„V Německu se od pěvce očekává, že na první zkoušku přijde takzvaně hotový, tedy že bude připraven hudebně, výrazově i jazykově, přičemž standardem je mít perfektní italštinu.“

„Celý prostor inscenace diváka dokonale vtáhne do Annina světa: sedí přímo uprostřed příběhu, cítí autentické dobové vůně a prostor evokuje úkryt, kde Anna žila.“

„V současném operním světě hrají sociální sítě velikou roli už proto, že mladší publikum přes ně tento svět objevuje.“

Sopranistka Lada Bočková patří k nejvýraznějším talentům české pěvecké generace. Vystupuje v Národním divadle v Praze či v Ostravě nebo Magdeburgu, pravidelně účinkuje na koncertech předních českých orchestrů a do loňského roku byla v angažmá v opeře v Bonnu. Vystupuje i v dalších operních domech v Německu a v Itálii a je laureátkou řady prestižních pěveckých soutěží. Pro Operu Jihočeského divadla nyní připravuje operní monodrama Deník Anny Frankové Grigorije Samujloviče Frida, které bude mít premiéru 17. a 18. října.

Tuto sezónu jste zahájila na operním galakoncertě po boku Reného Barbery, který u nás debutoval. Není to však vaše první spolupráce s hvězdnými pěvci – připomeňme jen vaše vystoupení s Josephem Callejou, Xabierem Anduagou či Andreou Bocellim. Jaké pocity ve vás zanechávají koncerty, kdy stojíte po boku těchto světových hvězd?

Byl to nádherný začátek sezóny. René Barbera neměl vůbec lehký program – jedna obtížná árie střídala druhou – a dle mého soudu a toho, jak tyto árie podal, je právem považován za jednoho z nejžádanějších tenoristů dneška. Publikum v Prostějově, kde se koncert konal, bylo úžasné, tak vřelou atmosféru a přijetí jsem dlouho nezažila.

Zpočátku jsem si myslela, že vystoupení po boku takových jmen bude pro mě zásadní, že budu muset něco dokazovat. Na prvním koncertě jsem byla opravdu hodně nervózní. Ale pak se staly dvě věci: jednak jsem zjistila, že trémou trpí všichni: v Prostějově mi dokonce přišlo, že René byl víc nervózní nežli já. A také jsem pochopila, že nezáleží na tom, vedle koho zpíváte a kdo je hvězdou večera. Vím, že to bude znít jako klišé, ale naším úkolem je předvést ten nejlepší výkon, ať stojíte na pódiu s kýmkoliv. Protože nezpíváme pro toho, kdo stojí vedle nás, ale pro obecenstvo před námi. 

Jste umělkyně na volné noze, ale do minulé sezóny jste měla stálé angažmá v Bonnu a máte zkušenosti i z dalších německých divadel. Přistupují divadla na západě k pěvcům jinak než u nás? 

Ty tři sezóny v Bonnu pro mě byly nesmírně poučné, ale zejména ze začátku to byl trochu šok. Zásadní rozdíl vidím zejména v tom, že v Německu se od pěvce očekává, že na první zkoušku přijde takzvaně hotový, tedy že bude připraven hudebně, výrazově i jazykově, přičemž standardem je mít perfektní italštinu. Neexistuje, že zpěvák bude mít roli – jak my říkáme – nahozenou a teprve během zkoušek ji bude dopilovávat, což je u nás běžné; nikdo nepočítá s tím, že se roli budete teprve doučovat během zkoušek. To mě zprvu trochu překvapilo, ale rychle jsem v tom našla řád.

Kompenzují něčím tento tlak místní divadla? Jsou v něčem k pěvcům třeba vstřícnější či ohleduplnější?

Rozhodně ano. Právě v Bonnu jsem si uvědomila, jak přesně strukturovaný a ohleduplný může být pracovní proces. Časy jsou pevně dané, zkoušky začínají včas, pauzy se dodržují a co je hlavní – zpěvák nikdy nestojí a nečeká na jevišti zbytečně. To je obrovský respekt k umělci, který u nás občas postrádám. Myslím, že právě tato úcta k práci a času každého interpreta je něco, čím bychom se mohli inspirovat.

Jednou z vašich parádních rolí je Bystrouška, kterou jste ztvárnila v Brně, Ostravě i Magdeburgu a loni jste za ni dostala nominaci na Cenu Thálie. Jak tuto postavu vnímáte vy sama? Co vás na ní přitahuje a co je pro vás naopak nejnáročnější?

Bystrouška je pro mě skutečná srdcovka. Je to role nádherně napsaná jak hudebně, tak dramaticky. Fascinuje mě její drzost, svobodomyslnost a energie, kterou vyzařuje, ale zároveň v sobě nese křehkost, přirozenost a smíření se smrtí. Někdy je to dítě, jindy žena – ta proměnlivost mě nesmírně baví. Je zemitá a přitom snová, dokonce si dovolím tvrdit, že to je archetypální ženská postava. Navíc v sobě nese jakousi křehkou ironii života: v jednom okamžiku zpívá s humorem „Kradla jsem!“, a hned nato se hudba v lese dotýká existenciální hloubky života. A právě spojení této dvojznačnosti s Janáčkovou hudbou je podle mě kouzelné. Bystroušku mám opravdu pod kůží. V Magdeburgu jsem dokonce „nahazovala“ všem kolegům, protože ty party znám do poslední noty. A možná to mám i trochu v krvi – jsem přece z Brna, stejně jako Janáček.

Tomáš Ondřej Pilař nedávno na sociálních sítích uvedl, Opera Jihočeského divadla poprvé v historii uvádí sezónu složenou výhradně z děl 20. a 21. století, protože v dnešní době umění musí být radikálně současné. Vy do tohoto dramaturgického plánu přinášíte Fridovo operní monodrama Deník Anny Frankové. To není zrovna běžná divadelní forma…

Monodramatické opery jsou vlastně vzácností. Asi si každý vybaví Poulencův Lidský hlas, ale další operu pro jednoho jen málokdo, i když jich bylo napsáno relativně velké množství. Zpívat monodrama znamená mít plnou pozornost publika jen pro sebe. Vše stojí na mně – není tu nikdo, na koho by se mohly obrátit oči diváků, není tu dialog mezi sólisty, je tu dialog mezi mnou a publikem.

Pilařův citlivý přístup mi dodává velkou jistotu. Hodně přemýšlíme o tom, jak to bylo, a hledáme, jak tyto skutečné události přenést do silného jevištního zážitku.

Jakým jazykem k vám promlouvá hudba Grigorije Samujloviče Frida?

Fridova hudba je mazec! Nejdřív jsem se musela prodrat pocitem, že mi snad musel všechno napsat naschvál a že mi komplikuje každý tón, každou frázi. (smích) Já nemám absolutní sluch a ani nemám v uchu klavír. Všechny pomocné akordy zazní až tehdy, když je zpěvák už nepotřebuje. Ale poté, co jsem si touto fází prošla, uvědomila jsem si, že jeho hudba dokáže zachytit křehkost duše i temnotu doby.

V Budějovicích používáme verzi pro devět nástrojů, přičemž existuje i verze jen s klavírem. Věřím, že tak vytvoříme autentickou, intimní atmosféru. Režisér Pilař našel způsob, jak propojit hudbu, prostor a příběh; sál má kapacitu pouhých čtyřicet lidí, což příběh ještě umocňuje.

Hudba mi zároveň připomíná dívku, která řeší první polibky a školní starosti, a přitom se nevyhnutelně dostává do hlubokých, existenciálních myšlenek – zejména ke konci opery, kdy hudba chvílemi evokuje díla Richarda Strausse či Richarda Wagnera, a pěvecky je nesmírně exponovaná. Myslím, že Pilař dokázal v této inscenaci vše propojit do jedné linie – prostor ji uzavírá a zároveň podtrhuje intenzitu každého momentu.

Můžete být konkrétnější?

Ráda říkám, že to nebude jen představení, ale skutečný zážitek. Hra se odehrává v půdním prostoru divadla, který se běžně využívá jako zkušebna. Diváci mají označená místa, kde si mohou sednout – přímo na scéně. Není tu jeviště ani hlediště, jen jedna místnost, která připomíná úkryt s postelemi a psacím stolem. Celý prostor tak dokáže diváky dokonale vtáhnout do Annina světa: sedí přímo uprostřed příběhu, cítí autentické dobové vůně a prostor evokuje úkryt, kde Anna žila. A já k divákům promlouvám, vedu s nimi takřka intimní dialog. Pro mě osobně je to něco úplně nového. Nejde o tradiční divadelní představení, ale o komplexní, všesmyslovou zkušenost.

Co vás ještě čeká v této sezóně?

Dalo by se říct, že to je sezóna návratů: do Stavovského divadla se vracím jako Pamina, do Státní opery jako Humperdinckova Mařenka, do Ostravy jako Bystrouška a Elena v opeře Slaměný klobouk. Tam mě také čeká nastudování Rossiniho opery Mojžíš a Faraon, kde ztvárním roli Anaï. Z těchto závazků pro mě byla celkem oříšek právě Mařenka, kterou jsem sice zpívala mnohokrát, ale pokaždé v němčině. Naučit se roli v jiném jazyce, konkrétně v češtině, je překvapivě hodně náročné, protože hudbu máme často pevně spojenou se slovem a přechod do jiného jazyka vyžaduje novou koncentraci.

Nemohu opomenout ani krásné koncerty s FOK, například poloscénické uvedení Haydnova Stvoření s Tomášem Netopilem a Matějem Formanem, na které se obzvlášť těším.

Rozhovor vedeme krátce po vašich narozeninách. Jako gentleman nebudu uvádět žádná čísla, ale přece jen už jste ve věku, kdy váš hlas zaznamenává jistý vývoj. Jak ho vnímáte a k jakým rolím vzhlížíte?

Je pravda, že po třicítce se můj hlas začal otevírat k plnějším lyrickým rolím, přitom si ale stále uchovává lehkost. Moje vysněná role je nyní Donna Anna, mám ji dokonce nastudovanou, protože jsem ji měla zpívat v Bonnu, ale pak přišel covid… Velkým zlomem pro mě byla Violetta v Magdeburgu; podobné role mě lákají, ale jen tehdy, pokud k nim dojdu přirozeně.

Věnujete se mimo Bystroušky a Karolíny ve Dvou vdovách systematicky i českému repertoáru?

Já vždycky říkám, že Rusalka všude otevírá dveře. Její árii o měsíčku jsem zpívala mnohokrát a často ji po mně v zahraničí žádají. Navíc jsem s ní letos v červnu vyhrála hlavní cenu na soutěži Les Nuits Lyriques de l’Hippodrome na Azurovém pobřeží. Ale typově se cítím spíše jako Mařenka než Rusalka, a navíc se nechci profilovat jako interpretka českých oper.

Jste ráda, že jste sopranistkou?

To není vůbec jednoduchá otázka, protože na jednu stranu je soprán nádherný obor plný hudební krásy. Na druhou ale musím přiznat s lehkým úsměvem, že být průměrným tenorem je asi finančně lukrativnější než být velmi dobrou sopranistkou. I díky tomu, že je v tomto oboru ohromná konkurence je na sopranistky totiž kladen obrovský tlak: musí mít rozsah tří oktáv, zpívat s hereckou přesvědčivostí jako ve filmu, mít taneční průpravu, ovládat pět jazyků – a přitom působit tak, že nejnáročnější koloratury zpívají s prstem v nose. (smích) Přesto je to krásné a noblesní povolání, které bych za nic nevyměnila.

Jak si udržujete mentální rovnováhu? Máte mimo operu nějaké zájmy, které vás vrací zpět na zem?

Ráda se vydávám do přírody na různé túry, trávím čas s rodinou, chodím do fitka nebo běhám venku a v podstatě nepohrdnu žádnou sportovní aktivitou. Vše, co mě vyvede z operního světa, je pro mě zdravá protiváha. Letos jsem naprosto propadla zahradničení – vypěstovala jsem dvacet různých druhů rajčat!

Již nějakou dobu tvoříte pár s barytonistou Danielem Kfelířem. Jaké jsou výhody a nevýhody vztahů mezi operními pěvci?

Výhoda partnerského spojení dvou pěvců je bezesporu ta, že oba víme, co naše řemeslo obnáší a nemusíme jeden druhému nic objasňovat a vysvětlovat. Když je toho moc, automaticky se bavíme výlučně o neoperních tématech. Třeba tento víkend jsme spolu pracovali na zahradě, přičemž o Tosce ani Pamině nepadlo ani slovo (Daniel Kfelíř ztvárnil roli Cesare Angelottiho v novém nastudování Toscy v Olomouci při premiéře 19. září, reflexe ZDE, Lada Bočková se vrátila jako Pamina do Stavovského divadla 23. září – pozn. red.). Nevýhodou je, že když každý zpíváme jinde, je těžké najít si čas jeden na druhého. 

Vaše sociální sítě působí velmi profesionálně. Spravujete si je sama, nebo využíváte agenturu? A jakou roli hrají tyto sítě v současné opeře?

Sítě si spravuju sama a pro mě jsou spíš doplňkem než cílem samy o sobě – doba si to ale žádá. V současném operním světě hrají velikou roli už proto, že mladší publikum přes ně tento svět objevuje. Soukromí je pro mě důležité, takže sdílím hlavně operní věci a to, co právě dělám; osobní život jen výjimečně. Člověk na to musí mít trochu náturu, pokud vás to nebaví, můžete jen sdílet, co napíší jiní, nebo využít agenturu, ale pak všechny příspěvky působí hodně podobně a autenticita se ztrácí.

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste se bavily?

Pozvala bych Emilii Marty z Janáčkovy opery Věc Makropulos. Je to fascinující postava – žena, která díky elixíru žije přes tři století. Bavila bych se s ní o tom, jaké to je vidět celé generace přicházet a odcházet, jak se proměňuje lidská společnost a co pro ni vlastně znamená čas a smysl existence. Myslím, že by to byla konverzace plná filozofie i hořkého humoru.