Pražská konzervatoř připomněla pracovní jubileum své výrazné pedagožky a dirigentky Miriam Němcové slavnostním koncertem školního symfonického orchestru, který se 16. dubna uskutečnil v Rudolfinu. Lesk večeru podtrhla i účast nového ředitele konzervatoře, klavíristy Iva Kahánka, jenž se představil jako sólista pod taktovkou oslavenkyně — gesto, které výmluvně dokládá, jaké úctě se Miriam Němcová na této instituci těší.

A právem! Již třicet let působí Miriam Němcová jako pedagožka oboru dirigování a současně jako dirigentka Symfonického orchestru Pražské konzervatoře. Její třídu absolvovalo mnoho současných dirigentů, včetně těch nejvýznamnějších, z nichž jmenujme alespoň hudebního ředitele Národního divadla Roberta Jindru, šéfdirigenta opery Slovenského národního divadla v Bratislavě Tomáše Braunera či šéfa plzeňské opery Jiřího Petrlíka. Orchestrem konzervatoře prošly za léta působení profesorky Němcové desítky, možná stovky, hudebníků, z nichž mnozí jsou členy našich předních orchestrů.

V souvislosti s pracovním výročím paní Němcové neuškodí pohlédnout zpět, do doby, kdy po absolvování hudební fakulty AMU v profesi dirigentky začínala. Pomineme-li příležitostná dirigentská vystoupení skladatelky Vítězslavy Kaprálové ve 30. letech minulého století byla Miriam Němcové první ženou, která u nás, ještě v bývalém Československu, sáhla po dirigentské taktovce. V té době byla zjevem zcela ojedinělým. Jako první žena stála u dirigentského pultu nejen na Pražské konzervatoři, ale i v operních divadlech v Praze, Ostravě či Liberci, stejně jako u mnoha symfonických orchestrů. Dnes je mezi jejími studenty řada dívek a nikoho to již neudiví. Ale tenkrát pro Miriam Němcovou rozhodně nebylo lehké se prosadit, musela se vypořádat i s různými posměšky a znevažováním. V dnešní době, kdy se tolik hovoří o rovných příležitostech, se sluší připomenout, že to byla právě paní dirigentka Němcová, kdo svým talentem a pracovitostí prokázal, že ženy za dirigentský pult patří. Otevřela tak cestu svým následovnicím, přičinila se o to, že slovo dirigentka již nezní exoticky, ale je běžnou součástí dnešního slovníku.

Úvod slavnostního večera patřil, jak již zmíněno, klavíristovi Ivo Kahánkovi. Pro své vystoupení zvolil koncert snad vůbec nejpopulárnější, Klavírní koncert č. 1 b moll Petra Iljiče Čajkovského. Kahánek je nepochybně jedním z nejvýznamnějších českých klavíristů své generace a tomu odpovídal i jeho výkon. Bouřlivé ovace publika jej náležitě ocenily a vynutily si přídavek: překrásně zahranou Chopinovu Fantaisie-Impromptu. Tato jedna z nejslavnějších Chopinových skladeb dává příležitost ukázat brilantní techniku i niternou muzikalitu a citovost. V Kahánkově provedení byl její přednes hlubokým zážitkem, který možná u některých posluchačů překonal i dojem z Čajkovského koncertu.

Pro druhou část večera zvolila dirigentka program zcela neobvyklý: u nás velmi vzácně uváděnou Suitu Vetrate di chiesa (Kostelní vitráže) od Ottorina Respighiho. Původ skladby sahá do roku 1919, kdy Respighi napsal čtyři klavírní skladby inspirované gregoriánskými melodiemi. Až v letech 1925 a 1926 se k nim vrátil a přepracoval je do orchestrální podoby. Tak vznikla suita, premiérovaná roku 1927 v Bostonu pod taktovkou Sergeje Kusevického.

Na rozdíl od Respighiho nejhranějších skladeb, Římských fontán a Římských pinií, skladatel nikdy neuvedl, že by Vetrate di chiesa odkazovaly na konkrétní existující vitráže či kostely. Hudba tedy není popisná v realistickém smyslu, ale spíše evokuje mystickou atmosféru sakrálního prostoru. Programní názvy jednotlivých částí byly doplněny až dodatečně a vztahují se ke čtyřem tématům: k novozákonnímu příběhu (Fuga in Egitto), k apokalyptické vizi (San Michele), k františkánské legendě (Santa Chiara) a k papežské liturgické tradici (San Gregorio).

První část Útěk do Egypta je nesena v melancholické atmosféře s exponovanými sóly dřevěných dechových nástrojů. Druhou větu Svatý Michael otevírají bojovně znějící hluboké žestě, které jsou ve střední části vystřídány lesními rohy, hrajícími líbivou melodii. S tímto motivem pak skladatel pracuje se stupňující dramatičností, kdy opět dominují žesťové nástroje. Po zklidnění nastupuje trubka za scénou, zní jak z jiného světa. Tato část suity je posluchačsky nejvděčnější, dalo by se říct, že nám prozrazuje, kým se inspirovali, či u koho se učili slavní italští skladatelé filmové hudby Nino Rota a Ennio Moricone. Finale je opět bojovné, svatý Michal vítězí, část končí efektním úderem na tam-tam. Třetí část přináší meditativní ztišení, výrazně se melancholickou barvou uplatňuje anglický roh. Závěrečná část suity roste z jakoby nahodilých tónů v různých nástrojích, které se však spojují v monumentální polyfonii, náhle vystřídané sólovými varhanami, hrajícími melodii evokující gregoriánský chorál. Toto téma je pak rozvíjeno orchestrem a část Svatý Řehoř vrcholí velkým, mohutně znějícím finále.

Paní dirigentce patří dík za to, že nám zprostředkovala seznámení s touto pozoruhodnou kompozicí. Náročnou skladbu přednesl orchestr pod jejím suverénním vedením obdivuhodně, čemuž odpovídal i potlesk diváků. Bylo tedy zcela na místě, že orchestr zahrál přídavek. Jeho volbou dirigentka přiznala svoji náklonnost k tvorbě italských operních skladatelů, orchestr zahrál velmi efektní mezihru z Pucciniho opery Le Villy, známou jako La Tregenda.

Jak ani nemohlo být jinak na koncertu oslavujícím jubileum, byla dirigentka za neutuchajícího potlesku zahrnována na pódiu květinami. Pro druhý přídavek byl orchestr doplněn bývalými studenty, mezi nimiž byli i členové našich předních orchestrů, aby vzdali hold své profesorce. Hráči se málem nevešli na pódium a takto rozšířený velký orchestr přednesl s plným nasazením a elánem Slovanský tanec č. 9 Antonína Dvořáka. Krásné zakončení mimořádného večera!

Dodatkem:

Z atmosféry koncertu se dalo soudit, že většina návštěvníků má k paní Němcové nějaký osobní vztah, že je osobou uctívanou a respektovanou. Za desítky let, kdy je součástí českého hudebního života, se potkávala s hudebníky i zpěváky mnoha orchestrů i sborů. Všude si získávala respekt a přízeň nejen pro svoji profesionalitu, ale i pro svoji přátelskou povahu. Nezbývá, než se připojit s gratulací a přáním mnoha dalších úspěšných let.

Foto: Tomáš Šimerda

Facebook X E-mail WhatsApp