Sopranistka Pavla Radostová se pohybuje s pozoruhodnou lehkostí mezi světy, které se na první pohled míjejí: od renesanční polyfonie přes barokní operu až po hudbu soudobou. Spolupracuje s předními českými i zahraničními ansámbly specializovanými na starou hudbu, zatímco soudobému repertoáru se věnuje zejména s Orchestrem Berg a dirigentem Petrem Vrábelem. Po svém debutu v Rameauově Platée na scéně Národního divadla nyní ztvární titulní roli v nově připravované inscenaci opery Václava Trojana Kolotoč v hudebním nastudování Zbyňka Müllera a v režii Magdaleny Švecové, která bude mít premiéru 23. dubna.

Rozhovor vedeme během vašich intenzivních příprav na uvedení nové opery Kolotoč v Národním divadle, kde ztvárňujete titulní roli Kolotoče. Je to poprvé, co na jevišti ztvárňujete de facto stroj?

Ano, je to poprvé a je to skvělé! Nemám zatím tolik jevištních zkušeností s živými postavami, natož s neživými. (smích) Ale musím uznat, že je na tom něco velmi zajímavého a svým způsobem i krásného, když ztvárňujete stroj. Spolu s Magdou Švecovou jsme to uchopily tak, že Kolotoč je vlastně krásná, tajemná, éterická žena, která se zároveň občas mění do stroje, vykonávajícího svou práci strojovými pohyby. S tím se myslím můžeme každý občas ztotožnit. V hudbě se navíc objevuje tematická smyčka, která tomu dodává pocit neustálého točivého momentu.

Pojďme to ale vzít od začátku. Hudbě se věnujete od útlého dětství, kdy jste začala vystupovat s rodinným souborem Musica Laetitia. Do širšího operního povědomí jste se nicméně dostala debutem ve Státní opeře: ve slavné inscenaci Rameauovy Platée jste ztvárnila Amora a Clarine. Jak na tento dnes už takřka legendární počin vzpomínáte?

Platée byla pro mě nádherná zkušenost a vlastně první velká zkušenost s divadlem. Měla jsem štěstí na tvůrčí duo Skutr, na úžasné kolegy jak na jevišti, v orchestru, tak i v týmu Státní opery. Jak po pracovní, tak lidské stránce to byla mimořádná zkušenost. O to větší radost mám, že se Platée podaří v příští sezóně znovu v několika představeních ve Státní opeře uvést. Diváci, kteří ji tehdy nestihli, tak budou mít další příležitost. Jak Amor, tak Clarine jsou veselé a hravé role, a navíc v nich mám poměrně volnou ruku v interpretaci.

Líbí se mi, že je to titul, který funguje jak pro děti, tak pro dospělé. Jeho jazyk je otevřený napříč generacemi – každý si v něm najde něco svého, děti i starší diváci, každý se něčemu zasměje nebo v něčem pozná. A přitom to není hloupý ani prvoplánový děj, ale spíš tragikomický příběh, v němž se můžeme zrcadlit. Na svou dobu je to navíc velmi nadčasové a odvážné dílo nejen tématem, ale i hudebně.

Má Platée něco společného s Kolotočem, třeba právě to, že jejímu jazyku rozumí jak děti, tak dospělí?

Řekla bych, že v našich inscenacích ano. Obě díla mají podobný dopad v tom, že jsou napsána srozumitelným hudebním jazykem, je v nich plno vtipu. Na ruku tomu jde i režijní ztvárnění. Obě díla jsou o lidech, vztazích, emocích, což je téma neměnné. Lidé a jejich vzorce chování jsou podle mého stejné ať jsme ve čtyřicátých letech 20. století nebo v době baroka. Myslím že dospělý i dětský divák si v obou dílech najde to své.  

Podle vašeho životopisu se zdá, že vaše cesta k hudbě byla poměrně přímočará. Pocházíte z hudební rodiny a zpěvu se věnujete od dětství. Bylo to skutečně tak jednoznačné, nebo jste zvažovala i jinou cestu? Měla jste při nejistotě operní profese i nějaký „plán B“?

Vůbec to nebylo tak jednoznačné, jak by se mohlo zdát. Nikdy jsem si nemyslela, že hudba bude nutně mou profesní cestou, spíš jsem ji dlouho brala jako přirozenou, organickou součást života. Zlom přišel vlastně trochu náhodou na ZUŠ, když se mě učitelka zeptala, jestli nechci zkusit konzervatoř. Jako správné vesnické dítě jsem tehdy ani pořádně nevěděla, co to konzervatoř je! Ale asi se ve mě tehdy probudila určitá dávka zvědavosti, drzosti a odvahy, a řekla jsem si, že to zkusím.

Dostala jsem se na brněnskou konzervatoř a později pokračovala na JAMU. I tehdy jsem si ale pořád nebyla jistá, jestli je to opravdu moje profesní cesta. Bylo mi jasné, že jsme malá země, kde působí mnoho zpěvaček a zpěváků, a že k úspěchu nestačí jen talent, ale i velká dávka píle, štěstí a správných setkání.

Na konzervatoři jsem potkala Tomáše Studeného z Ensemble Opera Diversa, který mi umožnil se svým souborem první jevištní zkušenosti. Následovaly spolupráce s Czech Ensemble Baroque, Brno Contemporary Orchestra a později Collegiem 1704 a odtud se moje cesta začala přirozeně rozvíjet spíš koncertním směrem. Postupně se to vše vrstvilo, až přišla i moje první jevištní zkušenost v kamenném divadle, to bylo v Českých Budějovicích, kde jsem v roce 2018 ztvárnila Barenu (v Janáčkově Její pastorkyni – pozn. red.).

Dokázala byste pojmenovat moment, kdy jste se rozhodla zasvětit svůj život opeře? Šlo o zlomový okamžik, nebo spíše o postupný proces?

Bylo to spíše organické vyústění celé cesty než jeden jediný dramatický zlom. To pomyslné semínko ale do mé hlavy zasadil kolega z Platée Marcel Beekman, který si mě jednoho dne během zkoušení vzal stranou a velmi laskavě mi promluvil do duše. Spolu s úspěchem, který inscenace měla, stejně jako ohlasy na můj výkon, ve mně něco zásadního probudily a otevřely. Tehdy jsem si poprvé naplno uvědomila, že to není „jen tak“, že to, co se děje a co umím, má váhu a smysl, a že se opeře chci začít věnovat opravdu naplno. V tom mi velmi pomáhá i můj velmi dobrý přítel Zdeněk Klauda, který je už lehce přes rok mým hlasovým koučem. Společně pracujeme na hlasové technice, studujeme role, hledáme hranice i možnosti hlasu a objevujeme, kam až se může zpěv přirozeně rozvinout a co všechno v hrdle vlastně mám. (úsměv)

Velkou část své kariéry věnujete staré hudbě. Co vás na ní fascinuje?

Baroko a stará hudba mě vlastně obklopovaly už od dětství. Možná právě proto, že jsem v tom prostředí vyrůstala, se mi přirozeně dostala pod kůži a postupně jsem si k ní vytvořila hluboký vztah. Do značné míry to definovalo i začátek mé kariéry právě s barokními soubory. Baroko vnímám jako jakýsi prapůvod, základní stavební kámen veškeré hudby, která přišla po něm. Všechno další, co se v hudbě děje, jako by z něj nějakým způsobem vyrůstalo nebo ho dál rozvíjelo.

V baroku bylo zároveň všechno jasně dané, zapsané, jakoby řečené už v samotném materiálu – alespoň z mého pohledu interpreta. A vše, co přišlo potom, jsou vlastně jen nekonečné variace na to, co bylo tehdy zaseto: nová témata, nové nástroje, nové techniky hry. Ale ten základní impuls zůstává podle mě stále stejný, a to je právě na barokní hudbě tak fascinující. 

Stejně jako řada specialistů na starou hudbu se věnujete i hudbě soudobé. Dokázala byste tento jev vysvětlit? Co mají tyto dva světy společného, že často jdou ruku v ruce? 

Co mají společného? Jak jsem už řekla, vnímám baroko jako jakýsi prvopočátek, místo, kde se formovaly základní principy hudebního myšlení. A současná hudba se k nim v určitém smyslu vrací. Život i umění jsou cyklické, témata se opakují v módě, v architektuře i v hudbě… Vidím mezi barokem a současnou hudbou průsečík především v důrazu na rytmus, přesnou intonaci a také, v případě hudby vokální, na slovo. To je v baroku naprosto zásadní a v současné hudbě znovu získává velkou váhu, slovo je hlavním nositelem významu, hlavním stavebním prvkem. Zároveň je v obou světech určitá hravost a potřeba zkoumání za hranicemi zažitých škatulek. To, jak si myslíme, že má stará hudba správně znít, se neustále proměňuje, protože pořád objevujeme nové informace, traktáty, souvislosti. Dnes už víme, že hudba nebyla tak rigidní, jak se dlouho tradovalo; třeba představa, že Bach se musí hrát bez emocí a přesně rytmicky je dávno překonaná. Když zpívám třeba Bachovu Mši h moll – a že jsem ji zpívala mnohokrát –, vždy mě to znovu něčím překvapí, objevím v ní něco nového, skryté významy, vrstvy, které při každém provedení jinak vyplují na povrch. Z interpretačního i posluchačského hlediska je to pro mě vlastně filozofie v hudbě. 

Pro mě osobně spolu všechno vlastně hluboce souvisí, ať už v hudbě staré nebo nové.

Třeba v hudbě romantismu to tak nevnímáte?

Dlouho mi byla romantická hudba vzdálená, nerozuměla jsem její estetice, necítila jsem ji. Ale poslední rok, kdy více pracuju právě se Zdeňkem Klaudou, se mi skrze interpretaci začíná otevírat a začínám objevovat a chápat její jazyk, propojení emocí a hudební struktury. Romantismus mi dnes přijde zajímavý a když člověk pronikne do jeho hudebního jazyka, začne se mu otevírat jeho vlastní kód. A v něm se pak dají najít další skryté významy, které jsou stejně fascinující. Nakonec mám pocit, že každá hudba může být krásná, pokud jí člověk dá šanci a otevře se jí. Další nesmírně zajímavý fakt je, že právě při zpěvu romantické hudby musím více zapojit tělo, jakoby rozeznít celý svůj nástroj jinak, než jsem byla doposud zvyklá třeba právě u staré hudby. A právě to aktivní zapojení a rozeznění mi vlastně umožní si tu hudbu užít opravdu „celým tělem i duší“.

Mnohá díla jste uvedla ve světové premiéře. Jak funguje spolupráce se skladateli? Podílíte se nějak na vzniku skladby, nebo pracujete až s hotovým notovým zápisem?

Případ od případu. Někdy, zejména u zahraničních skladatelů, je to z praktických důvodů dané. Od souboru mi přijde hotová skladba s tím, že by ji rádi uvedli v premiéře, a já ji jednoduše nastuduju. To byl třeba případ skladby WhatsPop francouzského skladatele Auréliena Dumonta, kterou jsem poměrně nedávno měla tu čest uvést v české premiéře spolu s Orchestrem Berg. Tam se pracovalo čistě s hotovým materiálem.

Také nesmíte zapomínat, že ne každý soudobý skladatel umí psát pro hlas – to je realita, na kterou člověk občas narazí a potom se s ní musí popasovat. O to zajímavější je, když máte štěstí na skladatele, který vám skladbu napíše přímo „na tělo“. Nedávno jsem měla možnost spolupracovat s mladým pražským skladatelem Matoušem Hejlem, který pro Orchestr Berg napsal Nešpory (reflexe ZDE), přičemž se mnou některé části skladatelského procesu konzultoval. Zajímalo ho, kde se mi dobře zpívá, v jaké tessituře se hlas cítí přirozeně a jak lze dosáhnout určitého efektu tak, aby to zároveň fungovalo i pěvecky. Takový tvůrčí proces je pro mě mimořádně inspirativní, je to úplně jiná rovina práce, mnohem hravější a vlastně i osobně naplňující. Většinou ale prostě dostanu notový zápis.

Jak pojímáte vokální hygienu, aby váš hlas dokázal obsáhnout jak jemné finesy barokní opery, tak extrémní hlasové polohy vyžadované hudbou současnou?

Myslím, že jsem od přírody vybavená určitou odvahou a drzostí jak osobní, tak pěveckou, ale i důvěrou v hlas samotný. Nebojím se ho používat i jinak než čistě v rámci klasické pěvecké techniky. V současné hudbě člověk často pracuje i s rozšířenými hlasovými prostředky, s dechem, šepotem, někdy i s křikem nebo jinými neobvyklými zvukovými polohami, a na to vás klasické školení úplně nepřipraví. Nikdy jsem navíc netrpěla vyloženým strachem, co to udělá s hlasivkami, spíš mě vždycky zajímalo, kam až se dá hlas posunout, co všechno unese a možná i co všechno unese moje psychika. (smích) Celé je to vlastně o posouvání hranice vlastního komfortu, velmi osobní objevování sebe jako člověka i jako umělce.

Současná hudba nemá tolik pevných pravidel, ale často vyžaduje překračování hranic, což je to, co mě na ní baví. Vnímám ji jako určitou formu intenzivního prožitku, někdy až očišťujícího. Když mluvím o odvaze, souvisí to i s tím, že mám poměrně široký hlasový rozsah. Začínala jsem jako alt, ale postupně jsem se dostala až k sopránovým polohám. Nikdy jsem nechtěla být pevně uzamčená v jedné hlasové škatulce a to mi vždycky dávalo velkou vnitřní svobodu. Prostě jsem si prošla více polohami a každá z nich mi něco dala. Zároveň mám asi i určitou hudební intuici, která mi pomáhá rychle se orientovat v nových partiturách, číst noty, pochopit systémy. A to je pro současnou hudbu velká výhoda. O to víc mě mrzí, že se soudobá hudba, ale i hudba 20. století, stále uvádí poměrně málo, zejména v kamenných divadlech.  

Nyní se ale do Národního divadla vracíte v jiné opeře 20. století, a to v Kolotoči. Hudbu Václava Trojana má širší veřejnost spojenou především s filmem. Jakým jazykem k vám jeho operní hudba promlouvá? `

Je z ní velmi silně cítit scéničnost; Kolotoč byl vlastně psán jako filmová opera. Je to dílo určené rodinám s dětmi, skládá se ze šesti obrazů, z nichž každý nese jiný příběh i jinou hudební atmosféru. A právě to se mi na tom líbí, každý obraz má svůj vlastní hudební jazyk. Navzájem si neodporují, ale přirozeně na sebe navazují.

Například v jednotlivých částech slyšíme odlišné stylizace – někde jemnější melodiku, jinde větší chromatiku nebo výraznější rytmickou stylizaci. Všechno má svou symboliku a je to velmi obrazotvorné. Zajímavé je i to, jak s hudbou pracuje režie. Magdalena Švecová ji skutečně slyší a sleduje její logiku. Zajímavé je, že vedle živého orchestru se objevuje i hudba z nahrávek a tyto vrstvy se mezi sebou prolínají. Každá postava má navíc svou vlastní hudební myšlenku, která ji provází celým dílem, což vytváří jasnou, srozumitelnou strukturu.

Přijde mi skvělé, že v Praze budeme mít operní představení, které může fungovat pro celé rodiny. Nemusíme přece všechno nutně „servírovat“ jen dospělému publiku. Naopak. Pojďme děti nalákat do opery, vyzvat je k poslechu, ke vnímání umění. Právě ony jednou budou spoluutvářet osud naší země a ony ponesou náš kulturní odkaz.

Opera Kolotoč vznikla na počátku druhé světové války a premiéru měla v roce 1942. Reflektuje dílo toto období nějakým způsobem, například jako alegorii podobně jako Ullmannův Císař Atlantidy, který byl složen v podobné době, nebo Trojan prostě chtěl, aby lidé a děti na chvíli zapomněli na válku a pobavili se?

Císaře Atlantidy jsem zatím bohužel neslyšela, ale mám ho na seznamu děl, která si chci určitě poslechnout. I v Kolotoči je ale doba nějakým způsobem přítomná – spíš nepřímo, jako určitý podtón tísně, i když navenek působí dílo vesele. Sledujeme čtyři děti, které provázejí celý příběh, a jejich pohled na svět je velmi citlivý. Vnímají nejen vlastní radosti a starosti, ale i to, co se děje kolem, jak se cítí dospělí, jak funguje společnost, jaké napětí v ní je. A děti jsou v tomhle ohledu až překvapivě vnímavé.

Líbí se mi, že inscenace pracuje s určitou naivitou, ale nikdy nesklouzává k hlouposti. Ukazuje život v jeho hezkých chvílích, ale zároveň i v těch náročnějších – a to je podle mě něco, co je aktuální v každé době. Kolotoč můžeme vnímat i dnešní optikou – ať už jde o válku na Ukrajině, pana Trumpa a jeho egoistické dobývání světa či politické napětí. I když jen čteme zprávy, všechno se nás nějak dotýká. Takový druh napětí můžeme vnímat i mnohem blíže nás: když potkáváme lidi v těžkých životních situacích, lidi bez domova, různé podoby lidské křehkosti. Každý z nás si nese něco, co ho v životě tíží. A právě to mi přijde na Kolotoči zajímavé, že tyto vrstvy dokáže, jakkoli jazykem doby svého vzniku, vlastně velmi citlivě reflektovat. A záleží také na každém z diváků, jak na sebe nechá inscenaci působit.

Je to vaše první spolupráce s režisérkou Magdalenou Švecovou? Můžete o připravované inscenaci prozradit více?

Můžu prozradit, že to bude inscenace s opravdu mimořádně velkým aparátem – udělat dětskou operu v takovém měřítku není vůbec jednoduché. Je tam velký orchestr, velký sbor i dětský sbor a všichni dohromady vytvářejí velmi živý a barevný celek. Dětské sbory navíc zpívají nádherně a přijde mi skvělé, že na inscenaci spolupracuje i Kühnův dětský sbor, jehož zakladatel Jan Kühn má na vzniku díla velký podíl.

Máme tu i dětské sólisty a celou řadu interpretů, které Magda Švecová citlivě vede. Kostýmy i scéna patří k těm nejkrásnějším, v jakých jsem kdy hrála nebo je mohla vidět zevnitř. Je to velmi pestré, barevné, až bych řekla „čučavé“ – jak se u nás na Olomoucku říká něčemu, co je výrazné a pohledné. Magdaleniny práce si moc vážím a obdivuju, s jakým klidem a jistotou dokáže řídit tak obrovský aparát. A stejně tak je pro mě důležitá i hudební stránka pod vedením dirigenta Zbyňka Müllera, který celý projekt drží pevně pohromadě hudebně. Mám pocit, že vzniká opravdu krásná inscenace, a jsem ráda, že můžu být její součástí.

Dostáváte se do fáze, kdy má zpěvačka svůj hlas dobře „osahaný“ a dokáže do určité míry předvídat jeho vývoj. Jakým směrem se váš hlas vydává?

Po zhruba dvaceti letech věnovaných staré hudbě a současné tvorbě je pro mě vlastně velmi osvěžující vstup do klasického operního repertoáru. Po více než roce práce se Zdeňkem Klaudou, kterou jsem zmiňovala na začátku, a postupném znovuobjevování vlastního hlasu stále úplně přesně nevím, co všechno v něm je a kam až se může přirozeně posunout. V tuto chvíli jsem spíš v lyrické fázi, ale myslím, že potenciál je tam mnohem větší. Hlas se postupně otevírá, není to už ten barokně útlý soprán, jakkoli ho stále dokážu technicky zazpívat. Spíš se přirozeně rozšiřuje směrem k většímu opernímu repertoáru.

Teď studuju hodně bel canto a tak trochu testuju hranice a možnosti svého hlasu, jeho potenciál. Mám za sebou debut v Plzni v Myslivečkově Tamerlánovi, kde zpívám Asterii – tedy repertoár klasicismu. (Reflexe ZDE.) Je to vlastně neustálý, ale krásný a tak trochu dobrodružný proces: pracuju a předzpívávám, pracuju, čekám a pracuju. (smích) Ale nejtěžší na tom všem možná je postupně se vymanit ze škatulky „barokní a současná zpěvačka“.

Nedávno jste vystoupila na narozeninovém matiné Bedřicha Smetany v Národním divadle (reflexe ZDE), kde jste moc hezky zazpívala árii Kaťušky z Čertovy stěny. Figuruje ve vašich plánech i český operní repertoár?

Mám velmi blízký vztah k Janáčkovi, je taková moje velká hudební láska. A jedním z mých dlouhodobých snů je zazpívat si Káťu v Kátě Kabanové. Ta role mě provází už od studií a je to pro mě jedna z vysněných met. Hodně mě přitahují i Dvořákovy opery, jsou mi v určitém smyslu srozumitelnější než třeba Smetanova hudba. Janáček je srdeční záležitost…

Mimo opery máte i hluboký vztah k písňové tvorbě…

Ano, to je pravda. Nejen v českém repertoáru je obrovské množství písní, ze kterých lze čerpat prakticky neustále – je to nádherná a nesmírně bohatá hudební forma. Je to naše společná vášeň s Monikou Jägerovou, se kterou si nejen v tomto ohledu dobře rozumím jak na profesionální rovině, tak i té lidské, a to bohužel nebývá v hudebním světě příliš časté. 

Působíte jako mimořádně činorodý člověk. Jak relaxujete? Co vám pomáhá „vracet se na zem“ z operních výšin?

Nikdy jsem si příliš činorodě nepřipadala, ale asi budu muset přehodnotit mínění o sobě. (smích) Z těch kotev je to v první řadě to moje rodina, tedy rodiče i sourozenci a jejich rodiny. Všichni stojí mimo profesionální hudební svět, a když k nim přijedu z Prahy ještě „vyjuchaná“ na euforické, možná až lehce hysterické emoční vlně, velmi rychle mě dokážou vrátit zpátky na zem. Zároveň jsou pro mě obrovskou oporou, které si nesmírně vážím. 

Moc ráda také chodím, pěšky, do přírody, po městě, sednu si jen tak s knihou na kávu a na chvíli se úplně odpojím od světa a ideálně i od sociálních sítí. Hodně energie taky čerpám z občasné samoty a klidu. Taky mě hodně nabíjí poslech jiných hudebních žánrů – miluju jazz, staré americké country, soul z padesátých a šedesátých let, starší popík nebo gospely. Klasiku poslouchám výjimečně, většinou mi totiž hlava přepne do pracovního módu, a to je pak odpočinku konec. (úsměv)

Kdybyste mohla pozvat jakoukoli postavu z operní literatury na sklenku vína, kdo by to byl a o čem byste si chtěla povídat?

Na tuhle otázku asi nedokážu odpovědět, protože nejsem s to vybrat jen jednu postavu. Mám ráda pestrost a objevování světa skrze různé lidi, jejich osudy a charaktery. Jedna postava by na to nestačila. Musela by z toho být spíš velká společná party než jedno setkání, v mém případě u piva. (smích)

Když bych si vybrala třeba Káťu, hned by mi bylo líto, že bych nemohla pozvat i Rusalku, Manon nebo Dona Giovanniho. Každá z těch postav nese svůj vlastní svět, příběh i emoce. Vybrat jen jednu je pro mě vlastně málo. Je to stejné jako s těmi škatulkami, o nichž jsme si povídali. Pojďme se z nich vymanit.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, archiv Pavly Radostové, Jana Šuplerová Kovářová, archiv Orchestru BERG

Facebook X E-mail WhatsApp