Václav Trojan je znám především jako autor hudby k loutkovým filmům Jiřího Trnky. Jeho ostatní skladby jsou v podstatě neznámé, ostatně není jich mnoho. Nejrozsáhlejší z nich je dětská opera Kolotoč, kterou skladatel komponoval v letech 1936 až 1940 na libreto Marie Charousové-Gardavské. Národní divadlo uvedlo tuto operu v premiéře ve čtvrtek 23. dubna v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a v režii Magdaleny Švecové.

Nevím, je-li vhodné začít reflexi vyznáním vztahu ke skladateli, o jehož díle má být. V případě Václava Trojana to však učiním. Kühnův dětský sbor, jehož jsem byl v šedesátých letech minulého století členem, pořádal každoročně před Vánocemi koncert v Rudolfinu, na kterém byla tradičně uváděna svita z hudby Václava Trojana k Trnkově filmu Princ Bajaja. Mistr Trojan vždy mezi nás, děti, přišel, byl vlídný, usměvavý, a my ho milovali. A stejně tak jeho hudbu k Princi Bajajovi, ze které mi zní některé části v hlavě dodnes.

Mezi rodinou Kühnových a Trojanových totiž byly velmi úzké vztahy, na jejichž počátku byla umělecká práce. Nejvýznamnějším výsledkem spolupráce sbormistra Jana Kühna a skladatele Václava Trojana byla účast Kühnova dětského sboru při nahrávání hudby k filmům Jiřího Trnky. Dětský sólový part v Princi Bajajovi nazpíval dvanáctiletý Pavel Kühn, pozdější významný sbormistr. Tyto pracovní vztahy pak přerostly ve velmi úzké vazby obou rodin, čehož důkazem je skutečnost, že po smrti Jana Kühna v roce 1958 se stal Václav Trojan Pavlovi, tehdy již studentovi HAMU, jakýmsi zástupným otcem. V dokumentu o Václavu Trojanovi, který jsem natočil v osmdesátých letech, o něm Pavel Kühn velmi hezky vyprávěl. Vzpomínal, jak s ním putoval v létě po Krkonoších.

S ohledem na všechny moje veskrze pozitivní vzpomínky na Václava Trojana bych velmi rád psal pozitivně i o jeho opeře Kolotoč. To, bohužel, nemohu.

V bukletu k nové inscenaci Národního divadla je citován rozhovor se skladatelem, ve kterém uvádí, že na opeře pracoval čtyři roky. Dokončil ji v roce 1940 a v roce 1942 za ni obdržel od ministra školství a národní osvěty Národní cenu. Buklet cudně zamlčuje, že tímto ministrem byl nechvalně známý kolaborant Emanuel Moravec. Udělení ceny tedy mohlo být pro Kolotoč polibkem smrti, od realizace opery to divadla spíše odradilo, než aby zájem o její uvedení podpořilo. Ať tak, či tak, jisté je, že scénického provedení se Kolotoč dočkal až dvacet let po svém vzniku, v roce 1960 v Ostravě.

Jak uvádí buklet, byla ostravská inscenace uvedena dvakrát i v Praze na festivalu Pražské jaro. Odborná veřejnost tedy měla příležitost dílo poznat. Přestože byl Václav Trojan po světovém úspěchu Trnkových loutkových filmů velmi známým a uctívaným skladatelem, k dalšímu uvedení Kolotoče v nějakém jiném operním divadle nedošlo. Na to dílo čekalo téměř padesát let a byla to opět Ostrava, kde byla tato opera uvedena v roce 2008. Nezájem divadel o tuto operu musí mít nějaký důvod!

V době, kdy Trojan začal operu psát, mu bylo 29 let. Jako skladatel se do té doby uvedl pouze několika drobnými skladbami tanečního charakteru a písničkami pro děti. Nyní se pustil do velkého scénického díla, a jak vzpomínal, práce mu ,rostla pod rukama‘. Bohužel, rozrostla se příliš… Zdá se, že skladatel v tvůrčím zápalu poněkud zapomněl, komu je dílo určeno. Vznikla rozsáhlá partitura s několika hezkými a dobře zapamatovatelnými melodiemi, ale bohužel také s mnoha stránkami instrumentální hudby, nezřídka charakterem velmi vzdálené dětskému světu.

Tohoto problému si patrně byla vědoma dramaturgie Československé televize, když se v šedesátých letech rozhodla Trojanův Kolotoč realizovat. Vznikl televizní film, který má stopáž 50 minut. Čtvrteční premiéra trvala, při odečtení přestávky, o hodinu déle! Škoda, že se realizátoři nové inscenace televizní dramaturgickou úpravou opery neinspirovali, resp. že ji rovnou nepřevzali. Nahrávání hudby k filmu byl tenkrát Václav Trojan přítomen (což mohu potvrdit, byl jsem jedním ze zpěváčků) a dramaturgickou úpravu rozhodně přinejmenším autorizoval, pokud se na ní sám dokonce  nepodílel.

Největší slabinou nové premiéry je tedy neúnosná délka instrumentálních částí opery, které režisérka Magdalena Švecová musela nějak naplnit dějem. Dařilo se jí to někdy lépe, někdy hůře. Pomáhala si, čím se dalo: přidanými němými postavami, baletem, mimem, artisty, statisty. V záplavě často nesourodého dění na jevišti se však občas ztrácelo to podstatné – příběh.

Hudebně operu nastudoval spolehlivý Zbyněk Müller. Orchestr pod jeho vedením občas hřímal příliš, je ale otázka, zda bylo v moci dirigenta hutnou partituru interpretovat jinak. S ohledem na rozsáhlý part dětského sboru měli výrazný podíl na hudebním tvaru premiéry sbormistři Jiří Chvála a Petr Loužecký, účinkoval samozřejmě Kühnův dětský sbor. Ostatně k 90. výročí spolupráce tohoto tělesa s Národním divadlem byla inscenace uvedena. Operní sbor Národního divadla připravil k premiéře sbormistr Lukáš Kozubík.

V opeře nejsou velké role, nejvýrazněji na sebe upozornil Richard Samek jako kolotočář Pan Josef. Velmi příjemně zněl bas Miloše Horáka v roli Měsíce. I představitelé dalších rolí odvedli své výkony spolehlivě: Pavla Radostová jako Kolotoč (rozhovor čtěte ZDE), Sylva Čmugrová jako Maminka klokanice, Vjačeslav Korsak jako Vůdce zlatokopů a Raman Hasymau jako Vůdce siamských lovců. Poněkud nesourodě působily hlasy představitelů rolí, které měly být podle představ autorů obsazeny dětmi. Účinkovali v nich Marie Piechaczková (Hoch v aeroplánu), Robin Tristan Sigaud (Hoch v autu), Klára Findeisová (Hoch na koni) a Angelika Broučková (Děvčátko na kachničce).

Autorem scény i kostýmů je Zuzana Přidalová. Kostýmy odkazují do doby vzniku opery, vedle realistických převleků návštěvníků pouti vidíme i přidanou postavu Cukrové vaty a několik dam operního sboru v černobílých stylizovaných šatech, přičemž nevíme, koho představují. Libreto i hudba opery oddělují realitu a sen. To se bohužel na jevišti míchá dohromady. Výtvarně nejčistší byl obraz s bílým slonem.

Bude zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet návštěvnost nové inscenace, zda k ní najdou cestu ti, kterým je určena: děti. Pro nejmenší diváky je dvouhodinové představení moc dlouhé, pro větší může být děj opery příliš naivní, téměř sto let staré libreto jim může být cizí. Každopádně premiéra se u publika setkala s velkým úspěchem. Ale na premiéře bohužel žádné děti nebyly…

foto: ND / Martin Špelda

Facebook X E-mail WhatsApp