„Režisér Itzik Galili dal jasně najevo, že je především choreograf, a baletní scény představení dominovaly.“

„Oscilace mezi operou a baletem tady měla svoje opodstatnění a přinese jistě divácký zájem. Je to inscenace hravá, dravá a osvěžující.“

„Prosazující se dřevěné dechové nástroje forzí získávaly ostrou barvu a nejinak tomu bylo u smyčců.“

Příhody lišky Bystroušky Leoše Janáčka byly 6. června v Národním divadle moravskoslezském poslední operní premiérou aktuální sezóny. Hudebního nastudování se zhostil hudební ředitel souboru Marek Šedivý a režie se na scéně Daniela Dvořáka ujal izraelský choreograf Itzik Galili. V roli Bystroušky se na první premiéře představila Lada Bočková, v roli Revírníka publikum slyšelo Martina Gurbaľa a Lišákem Zlatohřbítkem byla Dominika Škrabalová. Představení plné poezie a vzruchu spojilo organicky žánr opery a baletu v jeden funkční celek.

První, co návštěvníka na začátku představení obejme, je Janáčkova hudba. Kreslí chvějící se les ve slunci a hukot hmyzu v něm. Bohužel v tomto případě je odpočátku natolik konkrétní a hlasitá, že působí, jako by byla nazvučená. Na místo tetelícího se vzduchu a roje much je tu spíš civilizační ruch. Prosazující se dřevěné dechové nástroje forzí získávaly ostrou barvu a nejinak tomu bylo u smyčců. Příliš se nepovedl ani kvartet lesních rohů. Snad nedočkavost a dychtivost podat Janáčkovu hudbu co nejlépe přinesly takovou silovou interpretaci? Dojem přetrvával po celou dobu představení; to nepřineslo požitek z barevnosti a vzdušnosti impresionistických hudebních ploch. I sólisté byli proto nuceni k silovým výkonům, naštěstí bylo na premiéře obsazení, které patřičným volumenem disponuje, jen děti zpívaly na mikroporty. Výborný byl pěvecký i herecký výkon malé Bystroušky v podání Sáry Bernatíkové. Romana Patrika Baroše jako Skokánka bylo slyšet jen málo, a jistě ho handicapovala nejen tréma, ale především neforemný kostým. Bezprostřední a přesvědčivý byl výkon obou nezvedených kluků, Pepíka v podání Ondřeje Boráka a Filipa Škandery jako Frantíka. Výkony dětí vždy dojmou a diváci drží palce, aby se jim vystoupení povedlo.

Opera Přihody lišky Bystroušky je především o komunitě, o přírodě, složené z mnoha nejroztodivnějších tvorů, člověka nevyjímaje, kteří se sice mezi sebou škorpí a bojují spolu, ale nakonec tvoří jednu velkou rodinu, kde má každý své místo. Ústředním motivem je koloběh života, většinou velmi krátký. Scéna Daniela Dvořáka zůstává prázdná a holá po celou dobu představení. Jen vzadu na horizontu je promítán velký barevný strom, který se mění podle ročních období. Velký obraz je nasvěcován zezadu – bohužel tudy rovněž nastupují herci a pokaždé, když odkryjí závěs, bije diváka do očí ostré světlo velké lampy, což je nepříjemné a rušivé. Jeviště je mnohdy nasvíceno jen spoře, většina zvířat a hmyzu přece žije v noci! Tady si režisér vypomohl světýlky s dlouhou rukojetí, jež si každý živočich nesl s sebou na jeviště nad hlavou, včetně Revírníka. V zájmu pohyblivosti světýlka zapíchali do podlahy jeviště, což vytvořilo kouzelnou atmosféru. Každý obraz byl proložen meziaktní hudbou, na kterou živočichové tančili, a publikum mohlo hádat, kdo je kdo. Tady se nápadně projevila fantazie Simony Rybákové, jež k inscenaci vytvořila kostýmy. Některé velmi působivé (Bystrouška, Zlatohřbítek, liščata, slepice, motýl…), jiné poněkud bizarní (manželé Páskovi, Terinka…). Jeviště prodloužil ještě most mezi orchestřištěm a hledištěm a zejména vážky (mužské duo Francesco Fasano a Patryk Zamojski) zde měly dostatek prostoru k prezentaci. Režisér Itzik Galili dal jasně najevo, že je především choreograf, a baletní scény představení dominovaly. S pěvci si příliš rady nevěděl, sólové vstupy viditelně svěřil invenci protagonistů, dokonce ani jednotlivé obrazy nepůsobily příliš propojeně. Ale pěvci jsou rovněž i zkušenými herci, proto byl celkový dojem z představení přesvědčivý. Bystrouška byla jistě vděčným objektem choreografa, její pohybové kreace byly velmi „liščí“ a přirozeně svůdné.

Glosátorem a trochu i Janáčkem samotným je Revírník, jehož představoval Martin Gurbaľ. Dal mu impozantní postavu i hlas, který se bezpečně nesl do prostoru hlediště, herecký výkon byl ale poněkud rozpačitý, zejména v posledním obraze, kdy je sám na prázdném jevišti a nemá na čem spočinout, když má usnout. Snad tyto rozpaky způsobily i málo vroucnosti v přednesu této zásadní závěrečné árie. Liškou Bystrouškou byla Lada Bočková, kterou ostravské publikum vidělo a slyšelo již podruhé (Karolina v opeře Dvě vdovy). Krásná, štíhlá a dravá, s jasným a zářivým kulatým sopránem, dala Bystroušce především živočišnou radost ze života, který brání proti všem. Zlatohřbítkem jí byla Dominika Škrabalová, pojala ho jako elegantního, pragmatického samce, s barevným dramatickým sopránem a přirozeným hereckým projevem. Vytvořili spolu sympatický pár a jejich hlasy příjemně ladily. 

Trojicí hospodských mudrlantů byli spolu s Revírníkem Martin Javorský jako Rechtor, nešťastně zamilovaný do Terinky, jehož nosný tenor zněl skvěle přirozeně. Jako Komár měl lepší hereckou pozici, špílec s obrovským sosákem, jímž krev pouští do uschované placaté lahvičky, měl úspěch. Farářem byl Jan Šťáva, jeho hutný bas zněl vyrovnaně i v těch nejhlubších polohách a dojímal příběhem o nešťastném panáčkovi Alojzovi. Zaujal i jako Jezevec, i když spíš zlý než komický. Výraznou postavou byl Harašta, kterého pojal Daniel Kfelíř jako cílevědomého elegantního obchodníka, který nenechá nic náhodě. Hutný a barevný baryton se prosadil dokonce i zezadu z foyeru, odkud pěvec přicházel na scénu přes celé hlediště.

Paní Revírníkovou (také Sovou) byla Eva Dřízgová-Jirušová; dokázala, že stále má příjemný hlas a vyniká nonšalantním hereckým projevem. Jako Pásek, hostinský, se představil Erik Ondruš a jeho ženou a současně i Kohoutem a Sojkou byla Miroslava Časarová. Z této její trojice se nejlépe podařil Kohout, kde měla možnost projevit potenciál svého hlasu i herectví. Lapákem (a také Datlem) byla Šárka Hrbáčková, Lapákovi propůjčila melancholii a medový vokální témbr. Slípkou Chocholkou byla roztomilá Karolína Levková, která společně se svými družkami slepicemi byla osvěžením představení, a to jak nápaditými kostýmy, tak i choreografií. Choreografii osvěžily ještě taneční postavy, jednak Bystrouščin dívčí zjev v podání Yu Matsumoto a Berušky, kterou tančila Gvendolin Nagy. Koloběh života akcentovala na závěr smutná postava motýla, šourající se osamocená přes celé jeviště, po postavičkách Skokánka a malinké Bystroušky; zhroutila se do sebe a zůstala sama na jevišti. Možná až zbytečně smutné.

Skutečnost, že režisér je především choreograf, se promítla do celé inscenace. Množství dalších postaviček, zejména hmyzích, stále poletovalo po jevišti a zejména v mezihrách oživovalo příběh tanečními kreacemi. To dalo opeře jinou dimenzi a oscilace mezi operou a baletem tady měla svoje opodstatnění a přinese jistě divácký zájem. Je to inscenace hravá, dravá a osvěžující, se spoustou výborných výkonů. Pro publikum, zejména mladé a nejmladší, bude jistě přitažlivá a pro starší překvapující a milá. Režisér se nesnaží o hlubokomyslné úvahy, které by mohly stát za libretem, už proto, že o ně snad nikdo nestojí. Je to příjemný vhled do života havěti v lese, který občas narušují docela obyčejní lidé. Příběh, který dojme i donutí k zamyšlení svou pravdivostí a prostotou.

Foto: ilustrační ze zkoušek - NDM / Martin Popelář