„Král Roger není epický příběh. Spíše jde o výjev, mysterium, podobenství.“

„Vladimír John vyhmátl neskutečnost prostředí i nadčasovost námětu, mysticky a mysteriózně působící atmosféru, ve které se prolíná religiozita s existenciálními otázkami.“

„Robert Kružík připravil operu, hranou bez přestávky, jako nepřetržitý proud naléhavého atakování diváka.“

Opera Král Roger moderního polského klasika Karola Szymanowského je pozoruhodné, magické dílo, koncentrát důležitých myšlenek a umělecky zachycených emocí. V Praze zazněla naposledy koncertně v roce 2007, v Brně byla nyní scénicky uvedena vůbec poprvé. Inscenací na sebe zcela bezprecedentně upozornil režisér Vladimír John, student posledního ročníku JAMU. Premiéra, která se konala v pátek třináctého, byla jednoznačným úspěchem jak jeho, tak výtvarníků scény, ale i dirigenta Roberta Kružíka a pěvců. Na ploše osmdesáti minut se odehrává komplexní hudební divadlo.

Málokdy dostane tak mladý umělec tak velkou příležitost, jakou poskytlo Národní divadlo Brno Vladimíru Johnovi. Šanci nastudovat premiéru, a to díla, které si sám vysnil a vybral, využil naprosto, víc než dobře. Král Roger, opera z poloviny dvacátých let, je vzácné dílo, mnohovrstevnaté, plné významů, komplexní dílo nesené v jednotě slova, nálady a dramatického účinku sugestivní hudbou. Karola Szymanowského díky ní můžeme směle vnímat jako výborného skladatele. A vzhledem k tomu, jak silným a dlouhodobým podnětem pro něj byl námět opery a jak podrobně probíral během vznikání opery s autorem libreta detaily, může být vnímán ještě šířeji jako výjimečně senzitivní umělec. 

Král Roger není epický příběh. Spíše jde o výjev, mysterium, podobenství, o báseň. Inspirací a dějištěm je středověké království na Sicílii, kde se stýkají křesťanské, antické a arabské kulturní backgroundy. Podstata sdělení je však jinde než v kulturní nebo věroučné rovině. Ústřední postavou je Pastýř, ostatně opera se právě takto měla původně jmenovat. S provokativním klidem hovoří o svém bohu. Církevní představitelé jsou jeho kázáním pobouřeni, lidé v království a s nimi i královna jsou však fascinováni a následují ho. A Roger? Zmítá se někde mezi… Konec zůstává otevřený. Král, osamocený, jen ve společnosti arabského učence, jemu blízké osoby, dochází k poznání, prozření a rozhodnutí, ale divák zůstává v nejistotě. Jde o nalezení toužebně hledaného klidu v duši? Jde snad o přijetí vlastní homosexuality? Nebo se Rogerovi všechno jen zdálo…? 

Inscenace má poměrně silný potenciál pro surrealistický výklad, neméně výrazná je však i její zneklidňující horečnatost. Režisér ve viditelné shodě se scénografem Martinem Chocholouškem a výtvarnicí kostýmů Barborou Raškovou vyhmátl neskutečnost prostředí i nadčasovost námětu, mysticky a mysteriózně působící atmosféru, ve které se prolíná religiozita s existenciálními otázkami. Dokázal ve vzácné rovnováze předat do publika protikladné obrazy – střet králových pochybností s pastýřovým přesvědčivým sebevědomím a strhující masové scény, psychologii jednotlivce a psychologii davu. Obojí v čisté divadelní stylizaci. Zacházení se sborem, dramaticky i výtvarně osobité, vizuálně a pohybově neponechávající nic náhodě, je dokonalé, přenášení pozornosti na jednotlivé postavy je logické a hladké.

Opera má vedle výrazné dějové i hudební přítomnosti sboru jen několik postav. O pozici té hlavní soupeří Pastýř s Rogerem, v brněnské inscenaci tenorista Petr Nekoranec s barytonistou Jiřím Brücklerem. První z nich působí sladkým mámivým témbrem, silným ve střední poloze a o něco slabším v poloze horní, druhý nabízí ušlechtilý a vyrovnaný projev, vokálně i výrazově zralý, v monologu na vrcholu díla až extaticky vybuzený. Do stylu díla – ve sdělení expresivního, v barvách hudby impresivního, stylu často vypjatého a náruživého – zapadá i Veronika Rovná v roli královny Roxany. Dobře obsazeni jsou i Vít Nosek jako mudrc Edrisi, David Szendiuch jako Velekněz a Jana Hrochová v roli Diakonistky.

Robert Kružík, vládnoucí nad orchestrem a sborem Janáčkovy opery i Dětským sborem Brno, připravil operu – hranou bez přestávky – jako nepřetržitý proud naléhavého atakování diváka, který bez oddechu (a skoro bez dechu) vnímá krásu hudby sloužící tomu hlavnímu: vybuzení empatického spoluprožívání a v ponoření do sugestivního náporu podnětů bezděky asi i vzbuzení vlastního uvažování o předkládaných podnětech. Szymanowského hudba v něčem může připomenout Bartóka, jeho Hrad knížete Modrovouse. Má svými harmoniemi sílu té nejkrásnější duchovní kantáty a v místech, kde se stupňuje atak sborového zpěvu (zpívajícího jednou i z balkonů divadla), v hymničnosti dosahuje až k opojnému maximu možného.

Proměny scény, světelný design, vedení postav, soulad s hudbou, závažné poselství… to vše činí z Krále Rogera mimořádné hudební divadlo rozkročené mezi oratoriem, dramatem a poezií. Brněnské divadlo sáhlo v závěru sezóny k nevšednímu titulu, který se podařilo zpřítomnit na jevišti do ideální podoby, nedávající důvody k pochybnostem a vzbuzující touhu jít ještě jednou.

Foto/zdroj: Marek Olbrzymek / ND Brno

Facebook X E-mail WhatsApp