vystoupili za doprovodu Filharmonie Brno pod vedením Dennise Russella Daviese renomovaná klavíristka Polina Osetinskaja a Slovenský filharmonický sbor. V rámci light-designu se představil také vizuální interpret Cori O’Lan.

Zvěstovatelé aneb Paralelní dějiny hudby – tak zní podtitul letošního ročníku festivalu Moravský podzim (pořádaný Filharmonií Brno), jenž si tímto podtitulem vytyčil cíl předvést během října „opomíjená díla velkých skladatelů a velká díla opomíjených skladatelů“. Zahajovací koncert tyto záměry nejen potvrdil, ale zároveň uvedl do pohybu a připravil prostor pro další pozoruhodné umělecké počínání s vysokým mezinárodním přesahem. O interpretaci děl zahraničních autorů se postarají umělci a umělecké soubory z Polska, Slovenska, Německa, Ruska, Litvy, Lotyšska, Rakouska atd. Festival připravil také doprovodný program zahrnující například prezentaci knihy Antoine Reicha nebo workshopy pro děti. A zapomenout nesmíme ani na Nový svět Moravského podzimu prezentující díla pedagogů a studentů JAMU.

Od okamžiku, kdy zazněly první tóny skladby The Wildwood Spiritʼs Chant or, Scintillations of Yankeedoodle, bylo patrné, že ačkoli se v případě jejího autora Anthony Philipa Heinricha jedná o současníka skladatelů začínajících evropský romantismus, hudební tradice na západě nabírají poněkud rozdílného, nespoutaného, směru. Skladba sestávala z asi čtyř desítek neustále rytmus měnících drobných částí, přičemž převážná většina působila pozitivním charakterem. Jen tu a tam se objevila více napjatější melodicko-harmonická kombinace. V jednom úseku se dokonce zdálo, že autor využil i postupů námi zařaditelných až do kategorie filmové či populární hudby, jindy hudba působila s nadsázkou až frivolně. A tak v posluchači pravděpodobně tento velký spojenec drobných částí vyvolával během krátkých okamžiků nejrůznější nálady. Skladatel se do své symfonické fantazie nebál zařadit také varhany či další méně obvyklé nástroje. Orchestr pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese předváděl jako vždy od začátku do konce stručně řečeno výkon, kterému není co vytknout. I z toho důvodu je složité se pokoušet o jakékoli hodnocení.

U fantazií ještě chvíli pobudeme. Dalším opomíjeným dílem je totiž Fantazie c moll pro klavír, sbor a orchestr L. van Beethovena, která je však vzhledem ke kontextu skladatelovy tvorby unikátní právě svojí volnou formou, jež se vyznačuje střídáním klavíru s orchestrem a instrumentalisty se sborem. Za klavír usedla ruská umělkyně Polina Osetinskaja známá téměř celému světu díky bohaté koncertní činnosti. Již v úvodní sólové introdukci stihla prostřídat několik typů úhozů a tím pádem také dynamické škály. Začala z plných sil a poté bez problémů přešla k velmi jemnému stylu hry. Skladba vykrystalizovala až do velmi líbivých melodií ve spojení s orchestrem připomínajících klavírní koncert. Úseky, v nichž klavír doprovázely různé sólové nástroje nebo smyčcový kvartet, zcela nenarušeny vyplynuly z původní plné orchestrální hry a vše působilo maximálně kompaktně. Evidentní bylo, že si muzikanti i dirigent vychutnávali část evokující snad až rachmaninovský adagiovitý styl. Šťavnaté tahy smyčci vystřídaly dechy tiše vplynoucí do lehkého trylku klavíru za maximálního vnímání emotivní harmonie. Konečně přišel na řadu také Slovenský filharmonický sbor pod vedením Jana Rozehnala, rovněž oceňované umělecké těleso s mezinárodní zkušeností. Sbor zpíval se soustředěností na korektní německou výslovnost. To mu však nebránilo využít i potenciál barevného splynutí hlasů jednotlivých skupin, jak se pak ukázalo zejména v následující skladbě. Sólově navíc vystoupilo šest pěvců – Zuzana Weiserová, Katarína Ďurdinová (soprán), Dominika Krčištová (alt), Pavol Oravec, Mykola Erdyk (tenor) a Eugen Gaál (bas), kteří si vedli bezproblémově. Pouze, dle mého vkusu, sopránové sólové party mohly být přiděleny spíše pěvkyním se silnějším hlasovým fondem, aby se vyrovnaly zvukové poměry mezi orchestrem, hutným sborem a klavírem. Zvolené dámy měly hlasy totiž jemnější a v tomto velkém uskupení tedy působily méně výrazně. Posluchači mohli v druhé polovině skladby mimo jiné zaznamenat náznaky oné slavné Ódy na radost, jež zazněly hned několikrát.

Úvod evokující Händelova Mesiáše a následné Bachovo preludium C dur v procítěném podání Radima Pančochy. Nemůže se jednat o nic jiného než skladbu s polystylovými náznaky oblíbeného minimalisty (on sám by se však vůči tomuto označení ohradil) Arva Pärta Credo in Jesu Christum, která však pochází z jeho prvního kompozičního období. Jedná se o skladbu zakládající si na kontrastech, které sestávají z disonancí, experimentů se sborovou deklamací a dalšími pro nás avantgardními pokusy, které ale mají jeden cíl – umocnit nastupující čistotu, jež má zde v hudbě jediný symbolický význam. Jak již bylo naznačeno, sbor odvedl na poli výslovnosti skvělou práci a témbrově laděné pasáže šeptání a slabikování slov se ujal s patřičnou vervou, která hudbě dodala vzrušující napětí a „šmrnc“. Pozoruhodné barevné spojení a jakési balancování mezi ženskou a mužskou převahou ve sboru přispělo k neobvyklému zážitku. Instrumentalisté si moc neodpočinuli, a to zejména kvůli náročné intonaci, se kterou si však poradili na výbornou a ještě k tomu zvládli následovat muzikální gesta dirigenta, který si skladbu a její liturgickou sílu zcela zjevně vychutnával. Bylo to patrné na výstavbě celého díla, které gradovalo přesně dle potřeb posluchače, včetně pauz dodávajících naléhavost.

Nedělní program zakončila skladba již směřující k vizualizaci a multimediální show. V potemnělém sále se se začátkem Skrjabinova Promethea rozsvítilo několik reflektorů střídajících základní spektrum barev. Světelný design měl na starost Cori O’Lan, který na podobné bázi s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem spolupracuje dlouhodobě a snaží se dílo interpretovat tímto spíše technologickým způsobem. Během skladby se tedy pravděpodobně dle nějakého řádu, nebo dle fantazie, střídaly jednotlivé barvy, někdy rychleji, někdy pomaleji, někdy dle proudu hudby, jindy méně. Osetinskaja tvořila za klavírem rovněž bohaté barevné spektrum. Vyskytly se momenty, během nichž se soustředila na jemnost hry a vtahovala ji pozdně romantická harmonie nebo kdy přešla spolu s dechy do rytmického volného muzicírování. Příjemné bylo její zaměření se na aktuální požadavky hry, vynášení levé ruky, soustředění se na nejdůležitější hlas apod.

Orchestr odváděl vůbec po celý koncert výbornou práci. Zdálo se, že s dirigentem má navázanou kvalitní a jasnou komunikaci, neboť zcela kopíroval jeho úmysly. Navzdory fragmentaci frází mezi různé nástroje či jejich skupiny si instrumentalisté obezřetně naslouchali a tvořili tak jednolité smysluplné celky. Těžko bychom hledali moment, kdy by hudba působila nesoudržně a rozpadala se. Zmínit můžeme i pozornost upoutávající vstupy trumpety, které se postupně o půl tónu zvyšovaly, přičemž poslední tóny fráze vždy končily ve vysoké poloze a navíc v pianu a pověřený trumpetista si s tímto úkolem poradil skvostně. Závěr díla oživil čistě vokálním vstupem sbor. Společně se pak všichni nechali unášet vzrůstající gradací, kterou uspokojivě Dennis Rusell Davies dovedl k vyeskalovanému vrcholu, který triumfoval maximální zvukovou kapacitou všech přítomných umělců.

********

Foto: Marek Olbrzymek