Kühnův smíšený sbor patří už bezmála sedmdesát let k pilířům české sborové kultury. Navazuje na odkaz svého zakladatele Pavla Kühna a systematicky rozvíjí repertoár od velkých vokálně-instrumentálních děl až po soudobou tvorbu, často uváděnou v premiérách. V rozhovoru s manažerkou sboru Zuzanou Jandovou představujeme nejnovější projekt sboru Tři tváře sborové hudby, nahlížíme do zákulisí jeho fungování, uměleckých ambicí i hledání cesty v dnešním hudebním prostředí.

Že by někdo z našich čtenářů neznal Kühnův smíšený sbor považuji za dost nepravděpodobné, přesto, pojďme si ho v úvodu našeho povídání představit…

Kühnův smíšený sbor založil Pavel Kühn, syn Jana a Markéty Kühnových. Otec, dlouholetý hudební režisér Českého rozhlasu, zakladatel Pražského filharmonického sboru a Kühnova dětského sboru, zemřel v roce 1958 a v té době Pavel, student pražské HAMU, již pořádal první koncerty nejprve ženského a následně Kühnova smíšeného sboru. 

Pavel Kühn vedl sbor čtyřiačtyřicet let až do své předčasné smrti a profiloval jeho repertoár ve dvou stěžejních liniích: tou první byla hudba vrcholného romantismu a velká kantátová a oratorní díla, na straně druhé soudobá sborová tvorba, kterou sbor často uváděl v premiérách a vytvořil řadu cenných nahrávek. Jednou z takových premiér byla třeba i kantáta Mikeš z hor Bohuslava Martinů v roce 1959. Na tuto tradici se snažíme navazovat. 

Představte nám život ve sboru: Jak často se scházíte a jak probíhají zkoušky? Jakým způsobem vybíráte nové členy?

Zkoušky organizujeme vždy s ohledem na aktuální projekty, což klade zvýšené nároky na koordinaci. Je pro nás nezbytné vše připravovat s předstihem – naši zpěváci mají vedle sboru svá profesní vytížení. Velkou část tvoří pedagogové, nechybějí však ani lékaři, vědci či manažeři. Pravidelně proto pořádáme předzpívání pro zájemce do těch hlasových skupin, které je zrovna potřeba posílit. Pokud zpěvák uspěje, přichází zkušební doba, ve které se zjišťuje, jak je potenciální člen učenlivý a spolehlivý, a to nejen ve čtení not, ale také v praktickém fungování sboru, jako je například dochvilnost. Pokud vše výše zmíněné splní, může se stát členem spolku Kühnův smíšený sbor a podílet se na jeho fungování a směřování.

Na jaký projekt z nedávné doby jste obzvlášť hrdá? Chtěla byste zdůraznit nějaký zásadní milník či moment, o kterém se příliš neví nebo nepíše?

Každý projekt, který dobře dopadne, je důvodem k hrdosti. Vždycky je na prvním místě umělecká úroveň a připravenost sboru, za kterou ručí sbormistr, ale k výsledku vede také spousta organizační práce. Jsme pyšní na spolupráci s orchestrem FOK a Matějem Formanem na „Kouzelných Rybovkách“, užíváme si skvělé koncerty s orchestrem Filmharmonie, v Národním divadle se podílíme na představení Libuše a rádi se necháváme překvapit zajímavými natáčecími projekty. Když se ohlédnu do loňského roku, tak považuji za významný koncert na festivalu Dny Bohuslava Martinů, kde zazněl mimo jiné již zmiňovaný Mikeš z hor. Krásným závěrem roku pro nás byla Vánoční kantáta Arthura Honeggera opět s Pražskými symfoniky. Máme štěstí, že se na nás obrací skvělí pořadatelé a my se snažíme co nejlépe naplnit jejich očekávání.

Jakým směrem by se měl sbor vyvíjet, aby obstál v silné lokální i mezinárodní konkurenci? 

Sbor musí systematicky pracovat a zkoušet, aby se členové sezpívali a byli schopni reagovat na různorodé interpretační i žánrové požadavky. Ke zvyšování kvality je kromě uměleckých nároků a vizí potřeba také stabilní zázemí. Sbor nečerpá žádné pravidelné příspěvky, nemá zřizovatele. Jeho existence je závislá na honorářích od pořadatelů a u vlastních projektů také na dotacích a grantech. Je nám jasné, že musíme najít další zdroje financování a budeme hledat cestu pomocí fundraisingu. Naštěstí se dnes této problematice věnuje několik profesionálních firem a můžeme si nechat poradit. Upřímně řečeno, v tomto ohledu Kühnův smíšený sbor trochu zaspal dobu.

Jak je to s projektem Tři tváře sborové hudby? Můžete jej stručně představit a krátce popsat jednotlivé „tváře“?

Projekt má za cíl představit rozmanitost sborového výrazu. Těch „tváří“ nebo poloh je samozřejmě mnohem více, my jsme si vybrali tři, které zapadají do našeho dramaturgického rámce. Každá tvář klade na zpěváky jiné nároky a je tak i interpretační výzvou. Jako první tvář jsme prezentovali klasickou romantickou hudbu, to byly Hlasy duše 5. února 2026 v kostele sv. Šimona a Judy. V těchto dnech chystáme druhý koncert Hlasy mládí, který se uskuteční 16. dubna 2026 v koncertním sále Pražské konzervatoře s podtitulem Mezi tradicí a současností. Koncert přináší ryze současnou českou sborovou tvorbu, která se nějakým způsobem vztahuje k tradiční české hudbě, ať už lidové či duchovní. Třetí polohu by měl reprezentovat koncert Hlasy severu, který chystáme na únor 2027. Toužili jsme po tom přinést posluchačům specifickou hudbu Pobaltí a Skandinávie, díla založená na barevné harmonii a atmosféře, mnohdy i drsné a surové.

Kromě koncertů plánujete také workshopy. Zapojíte do nich i veřejnost nebo studenty? Pro koho jsou primárně určeny?

Naším cílem je kromě koncertní činnosti přinášet i inspiraci do oboru sborového zpěvu. Naše workshopy jsou určené studentům, sbormistrům, zpěvákům a všem zájemcům o sborové zpívání. Rádi bychom otevřeli dialog o zásadních oborových tématech, jako je problematika interpretace nebo současné tvorby pro sbory. Komunita sborového zpěvu je v Čechách obrovská a my chceme být její platnou součástí.

Když už jsme se dotkli soudobé hudby, konkrétně děl současných českých skladatelů: V čem se liší studium klasického či romantického repertoáru od studia soudobé hudby? Jsou zde specifické interpretační nároky?

Je to samozřejmě vždycky výzva. My se snažíme s autory i aktivně spolupracovat, debatovat. Skladatelé chodí na naše koncerty, třeba na koncertě 16. dubna bude všech deset skladatelů, jejichž díla uvádíme. Moc nás těší, že se to podařilo. Navíc koncertu předchází debata právě o současné sborové tvorbě. Tento tvůrčí dialog považujeme za zásadní. I pro nás zpěváky to pak nejsou nějaké anonymní „složitosti“, ale lépe si uvědomíme, že za tím dílem stojí konkrétní člověk a jeho umělecký záměr. A snad to může být i pro skladatele přínosné, když mohou sledovat své dílo v procesu a třeba ještě lépe porozumět tomu, co je ve sborové intepretaci specifické.

Jaká kritéria by podle vás měla soudobá skladba splňovat, aby měla šanci se prosadit a dlouhodobě udržet v repertoáru?

To je zásadní otázka, která nás zajímá. I proto pořádáme debatu skladatelů a sbormistrů, abychom si tato kritéria společně definovali. Obecně myslím platí, že skladba prostě musí zpěváky i posluchače něčím zaujmout, něčím získat naši pozornost – ať už melodií, zajímavou harmonií či rytmickou stránkou. Pokud se má udržet dlouhodobě na repertoáru, měla by respektovat specifika lidského hlasu, zbytečně nezneužívat krajní polohy či klást extrémní nároky na zpěváky. Myslím, že ani moderní sborová hudba by neměla úplně rezignovat na melodii.

Jaké dílo byste si přála se sborem uvést, ale zatím se to nepodařilo?

Sbor za téměř sedmdesát let své existence zpíval většinu stěžejního repertoáru. Vzhledem k tomu, že ve sboru zpívám dvanáct let a zároveň se tématu pěveckých sborů věnuju ve své „kmenové práci“ v Národním institutu pro kulturu, mám v hlavě dramaturgické sny na spoustu sezón dopředu. Přesto ale máme rádi, když s odvážnějším kouskem přijde pořadatel, který nás poptává, a my se s tím musíme „nějak poprat“. Někdy nám napoví okolnosti, že je potřeba něco oprášit. I když si myslíme, že většina sboristů dílo umí, ukáže se, že se sbor za poslední dekádu natolik proměnil, že je dílo potřeba nastudovat znovu. Takto jsme například nemohli vyhovět poptávce na Dvořákovo Requiem, protože jsme zjistili, že ho prostě neumíme. Rozhodli jsme se to rychle napravit a už máme tento program v plánu v druhé polovině letošního roku.

Který skladatel by si podle vás zasloužil častější uvádění nebo znovuobjevení? Můžete uvést konkrétní jména či tituly z jakéhokoli období?

Těšíme se, že se blíží třeba výročí Zdeňka Lukáše, který je autorem mnoha stálic sborových repertoárů, ale má i řadu krásných skladeb neznámých. A jsou to skladatelé minulého století, kteří byli nějakým způsobem upozaděni například z politických důvodů, ať už to jsou terezínští autoři či třeba Jan Novák, skladatel, který s Kühnovým smíšeným sborem úzce spolupracoval a na jednom sborovém zájezdě v roce 1968 do Itálie emigroval. S blížícím se výročím sboru bychom se rádi vrátili i k některým dramaturgiím zakladatele Pavla Kühna a připomněli tak tuto tradici.

Ve sboru se vám podařilo dát dohromady tým, který je z velké části tvořen ženami, což není zcela obvyklé v hudebním prostředí. Je to záměr? Snažíte se cíleně vyhledávat a podporovat ženské talenty ať už v oblasti hudby nebo managementu?

Začala bych tím, že jsem velice ráda, že se nám podařilo dát dohromady tým, který je různorodý v dovednostech, přesto kompatibilní. To, že je tvořen ženami, je spíše dílem náhody. Velice si ale cením toho, že si dokážeme vyjít vstříc a máme pochopení pro situace, které nám přináší každodenní péče o děti nebo další pracovní povinnosti. Ženy se právem dostávají do popředí ve všech významných kulturních institucích a dobří manažeři, myšleni muži, své kolegyně mezi sebe pouští. Každý kolektiv má svá specifika a úskalí. U nás je na prvním místě láska k hudbě a úcta k tradici, kterou chceme dále rozvíjet posouvat do druhé čtvrtiny 21. století. Zajímá nás, co tady po nás zůstane a snažíme se k činnosti sboru přistupovat komplexně, také s ohledem na sociální vazby a společenskou odpovědnost.

***

Ke vzniku rozhovoru přispěla druhá manažerka Kateřina Bryndová.

Foto: archiv Kühnova smíšeného sboru, Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp