Český barytonista Daniel Kfelíř, absolvent HAMU, Vídeňské hudební univerzity a operního studia v Schönbrunnu, si už ve svém mladém věku vydobyl renomé a pracuje na většině klíčových scén u nás; pravidelně vystupuje na festivalech, jako jsou Janáček Brno či Smetanova Litomyšl a role jako Oněgin, Germont či Silvio mu zajistily pozornost kritiků i diváků. 12. února k nim přidá roli Faraona v ostravské inscenaci Rossiniho opery Mojžíš a Faraon. Jak se daří mladému pěvci a jaké má plány do budoucna? Nejen o tom je dnešní rozhovor.

První otázka se nabízí téměř sama: Máš na svůj věk poměrně bohaté zkušenosti s rolemi z tzv. velké opery, zatímco nyní tě čeká vrcholné bel canto. Jak se na něj těšíš? 

Rossini mi hned při prvním otevření not dal jasně najevo, že si k němu člověk nemůže jen tak „odskočit“. Bylo evidentní, že tohle nebude běžné nastudování role, ale práce, která si vyžádá svůj čas, svou strategii a maximální soustředění. A právě to mě na tom vlastně baví – že to člověka nutí být v každém detailu přesný, ale zároveň si hlídat lehkost a nadhled, aby z toho nebyla jen dřina. 

Musel jsi kvůli roli nějak změnit svou hlasovou průpravu?

Upřímně – zpěvák to musí opravdu dostat tak zvaně „do krku“ a je to běh na dlouhou trať. Těch not je tolik a v takové rychlosti, že se to nedá uhrát jen na výraz. Vyplatí se opravdu poctivě dělat technická cvičení, hlavně stupnice, běhy a kadence, protože bez toho se to v určitou chvíli začne rozpadat a technická nejistota pak vede k tlaku a zatíženosti hlasu. Je to asi jedna z nejnáročnějších výzev, které jsem kdy měl možnost dělat – a to říkám I s tím, že jsem minulý rok nastudovával soudobou operu od Petra Kofroně. Oproti Mojžíšovi to byla v určitých věcech procházka růžovou zahradou. (smích)

Zároveň je na tomhle titulu zajímavé, že nejde o Rossiniho v té nejvíc očekávané podobě. Samozřejmě tam pořád cítíš jeho rukopis – švih, přesnou rytmiku, skvělé vedení hlasu a obrovskou energii ansámblů. Jenže vedle toho se tady mnohem víc objevuje I vážnější, dramatičtější rovina. Je to rozsáhlé dílo s velkým tahem na branku a obloukem, které člověka nese od začátku do konce. A právě to mě na něm překvapilo a zároveň nadchlo: že je to hudba, která není jen efektní, ale má i skutečnou hloubku.

Vnímáš okamžik, kdy hlas dozraje pro určitou roli? A jak poznáš, že ještě musíš počkat, i když po té roli toužíš?

Tohle je pro zpěváka hodně citlivá otázka, protože to skoro nikdy není jen o tom, jestli na to mám výšky nebo barvu hlasu. Vždycky se potkává víc věcí najednou: technika, aktuální kondice hlasu, výdrž, ale i zkušenost s tím, jak si roli rozložit, kde ubrat a kde si naopak dovolit jít naplno. A někdy se stane, že člověk roli technicky zazpívá, ale uvnitř ještě nemá potřebný klid, jistotu nebo zralost, aby ji opravdu obsáhl.

Dokážeš si to rozvrhnout sám nebo dáš na rady ostatních?

Já jsem na tohle většinou nějakým způsobem přišel sám, ale hodně mi v tom pomáhá nebo pomáhalo i moje pěvecké vedení – Kateřina Kněžíková, Pavol Kubáň, Ivan Kusnjer nebo Margit Klaushofer na vídeňské univerzitě. Když s někým pracuješ delší dobu, tak ten „coach“ už tvůj hlas zná; ví, jak reaguje v různém repertoáru, a dokáže ti velmi dobře poradit, jestli je to už ten správný čas, nebo jestli je rozumnější ještě počkat.

Je taky pravda, že kolem člověka je vždy spousta názorů a rad, co by měl zpěvák nebo neměl zpívat. Mně například v posledních letech často doporučovali ať dělám hlavně jen Mozarta, ale za posledních pět let jsem dostal nabídku na Mozartovskou roli jen jednu. Kdybych se řídil výhradně tím, co mi říkají ostatní, a ne vlastním pocitem a intuicí, možná bych dnes už ani nezpíval nebo neměl na chleba. (smích)

Každý to má navíc trochu jinak! Ale jedna věc by podle mě měla zůstat pořád stejná: V první řadě by mělo jít o zpěváka. A člověk v tom musí být trochu sobec. Je to sice klišé, ale je pravdivé – umělec musí umět říkat NE! Nejde o to, co si myslí nebo tvrdí ostatní, ale jak se v tom ve finále cítíš ty sám. Protože veškerá zodpovědnost jde za tebou – ty jsi ten, kdo stojí na jevišti, kdo to musí unést a kdo s tím hlasem bude zpívat i druhý den, i za rok.

Můžeš prozradit něco o inscenaci? Bude tradiční, nebo spíše moderní? 

Upřímně nechci úplně všechno dopředu prozrazovat. Doporučuju, abyste se přijeli do Ostravy podívat na tohle výjimečné dílo. Myslím, že to bude dokonce první české uvedení, respektive Mojžíš a Faraon se naposledy hrál na přelomu devatenáctého a dvacátého století v Neues deutsches Theater v Praze. Je důležité také zmínit hezkou spolupráci s Davidem Švecem, který má na starosti nelehký úkol – a to hudební nastudování.

A jestli bude inscenace moderní, nebo tradiční? Vlastně tyhle škatulky používám velmi nerad už proto, že pro každého mohou znamenat něco jiného – pro někoho je moderní už to, že se nehraje v historických kostýmech, pro jiné je znakem modernosti konceptuální nebo symbolické pojetí. Myslím, že Vladimír John má velmi osobitý rukopis a jasnou vizi. Baví mě, jakou abstraktnost do inscenace přináší, ale zároveň pracujeme velmi konkrétně a detailně na psychologii postav. Není to tak zvaně jen „na efekt“, ale má to vnitřní logiku. 

Můžeme se těšit na podobně působivé nastudování jako jeho nedávný Král Roger v Brně? (Reflexe ZDE.)

Krále Rogera v Brně jsem viděl a právě tam mě hodně bavila ta práce s něčím až nadpřirozeným, s jakýmsi snem a symbolikou – ale současně konkrétní charaktery postav, emoce i vztahová psychologie byly jasně čitelné. Navíc v krásně čisté scéně, se skvělými světly, a v prostředí, kde má režisér po ruce vynikající sólisty, orchestr a sbor Národního divadla Brno. To je zázemí, o kterém si mladý režisér nechává zdát. 

A mimochodem nás čeká s Vladimírem poměrně dlouhé zkušební období, protože hned po Mojžíšovi navazuje nový Don Giovanni v Olomouci. Já jsem za to rád – s Vláďou jsme dobří přátelé, známe se víc než deset let, takže se těším i na tu kontinuitu práce a na to, že spolu budeme moct jít ještě víc do hloubky.

Publikum tě má spojeného nejen s olomouckou operou, ale také s plzeňskou scénou. Jak se ti tam daří? 

Tyhle dvě scény mají pro mě v rámci kariérního růstu vlastně hodně společného a jsou si v tomhle směru velmi blízko. Upřímně si myslím, že bez těchto divadel bych neměl takovou možnost se dál vyvíjet a sbírat zkušenosti v rolích, které mě postupně posouvaly.

V Plzni jsem začínal už jako šestnáctiletý v muzikálu, později jsem hostoval ve sboru opery a právě tam si mě všiml Tomáš Ondřej Pilař. V podstatě mě „vytáhl“ na malé role a postupně mi dával stále náročnější úkoly, za což jsem mu opravdu velmi vděčný. Byla to pro mě obrovská škola a zároveň důležitý impuls, který mi pomohl posunout se dál.

Do Moravského divadla jsem přišel před pár lety díky Veronice Kos Loulové, která mi umožnila rozvíjet se ve velmi zajímavých rolích a inscenacích – ať už to byli Komedianti, soudobá opera Malý třesk, Tosca nebo Traviata. Moravského divadla si velmi vážím a jsem rád, že mám v Olomouci možnost dlouhodobě růst. A teď mě pod novým vedením opery čeká zmiňovaný Don Giovanni, kde ztvárním titulní roli, takže je to pro mě opravdu splněný sen. Všechny srdečně zvu!

Měl jsi možnost vystupovat v několika produkcích tzv. režijního divadla. Jak ho vnímáš? Máš nastavené nějaké hranice, za něž bys nešel, i kdyby byl pokyn z režie jakýkoliv?

To je vždy otázka konkrétních okolností a povahy dané opery. Jako interpret hodně oceňuju, když inscenace díky režii dokáže otevřít další významovou rovinu – například skrze srozumitelný přesah nebo odkaz k dnešní době. Pokud ale režijní pojetí jde vyloženě proti textu a hudbě a přestává s nimi korespondovat, ztrácí pro mě svůj smysl.

Celá otázka takzvaného režijního divadla a jeho uplatnění, zvlášť v českém prostředí, je podle mě natolik široká, že by vydala na dlouhou debatu – ideálně někde u sklenky vína. (úsměv) Hranice má každý člověk, ale nevnímám je jako něco pevně daného. Spíš jako prostor, ve kterém je možné se pohybovat a objevovat nové výrazové polohy. Pokud má režijní záměr oporu v hudbě a dramatickém smyslu, jsem otevřený i fyzicky exponovanějším řešením – podstatné je pro mě vždy to, aby měly své opodstatnění v rámci inscenace.

Delší dobu tvoříš pár se sopranistkou Ladou Bočkovou, se kterou se dokonce v Mojžíši a Faraonovi potkáš, což ale, tuším, není vaše první spolupráce na pódiu…

S Ladou jsme v Ostravě společně dělali Slaměný klobouk, kde Lada ztvárnila Elenu a já Emilia, čili jsme byli milenci, a to bylo fajn. Na stejném pódiu jsme dělali i Lišku Bystroušku, kde jsem jí jako Harašta zastřelil, což už tak fajn nebylo. (smích) A v Olomouci spolu děláme Traviatu, kde spolu máme krásný duet starého Germonta a Violetty. Oba jsme velmi vděční za to, když nám operní domy dávají příležitosti pracovat společně. Operní život může být osamělý a práce na stejné inscenaci znamená čas bez odloučení.

Jaké jsou výhody a nevýhody „operního manželství“?

Mimo odloučení v tom žádné nevýhody nevidím. To hlavní je ale pro nás náš společný čas. Určitě si nenechte Ladu ujít nejen v Lišce nebo v Traviatě, ale také v připravované opeře Mojžíš a Faraon. Role Anaj je mimořádně náročná, klade vysoké nároky jak po technické, tak po výrazové stránce.

Máš za sebou relativně čerstvě účast na několika soutěžích: na Mezinárodní soutěži v Santiagu de Compostela jsi získal třetí místo a na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka druhé. (První nebylo uděleno – pozn. red.)Jak na soutěže vzpomínáš a co mimo ocenění sis odvezl?

Soutěže beru hodně individuálně, protože každá má své specifikum. Pro mě jsou především formou upřímné zpětné vazby k tomu, kde se právě nacházím hlasově i interpretačně, i když samozřejmě ne na každé soutěži funguje všechno růžově a spravedlivě. Člověk musí dát především na svůj osobní pocit a od toho se odrazit. Je to poměrně náročná a citlivá situace, soutěže bývají třeba na tři kola, v každém jiný a perfektně nastudovaný repertoár. To bývá trochu problém především když člověk paralelně funguje v každodenním divadelním provozu. Právě proto ale dokáže soutěž velmi přesně ukázat slabší místa a dát jasný směr pro další práci.

Zároveň mám pocit, že právě teď je pro mě jako barytonistu ideální čas vyjíždět na zahraniční soutěže. Nejde jen o výsledky, ale i o možnost navazovat kontakty s agenty a agenturami – bez kvalitního zastoupení je dnes prosazení se v zahraničí v podstatě nemožné.

Jaký byl rozdíl mezi Vary a Santiagem de Compostela?

Karlovy Vary pro mě byly hlavně příležitostí ověřit si vlastní možnosti a limity. Soutěžil jsem v kategorii opera a píseň, takže to byl v podstatě celý týden intenzivního zpívání velmi rozdílného repertoáru. Z Varů si vážím nejen samotné zkušenosti, ale i všech mimořádných cen, které jsem tam získal – ať už šlo o cenu Nachtigall Artists Management, ocenění Petera Dvorského, cenu Tylova divadla v Plzni nebo festivalu Varhanní Vysočina.

V Santiagu de Compostela byla soutěž časově kratší a z hlediska rozsahu méně náročná, vše se odehrávalo během tří dnů. O to důležitější ale bylo oslovit porotu hned od první árie a dobře zvolit repertoár. V soutěži byla velmi silná konkurence, už jen proto, že muži i ženy soutěžili v jedné kategorii. Odvážím si třetí místo, cennou zkušenost, zpětnou vazbu od mezinárodní poroty a také konkrétní nabídky další spolupráce – například recitál na festivalu ve francouzském Luberonu, na který se velmi těším.

Když se vrátíme k tvým začátkům… Dokázal bys popsat ten klíčový okamžik, kdy sis uvědomil, že se chceš vydat cestou sólového zpěvu a zcela se oddat opeře?

Byl to spíš proces než jeden konkrétní okamžik. Jedním z důležitých momentů pro mě bylo období kolem osmnácti let, kdy jsem v plzeňském divadle nejprve přišel do muzikálu a krátce nato i do opery. Právě v opeře jsem se cítil nějak přirozeněji – byla tam zvláštní energie, kterou je těžké přesně popsat. Opera mě oslovila jako celek, nejen hudbou, ale i příběhem a atmosférou.

Výraznou roli sehrály i další momenty, třeba když mě tehdy pan profesor Kusnjer poprvé vzal do Národního divadla v Praze, provedl mě zákulisím a posadil do lóže. Tehdy jsem doslova hltal každé představení, ve kterém zpíval – ať už to byla Julietta Bohuslava Martinů, Polní mše nebo Rusalka a další… Na tyto zážitky pak přirozeně navazovala další setkání, spolupráce s různými lidmi a spousta krásných chvil s kolegy přímo na jevišti, které mě v rozhodnutí jen utvrdily.

Ve tvém životopisu jsem našel odkaz i na český repertoár, jako je Budivoj ve Smetanově Daliborovi nebo Svatopluk Čech ve Výletech pana Broučka a samozřejmě již zmiňovaný Harašta. Jak se v českém repertoáru cítíš? 

Trochu bych tím navázal na předchozí otázku. Právě tyto dvě produkce, o kterých mluvíš, pro mě byly mimořádně inspirující a utvrdily mě v tom, že opera může mít hluboký smysl a skutečný přesah. Když mě pan Heřman z Národního divadla v Brně oslovil s nabídkou účinkovat v Daliborovi v režii Davida Pountneyho a v hudebním nastudování Tomáše Hanuse, upřímně jsem tomu zpočátku ani nemohl uvěřit. Přibližně o rok později přišla nabídka na Broučka v režii Roberta Carsena a znovu to byla obrovská zkušenost s naprosto výjimečným výsledkem.

U Broučka jsem si ale nejdřív musel opravdu „sednout do dílny“ a roli Svatopluka Čecha si poctivě projít – a to i se svým pěveckým vedením, Kateřinou Kněžíkovou. Zvažovali jsme, jestli je vůbec vhodné se do něčeho takového pouštět, i když jde „jen“ o jednu písničku.

Obecně se v českém repertoáru cítím dobře, i když pokaždé záleží na konkrétním díle, roli či hudebním období. V poslední době mě hodně oslovuje Janáček a mám pocit, že právě v jeho hudbě nacházím přirozený prostor pro svůj hlas i výraz. V příští sezoně mě čekají dokonce tři nové janáčkovské role. Na Festivalu Janáček Brno mě čeká Šárka a Počátek románu a poté v Olomouci Věc Makropulos. 

Jaký druh barytonisty bys chtěl být?

Aktuálně se cítím velmi komfortně třeba v Oněginovi, Germontovi v Traviatě, ale také jako zmiňovaný Faraon. Nedokážu přesně říct, jaký typ barytonisty bych chtěl být – všechno se odvíjí od přirozeného vývoje hlasu a času.

Kterého ze současných aktivních barytonistů vnímáš jako svůj vzor?

Momentálně jsem ve fázi, kdy je pro mě největším vzorem člověk, se kterým mám možnost přímo pracovat – tím je Pavol Kubáň. Zároveň bych rád zmínil i Adama Plachetku, ke kterému si občas chodím pro radu.

Ze současné světové scény mě pak inspirují pěvci jako Simone Piazzola, Luca Salsi, Étienne Dupuis nebo Andrzej Filończyk – každý trochu jiným způsobem, ať už hlasově či repertoárem. 

Kdybys mohl pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na drink, kdo by to byl a o čem byste si povídali?

Pozval bych Oněgina. Je to postava, která člověka nutí přemýšlet o čase, rozhodnutích a jejich důsledcích. Povídali bychom si o tom, jak snadné je něco v určité chvíli odmítnout a jak těžké je se k tomu později vracet. 

Plzeňské pivo, nebo moravské víno?

Raději plzeňské pivo. U vína by se v tom utopil ještě víc! (smích)

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla Brno, archiv DJKT Plzeň, archiv KlasikaPlus.cz, archiv Národního divadla Moravskoslezského, facebook Daniela Kfelíře, Marek Olbrzymek

Facebook X E-mail WhatsApp