2. květen
Svátek mají Zikmund a Atanas.
2025 – zemřel Karel Bláha, operetní a muzikálový zpěvák a herec (narodil se 20. září 1947). Tři dekády působil jako přední sólista Hudebního divadla v Karlíně v rolích nejznámějších postav z operet a muzikálů. V šedesátých a sedmdesátých letech se prosadil také nahrávkami v oblasti populární hudby a účinkoval v televizních filmech a seriálech a v hudebně-zábavných pořadech.
2017 – zemřel Grigorij Žislin, ruský koncertní houslista a violista (narodil se 14. května 1945). Byl profesorem hry na oba nástroje na Královské hudební akademii v Londýně. Mezi jeho mezinárodně známé studenty patří Ilja Grubert, Dmitrij Sitkovetskij, Nicolas Koeckert, Daniel Hope, Sergej Chatčatrjan a také jeho syn Jurij Žislin. V roce 1984 dirigoval v Leningradu 21. dubna skladatel Krzysztof Penderecki premiéru svého Koncertu pro violu právě se sólistou Grigorijem Žislinem.
2012 – zemřel Zvi Zeitlin, rusko-americký houslista a pedagog (narodil se 21. února 1922), v letech 1967 až 2012 profesor na Eastman School v rámci soukromé Rochesterské univerzity ve státě New York. Byl sólistou a s klavíristou Barrym Snyderem a violoncellistou Robertem Sylvesterem také založil Eastman Trio. V letech 1962 až 2002 hrál na vzácné kremonské housle „Prince Doria“ z roku 1734 od Giuseppe Guarneriho del Gesù. Začínal jako zázračné dítě – už v jedenácti letech získal stipendium na Juilliard School of Music v New Yorku. Studoval rovněž judaistiku na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a v letech 1943 až 1946 sloužil v britském Královském letectvu.
2009 – zemřel Jaromír Bažant, hobojista, klavírista a hudební skladatel (narodil se 8. srpna 1926). Je autorem stovky symfonických i komorních děl a instruktivních skladeb, včetně skladeb pro mládež. Nejvýznamnější jsou kompozice pro akordeon a vokální díla. V letech 1953–1957 byl učitelem na Hudební škole Bedřicha Smetany v Plzni a dalších pět let hobojistou Západočeského symfonického orchestru v Mariánských Lázních. Od roku 1962 vyučoval čtyřicet let na plzeňské konzervatoři klavírní improvizaci a hudební teorii.
1976 – v Curychu se konala částečná premiéra skladby zkomponované Pierrem Boulezem a dalšími jedenácti autory (C. Beck, L. Berio, B. Britten, H. Dutilleux, W. Fortner, A. Ginastera, C. Halffter, H. W. Henze, H. Holliger, K. Huber a W. Lutosławski) k 70. narozeninám švýcarského dirigenta a mecenáše Paula Sachera (1906–1999). Iniciátorem byl ruský violoncellista Mstislav Rostropovič, který Bouleze vyzval, aby napsal skladbu pro sólové violoncello s použitím not obsažených v jeho jméně (eS, A, C, H, E, Re). Boulez vytvořil kompozici Messagesquisse. Celý projekt „eSACHERe“ byl však poprvé kompletně koncertně uveden až českým violoncellistou Františkem Brikciem na podzim 2011 v Praze.
1963 – zemřel skladatel Tomáš Vačkář (narodil se 31. července 1945). Studoval na Pražské konzervatoři u Emila Špačka hru na bicí nástroje, hru na klavír u Berty Kabeláčové-Rixové a skladbu u Zdeňka Hůly. Tvořil v rozmezí tří let pod dohledem svého otce, který jeho skladby také redigoval. Vedle hudby se věnoval výtvarnému umění, které soukromě studoval u Ludmily Jiřincové. Tři měsíce před 18. narozeninami spáchal sebevraždu… Jeho otec byl Dalibor C. Vačkář, skladatel, autor filmové hudby; dědeček Václav Vačkář byl rovněž skladatel a první trumpetista České filharmonie. Mladší bratr Martin je japanolog, spisovatel a scenárista.
1953 – narodil se Valerij Gergijev (Valery Gergiev), ruský dirigent, po rodičích ze Severní Osetie-Alanie, od roku 1988 celoživotně působící jako umělecký ředitel Mariinského divadla v Petrohradě (v době Sovětského svazu leningradského Divadla S. M. Kirova) a tamního festivalu Bílé noci. Byl tam už od roku 1977 – kdy jako třiadvacetiletý vyhrál dirigentskou soutěž Herberta von Karajana v Berlíně – asistentem dirigenta Jurije Těmirkanova. S orchestrem Kirovova (Mariinského) divadla a s tamním operním souborem pořídil během let, především po roce 1990, rozsáhlou diskografii děl ruských skladatelů, operních i symfonických. Za své kariéry byl v letech 1995 až 2008 hudebním ředitelem Rotterdamské filharmonie, letech 1997 až 2008 hlavním hostujícím dirigentem Metropolitní opery v New Yorku a v letech 2007 až 2015 šéfdirigentem London Symphony Orchestra. Od září 2015 do roku 2022 byl šéfdirigentem Mnichovské filharmonie jako nástupce Lorina Maazela, který zemřel v červenci 2014. Gergijev byl vnímán jako významný zastánce režimu Vladimira Putina. Po ruské invazi na Ukrajinu v únoru 2022 byla proto zrušena jeho vystoupení na koncertech v newyorské Carnegie Hall. Protože tehdy nereagoval na ultimátum primátora Mnichova, aby odsoudil brutální útočnou válku, kterou ruský prezident Putin rozpoutal, byl 1. března propuštěn, i když jeho kontrakt měl vypršet až v roce 2025. Gergijevovo vystoupení zrušil v tom roce i festival Dvořákova Praha a další pořadatelé po světě. Spolupráci s ním přerušil Verbierský festival, kde byl hudebním ředitelem, i Metropolitní opera… V prosinci 2023 byl naopak v Rusku jmenován uměleckým ředitelem Velkého divadla v Moskvě; stal se tak prvním umělcem, který současně zastával ředitelské funkce Mariinského divadla a Velkého divadla.
1951 – narodil se Ondřej Soukup, skladatel. Je podepsán pod hudbou ke dvaceti celovečerním filmům, mezi které patří i oscarový Kolja režiséra Jana Svěráka. V roce 1998 získal Českého lva za nejlepší skladbu k filmu Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa a o tři roky později ho získal i za hudbu k filmu Jana Svěráka Tmavomodrý svět. Z roku 1989 je jeho hudba pro baletní představení Šachmat souboru UNO, hudba na pomezí vážné a populární hudby. V roce 2000 měl premiéru jeho muzikál Johanka z Arku. Je absolventem Pražské konzervatoře, v mládí působil jako baskytarista v jazzových a popových kapelách.
1947 – narodil se Philippe Herreweghe, belgický dirigent a sbormistr, specialista na historicky poučenou interpretaci barokní hudby, ale s repertoárem od renesance po ranou romantickou klasickou hudbu. Je zakladatelem a uměleckým vedoucím renomovaných souborů Collegium Vocale Gent (1970) a La Chapelle Royale (1977). V letech 1982 až 2002 byl uměleckým ředitelem Académies Musicales de Saintes. Stál i za vznikem Ensemble Vocal Européen, specializujícího se na renesanční polyfonii, a orchestru dobových nástrojů Orchestre des Champs Élysées (1991), interpretujícího hudbu z období od Haydna po Mahlera. Od roku 2009 Herreweghe a Collegium Vocale Gent aktivně pracují na prestižní Accademia Chigiana v Sieně. Od roku 1997 je současně šéfdirigentem Antverpského symfonického orchestru. S více než 60 alby je jedním z nejplodnějších umělců nahrávací společnosti Harmonia Mundi.
1936 – premiéru měla symfonická pohádka Péťa a vlk, op. 67 Sergeje Prokofjeva, mistrovské dílo napsané tak, aby se děti naučily poznávat hudební nástroje. Vypravěč líčí mezi jednotlivými instrumentálními větami pohádkový děj. Každá z postav příběhu má svůj příznačný motiv, vázaný na určitý nástroj. Příběh má i výchovné poslání: starý vlk pozře bezbrannou kačku, ohrozí bezpečnost ostatních zvířátek a ptáčků a vystraší lidi, ale je přelstěn nebojácným chlapcem – pionýrem, který ho svým vtipem a mrštností pomůže chytit živého pro zoologickou zahradu… Zakázku dostal skladatel (který se toho roku vrátil ze Západu do Sovětského svazu) od ředitelky Ústředního dětského divadla v Moskvě, režisérky Natalije Sacové (1903–1993). Verzi s klavírem dokončil 15. dubna, orchestraci 24. dubna. Dílo mělo premiéru na dětském koncertu v hlavním sále Moskevské konzervatoře s orchestrem Moskevské filharmonické společnosti a o pár dní později s mnohem větším úspěchem v divadle Sacové. Ta se sice v roce 1937 stala obětí stalinských represí a byla poslána do gulagu, ale v roce 1953 byla rehabilitována. Vypravěčkou v představeních Péti a vlka byla po zbytek své kariéry. Kompozice se dočkala mezinárodního úspěchu, byla více než čtyřistakrát nahrána a její text přeložen do mnoha jazyků.
1935 – narodil se Leon Juřica, skladatel a pedagog (zemřel 31. srpna 2014). V roce 1963 se stal hudebním archivářem Československého rozhlasu v Ostravě a vedle toho dálkově studoval hudební vědu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Pak sám vyučoval hudební teorii na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, na ostravské Lidové konzervatoři a ostravské univerzitě. Mikrooperou Žáby, která trvá 2 minuty a 8,3 sekundy, se zapsal do Guinnessovy knihy rekordů jako skladatel nejkratší známé opery.
1928 – narodil se Horst Stein, německý dirigent (zemřel 27. července 2008). Působil postupně jako zástupce šéfdirigenta v Hamburské státní opeře, v letech 1963 až 1970 jako operní ředitel v Národním divadle v Mannheimu a v letech 1972 až 1977 znovu v Hamburku, nyní jako generální hudební ředitel. Stovky představení dirigoval ve Vídeňské státní opeře. V roce 1952 začal pracovat jako asistent dirigenta na Bayreuthském festivalu. V letech 1969 až 1986 tam pak dirigoval více než stovku představení, včetně inscenace Mistrů pěvců norimberských u příležitosti stého výročí festivalu. Během života zastával hlavní dirigentské pozice také u Bamberských symfoniků, u Orchestru románského Švýcarska, v Basileji a v tokijském Symfonickém orchestru NHK.
1925 – narodil se Svatopluk Havelka, skladatel a pedagog (zemřel 24. února 2009). Skladbu studoval u K. B. Jiráka, současně se věnoval i hudební vědě a hudební výchově. Krátce byl zaměstnán v Československém rozhlase Ostrava, od roku 1954 působil jako skladatel z povolání. V únoru 1990 byl jmenován profesorem skladby na hudební fakultě AMU… Po válce patřil k těm, kdo podlehli nadšení pro socialismus, ale osobní zážitek prozření ho v roce 1977 přivedl k pochopení a přijetí autority Bible a k proměně života. Stal se z něj upřímně věřící křesťan, který své nové duchovní identitě podřídil veškerou další tvorbu a od 80. let se zaměřil na duchovní hudbu reflektující základní křesťanské hodnoty. Věřil zvěsti, zapsané v evangeliích, a bez obalu to dával najevo v obsahově hlubokých skladbách, které nesou názvy jako Proféteia, Parénéze, Pocta Fra Angelicovi, Tichá radost, Skrytá mana a bílý kamének, Rozhovory duše s Bohem, ale i Taneční symfonietta či Znamení časů. Po kompoziční stránce se snažil redukovat výrazové prostředky a stále zřetelněji se vracel k tonálnímu vyjadřování. Hodnotu mají však i partitury z předchozího tvůrčího období: Apokalyptická symfonická fantazie Pocta Hieronymu Boschovi, Percussionata pro bohatě obsazený soubor bicích nástrojů či monumentální oratorium o upálení Husova následníka Jeronýma Pražského s názvem „List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy“ patří k tomu nejlepšímu, co v českém prostředí ve druhé polovině století v moderní vážné hudbě vzniklo. Vedle toho je ovšem také autorem partitur k sedmdesáti celovečerním a 150 krátkým filmům, mimo jiné k titulům Všichni dobří rodáci, Pane, vy jste vdova, Ucho, Až přijde kocour, Marečku, podejte mi pero, Princ a večernice či Božská Emma.
1915 – narodil se Jan Hanuš, skladatel (zemřel 30. července 2004). Jeho hudbu charakterizovala bohatá melodika s výrazně českým přízvukem a velkorysá architektonika, v mládí navazoval na českou hudební tradici ztělesňovanou Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem. Od konce 50. let se v jeho dílech objevil nový dramatický trend a zrodila se hudebně expresivní inovace, později komponoval ve znamení syntézy tradičního s novými prvky. Jeho celoživotní tvůrčí zájem o duchovní hudbu vyvrcholil v první polovině 90. let v Rekviem. Složil osm mší, kantáty a oratoria, velikonoční oratorium Ecce homo a Triptych ke cti sv. Anežky České Matky chudých, dále pět oper, tři balety, sedm symfonií, koncerty pro sólové nástroje a instrumentální miniatury i písničky pro děti a školní sbory… Ojedinělou záležitostí je duchovní hudba pro děti a mládež, komponovaná v rozmezí let 1969 až 2002. Podnětem bylo mimo jiné autorovo sbormistrovské působení na kůru kostela sv. Markéty v Břevnově… Skladbu studoval soukromě u Otakara Jeremiáše, na Pražské konzervatoři studoval dirigování u Pavla Dědečka. Pracoval v nakladatelství svého dědy Františka Augustina Urbánka. Pak byl redaktorem Národního vydavatelství Orbis a hlavním redaktorem hudebního odboru Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění odpovědným za sbírky Musicae Antiquae Bohemiacae. Spoluzaložil hudební nakladatelství Panton, jehož ředitelem a šéfredaktorem byl v letech 1963–1970. Byl mimo jiné také místopředsedou České hudební společnosti a Unie českých pěveckých sborů a členem festivalového výboru Pražského jara a po roce 1989 předsedou Společnosti skladatelů a Společnosti pro duchovní hudbu. Jako redaktor se podílel na vydání sebraných prací Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha a spolupracoval na kritickém vydání děl Leoše Janáčka. Byl oceněn řadou státních uznání v době komunistického režimu, ale všechna tato vyznamenání v roce 1989 vrátil. V roce 2002 založil Nadaci Fr. A. Urbánka. Základem jejích aktivit je široce pojatý projekt Comenius, zaměřený na výchovnou prevenci společensky nežádoucích jevů a na přípravu nastupující generace na život v současném globalizovaném světě, a to pomocí prostředků umělecké a tělesné výchovy.
1904 – narodil se Václav Holzknecht, hudební vědec, pedagog, dramaturg, organizátor, kritik, popularizátor hudby a spisovatel (zemřel 13. srpna 1988), mimo jiné téměř tři desetiletí ředitel Pražské konzervatoře. Na začátku 70. let pracoval jako dramaturg a šéf opery Národního divadla. Patřil také k zakladatelům mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, v letech 1957 až 1973 byl předsedou festivalového výboru. Úspěšně vystudoval práva a souběžně hru na klavír na Pražské konzervatoři. Absolventský koncert i promoci měl v tentýž den v červenci 1928. Byl přítelem skladatele Jaroslava Ježka, jehož život se za války uzavřel v americkém exilu. Spolu s ním a s Františkem Bartošem, Pavlem Bořkovcem a Išou Krejčí tvořili ve 30. letech hudební skupinu Mánes.
1870 – narodil se Jan Mařák, houslista a pedagog (zemřel 21. října 1932). Studoval na Pražské konzervatoři u Antonína Bennewitze, pak krátce působil jako koncertní mistr v Městském divadle v Královci, později byl koncertním mistrem Národního divadla v Praze. V roce 1897 se stal profesorem na Pražské konzervatoři. Při výuce používal metodu Otakara Ševčíka. Mezi jeho žáky patřili třeba Váša Příhoda, Kitty Červenková, Andreina Paganini, Anna Serbousková, koncertní mistr České filharmonie Stanislav Novák nebo dirigent Václav Talich. Vydal několik publikací o technice houslové hry. Byl bratrem operního zpěváka Otakara Mařáka a harfenistky Jiřiny Mařákové-Schulzové. Jejich strýcem byl malíř Julius Mařák.
1864 – zemřel Giacomo Meyerbeer (rodným jménem Jacob Liebmann Beer), německý skladatel působící v Paříži (narodil se 5. září 1791). Stal se hlavním představitelem francouzského žánru velké opery (grand opéra), psal vynalézavě a efektně a bezpečně dokázal gradovat dramatický účinek. Jeho opery v sobě spojovaly tehdejší umělecký vkus Francie, Itálie a Německa. Současně existující odpor proti Meyerbeerovi byl živen výhradami vůči jeho hudebnímu a dramatickému pojetí ze strany Richarda Wagnera a také antisemitskými názory, které byly živé až do doby nacismu, kdy byla jeho hudba zakázána. V repertoáru dnes žijí především čtyři jeho díla – vedle Hugenotů z roku 1836 také Robert ďábel (1831), Prorok (1849) a Afričanka (poprvé uvedená až posmrtně v roce 1865).
1810 – narodil se Hans Christian Lumbye, dánský skladatel valčíků, polek, pochodů a dalších populárních skladeb (zemřel 20. března 1874), v letech 1843 až 1872 hudební ředitel a skladatel v Tivoli v Kodani, v dlouhodobě jednom z celosvětově nejnavštěvovanějších zábavních parků. Zahájil koncerty ve Straussově stylu poté, co vyslechl vídeňské kapely Lannera a Johanna Strausse staršího. Vedl svůj orchestr od houslí. Vysloužil si přezdívku „Strauss Severu“. Jeho popularita byla v dánské metropoli taková, že mnoho Dánů dokonce považovalo vídeňského Johanna Strausse II. za „Lumbyeho Jihu“.
1692 – premiéru měla vokálně-instrumentální kompozice operního typu The Fairy Queen (Královna víl) Henryho Purcella (1659–1695). Odehrála se v divadle Queen’s Theatre v Dorset Garden v Londýně v podání souboru United Company. Libreto je anonymní adaptací Shakespearovy komedie Sen noci svatojánské, pravděpodobným spoluautorem byl herec a impresário Thomas Betterto. Po skladatelově smrti byla partitura ztracena a znovuobjevena až počátkem dvacátého století.
1660 – narodil se Alessandro Scarlatti, italský skladatel (zemřel 22. října 1725), zakladatel neapolské operní školy a otec dvou neméně slavných skladatelů: Domenica a Pietra Filipa. Podle starších zdrojů zemřel 24. října, to je však spíše datum pohřbu… Byl dvorním kapelníkem královny Kristiny Švédské, která žila v Římě, a kapelníkem místokrále v Neapoli. Tam zkomponoval řadu děl ve stylu opera seria, která dosáhla mimořádné obliby. Skládal pro soukromé divadlo Ferdinanda III. Medicejského ve Florencii, kromě toho se stal kapelníkem kardinála Ottoboniho v Římě a na jeho přímluvu i kapelníkem jednoho z nejdůležitějších římských chrámů: baziliky Panny Marie Sněžné (Santa Maria Maggiore). Své nejslavnější opery – Telemaco, Marco Attilio Regolò a La Griselda – a mnoho nádherné chrámové hudby složil právě v Římě. Komponoval vedle oper i oratoria a hudbu ke státním příležitostem. Byl zřejmě žákem Giacoma Carissimiho, ale ovlivnili ho také Alessandro Stradella a Giovanni Legrenzi. Scarlattiho dílo je důležitým přechodem mezi barokním vokálním stylem 17. století a klasickou hudbou 18. století, kterou pak završil Mozart.
1627 – zemřel Lodovico Grossi da Viadana, italský skladatel, učitel a františkánský mnich řádu nižších observantů (narodil se roku 1560). Byl jedním z prvních, kdo využíval nově vyvinutou techniku basso continuo a její notační metodu známou jako figurální bas, tedy jeden z hudebních prostředků definujících začátek barokní éry v hudbě. Jako první ji použil v široce rozšířené sbírce duchovní hudby Cento concerti con il basso continuo, kterou vydal v Benátkách v roce 1602. Byl sbormistrem v katedrále v Mantově a v různých dalších chrámech po celé Itálii, pracoval také v klášteře Santa Andrea v Gualtieri nedaleko Parmy.