Kontratenorista Alex Potter si vybudoval kariéru na hudební zvídavosti a vokální kultivovanosti. S lehkostí se pohybuje mezi kanonickými mistrovskými díly i dávno zapomenutými skladbami a na jeviště vnáší jedinečný cit pro text, barvu i hudební vyprávění. Jeden z nejrespektovanějších evropských kontratenoristů přijíždí do Prahy, kde 21. dubna v Rudolfinu ztvární roli Jana Křtitele v oratoriu San Giovanni Battista od Alessandra Stradelly. Collegium 1704 a kvarteto dalších sólistů povede Václav Luks.

Britský deník Times o vás napsal, že máte „nadpozemský tón“. Co to pro vás znamená? Je to kvalita, o kterou vědomě usilujete, nebo něco, co vzniká přirozeně?

Je to samozřejmě krásná formulace, která se dobře vyjímá v biografii. Ve skutečnosti ale považuji „krásný hlas“ spíše za výchozí bod než za cíl, tedy za jeden z nástrojů, s nimiž pracuji. Mým hlavním záměrem je dotýkat se posluchačů a pohnout jimi prostřednictvím hudby a jejího textu.

Vedle skladatelů, jako jsou Johann Sebastian Bach či George Friedrich Händel, se systematicky věnujete i méně známému repertoáru. Co vás na těchto opomíjených autorech nejvíce přitahuje?

Už od dětství miluji historii. Představa, že zpívám něco, co leželo zapomenuté v knihovně a možná nezaznělo po stovky let, mě nesmírně vzrušuje. Obzvlášť si vybavuji chvíli, kdy jsem byl v benátské Biblioteca Marciana a pátral po repertoáru Benedetta Marcella. Už samotná vůně takových míst je podmanivá. A jako třešnička na dortu se mi při listování rukopisy z osmnáctého století otevíral úchvatný výhled přes vodu na San Giovanni Maggiore.

V tom případě se vás zeptám jako badatele: Jaký skladatel nebo konkrétní dílo by si zasloužilo častější uvádění, nebo dokonce znovuobjevení?

Více než padesát let po nástupu hnutí staré hudby se domnívám, že skutečně neobjevených mistrovských děl už asi mnoho nezbývá. Jsem si ale jistý, že stále existuje řada skrytých klenotů, které čekají, až budou nalezeny a znovu přivedeny na světlo. Nahrávky na CD byly dlouho jedním ze způsobů, jak takto nově objevenou hudbu zpřístupnit širšímu publiku. Jsem velkým obdivovatelem Giovanniho Legrenziho a na koncertech jsem uvedl několik jeho dosud nenahraných skladeb pro altové sólo. Ještě před čtyřiceti lety bychom snadno našli vydavatelství, které by nahrávku financovalo a zaplatilo. Dnes bohužel není největší výzvou najít hudbu která by si zasloužila vlastní nahrávku, ale spíše to, jak její realizaci zaplatit.

To je bohužel smutné memento naší doby. Ale pojďme se ještě jednou zastavit nad hudbou, jež si zaslouží vlastní nahrávku. Jak ji poznáte? Co vám pomáhá rozhodnout se, že daná skladby stojí za „oživení“.

Myslím, že my hudebníci dílo musíme především nejprve provést a zjistit, zda k nám promlouvá. Některé skladby jsou strhující okamžitě, jiné potřebují čas, aby odhalily své kvality. A někdy si také přiznáme, že navzdory veškeré snaze zkrátka nejsou nijak zvlášť dobré. Nedávno jsem natočil CD s názvem Antonio, které propojuje známou hudbu Vivaldiho s dosud nenahranými skladbami Lottiho a Caldary – všichni tři byli Benátčané, narodili se přibližně ve stejné době a všichni se jmenovali Antonio. Měli jsme tři skladby od Lottiho: dvě se ukázaly jako výjimečné, zatímco třetí, i po několika koncertních provedeních, nedosahovala úrovně ostatních na albu. Takže, řečeno poněkud nevybíravě, šla z kola ven. Lottiho Aure lenes je naopak nádherná; ta se na desku dostala a mám velkou radost, že jsem ji sám objevil a pořídil její první nahrávku.

Nyní přijíždíte do Prahy s oratoriem San Giovanni Battista Alessandra Stradelly, tedy s dílem, které se neuvádí příliš často. Povězte nám, jak k tomuto nápadu došlo…

Když mě Václav Luks a Collegium 1704 pozvali zpět do Prahy s nabídkou provést toto oratorium, měl jsem velkou radost. Mám stále v živé paměti náš první koncert před více než dvaceti lety v Rudolfinu. Bylo to dvojnásobně vzrušující, jednak šlo o mou první návštěvu České republiky a jednak o debut v sólech Bachovy Mše h moll. Nadšení a muzikalita Václava i tehdy ještě mladého ansámblu, spolu s vřelostí pražského publika, mě okamžitě okouzlily. Václavova dramaturgická filozofie je mi velmi blízká: vedle „hitů“, jako je Händelův Mesiáš nebo Bachova Mše h moll, se objevují programy věnované Zelenkovi, Josefu Myslivečkovi a samozřejmě také Stradellovi.

Hudba tohoto barokního oratoria působí překvapivě moderně a v mnoha ohledech předjímá pozdější vývoj opery. Jak toto dílo vnímáte vy? 

V roce 1675 byla opera již plně rozvinutým a rozšířeným uměleckým formátem. Bratrstvo sv. Jana ve Florenci, které si Stradellovo oratorium objednalo, bylo od roku 1600 sdružením lidí z Florencie, tedy kolébky opery. Oratorium se zřetelně opírá o operní prostředky, jako jsou recitativ a árie, aby mohlo vyprávět příběh bezprostředně a emocionálně nabitým způsobem, čímž z biblického námětu vytváří skutečné drama.

Vnímáte ho jako tradiční duchovní oratorium, nebo spíše jako psychologické drama o moci, touze a vině, anebo něco mezi tím?

Duchovní oratorium a psychologické drama se přece vzájemně nevylučují. (úsměv) V sekulárním, moderním světě jsme si vytvořili silnou představu oddělení víry od ostatních oblastí života, což ale pro lidi v sedmnáctém století v Římě rozhodně nebylo samozřejmé. Architektura San Giovanni dei Fiorentini, kde bylo oratorium uváděno, je sama plná barokní dramatičnosti a smyslnosti, které se výrazně odrážejí jak v libretu, tak ve Stradellově hudebním zpracování. Árie, jak je známe ze San Giovanni, jsou vývojem z opery konce sedmnáctého století a dávají postavám jakési uzavřené prostory, v nichž mohou rozvíjet vlastní emoce a záměry. V tomto smyslu zde oratorium a psychologické drama jdou ruku v ruce.

Vraťme se ještě na chvíli k Johannu Sebastianu Bachovi, který je jakousi vaší kotvou, přístavem. Co vám jeho hudba umožňuje vyjádřit, co jinde nenacházíte? 

Mezi mé nejranější vzpomínky na klasickou hudbu patří poslech Bachových nahrávek, které mi doma pouštěla matka. Myslím, že hloubka jeho hudby je bezkonkurenční nejen v kontextu své doby, ale možná i v celé hudební historii. Když zpívám, vždy začínám textem a tím, jak jej skladatel zhudebnil. Co mi tím sděluje a co do toho mohu přinést já sám? Často to znamená, že si vytvářím svůj vlastní, jakýsi imaginární text pod skutečným textem a hudbou a vycházím přitom z historického kontextu díla, z toho, jak skladatel pracuje se zhudebněním slov, co víme o jeho původním provedení, i z možných teologických či mytologických základů díla. Bachova hudba pro mě nese oceán těchto vrstev.

Jen jeden příklad z Matoušových pašijí, které jsem zpíval před Velikonocemi: árie Sehet, Jesus hat die Hand je současně o Kristu, který z kříže objímá věřícího, o naší vlastní smrti, a dokonce i o představě slepice, která nás bere pod svá křídla. To mám na Bachovi rád: dokáže v jedné chvíli zobrazit Kristovo utrpení, dar spásy i kuřata zároveň.

A když to vezmeme šířeji, co vás fascinuje na barokní hudbě?

Znovu musím začít vzpomínkou z dětství: Když jsem byl chlapec, otec mi kupoval knihy o historii. Dějiny mě fascinují po celý život. Barokní hudba mě bere na výlet do minulosti, do země, která je mi zároveň blízká i cizí. Dobrý interpret barokní hudby by měl být nabitý emocí a jejím významem, aniž by kdy sklouzl k sentimentalitě, což je přesně můj cíl, když zpívám.

Přijíždíte do Prahy, tak se nemohu nezeptat: Co vy a čeští barokní skladatelé?

Naprosto zbožňuji Zelenku, před několika lety jsem dokonce natočil sólové album jeho hudby.

Jste šťastný, že jste kontratenorista? Chtěl jste někdy zpívat jiný hlasový obor, nebo jste měl úplně jiný „plán B“?

Zbožňuji tuto zvláštní, nádhernou profesi a jsem rád, že jsem do svého oboru dospěl. Někdy je na ní únavné všechno to cestování (zvlášť když mým dopravcem je Deutsche Bahn), ale jinak miluji cestování i samotné provádění hudby s inspirativními a skvělými kolegy. Jako svůj plán B bych si dovedl představit pojízdnou pizzerii s pecí na dřevo, ale jde spíš jen o humornou vizi než o skutečnou alternativu. (smích)

Foto: J Quast, Foppe Schut, Facebook Alexe Pottera

Facebook X E-mail WhatsApp