Symfonický orchestr Českého rozhlasu se ne vlastní vinou ocitnul v epicentru politických bitev o koncesionářské poplatky. Jak ve své zdravici připomněl odcházející šéfdirigent, tyto spory neohrožují jen Český rozhlas a jeho zpravodajství, ale i existenci orchestru a všeho, co za sto let své historie vybudoval. Přesto se SOČRu 20. dubna podařilo z houstnoucí, ne právě tvůrčí atmosféry vystoupit s působivým programem, který svou ambicí i provedením výrazně přesáhl rámec běžných abonentních večerů.

V první části koncertu v Dvořákově síni Rudolfina zazněl Klavírní koncert č. 3 d moll, op. 30 Sergeje Rachmaninova. Tento opus, dokončený v roce 1909, je považován za vrcholné dílo romantismu nejen v Rusku. Romantismus totiž nepředstavuje uzavřenou dějinnou či geografickou epochu, ale především specifické nastavení mysli a citu, které oslovuje publikum napříč generacemi. Typickým představitelem tohoto trvalého směru je právě Rachmaninov, jehož tvorba, hluboce zakořeněná v ruské tradici, v sobě nese napětí a touhu charakteristickou pro neklidnou atmosféru počátku 20. století. Technicky navazuje na Liszta či Chopina, ovšem s mnohem bohatší sazbou.

K interpretaci si orchestr přizval mladou britskou klavíristku Isata Kanneh-Mason. Ta v roce 2021 jako vítězka Echo Rising Stars vystoupila v nejvýznamnějších evropských koncertních síních. Je také držitelkou prestižní Ceny Leonarda Bernsteina, ocenění Opus Klassik v kategorii Nejlepší mladý umělec. Isata je součástí rodiny Kanneh-Masonových – sedmi sourozenců ve věku od šestnácti do devětadvaceti let, z nichž všichni hrají na housle, klavír nebo violoncello. Získali mnoho cen a ocenění a objevili se v řadě televizních pořadů. V říjnu 2020 vydali u vydavatelství Decca Classics své první album Carnival, které se dočkalo velkého uznání kritiky, a v květnu 2021 obdrželi cenu Global Award pro nejlepšího klasického umělce. Takto umělecky bohatá a provázaná rodina je bezesporu zajímavostí sama o sobě.

Isata Kanneh-Mason přistoupila k interpretaci Rachmaninovova koncertu s jasnou, až pragmatickou vizí, s mladistvou energií a elánem, který ji občas sváděl k rychlejšímu tempu. Svou empatii a hluboké pochopení partitury demonstrovala v lyričtějších pasážích, aniž by se nechala svést k nadbytečnému patosu. Na ruku jí šel Petr Popelka, který nechal klavírní part vyloženě zářit. Dílo pojal tak, že orchestr tvořil „jen“ jakousi romantizující stěnu, kulisu podtrhující náladu a „názor“ klavíru a jen v několika málo místech opusu, kdy klavír utichne, si Popelka dovolil rozehrát orchestr v patřičném forte. Za svůj výkon sklidila sólistka bouřlivý potlesk a publikum odměnila jediným přídavkem, jímž bylo Prokofjevovo Preludium pojaté velmi civilně a pečlivě. To zároveň posloužilo jako jakýsi hudební můstek k druhé půli večera. 

Oedipus Rex Igora Straviského se dodnes vzpírá přesnému žánrovému zařazení. Ačkoliv bývá zpravidla označováno jako opera-oratorium, není toto vymezení zcela trefné. Jak Jean Cocteau, který stojí za libretem, tak samotný Igor Stravinskij se nijak netajili tím, že se snaží vytvořit anti-operu, tedy hudební formu bez psychologické identifikace a vývoje postav. Děj postavený na Sofoklově tragédii je divákovi předkládán v extrémně zhuštěné podobě, bez vnitřního rozvíjení charakterů, které je typické pro klasickou operu i oratorium. A ačkoliv je dílo psáno v latině, ke klasickému oratoriu má daleko. Latina zde totiž neslouží svému liturgickému potenciálu, ale funguje jako mrazivý jazyk mrtvých, který k nám promlouvá skrze propast historie. Oba autoři posluchače zvou k pozorování tragédie jako neúprosného, předem daného mechanismu, a právě v tom tkví zvláštní síla tohoto opusu. Na podobném principu ostatně fungují i dramata Bertolta Brechta: sice oddělují diváka od děje, ale to nijak nezmenšuje emoční zásah a drama tím netrpí. Tento princip vytváří výrazný odstup a propůjčuje celku téměř rituální, až chladnou stylizaci, která je pro Stravinského estetiku typická.

Dle mého skromného názoru je třeba dílo vnímat jako komentovanou prohlídku galerie, při níž kurátor/vypravěč provází návštěvníky od jednoho statického exponátu ke druhému; ty vyprávějí každý svůj příběh. Jednotlivé příběhy/scény nejsou nositeli dramatického napětí v tradičním smyslu, ale fungují jako pevná kostra, na níž Stravinskij buduje svou mocnou hudební architekturu a přináší až rituální účinek. Premiéra zazněla roku 1927 koncertně v Paříži, scénická podoba následovala o rok později ve spolupráci se Sergejem Ďagilevem a jeho slavným souborem Ballets Russes.

V titulní roli krále Oidipa se v Rudolfinu představil americký tenorista Paul Appleby. Ačkoliv je role doménou dramatických tenorů, kterým Appleby není, vnesl tento americký umělec do její interpretace neotřelý a zajímavý vhled. Ostatně i jeho hlas se – podobně jako dílo samotné – vzpírá přesným definicím. S trochou nadsázky bychom ho mohli nazvat ‚inteligentním tenorem‘. Applebyho projev je technicky brilantní a krásně nosný; disponuje přirozenou dominancí i energií, aniž by musel hřímat do sálu, ale zároveň v sobě nese křehkost, s níž citlivě vykresluje momenty pochyb, sebezpytování a následného pádu. Nedávno debutoval v roli Kapitána Vereho v Brittenově opeře Billy Budd v Lyonu a poté, co jsem slyšel jeho Oidipa, jsem přesvědčen, že pro roli Vereho musel být ideální.

Druhou zásadní postavou je Oidipova manželka (a matka) Jokasta/Iokasté. Té se zhostila mezzosopranistka Ester Pavlů, která v roli rozvinula jak své barevné kantilény, tak schopnost dramatického zvratu. Její hlas čím dál znatelněji zraje do poloh různých femme fatale – po nedávném triumfu v roli Kundry na scéně Národního divadla si tak jako Iokasté připsala na konto další výrazný umělecký „zářez“. Ve dvojroli Kreonta a Posla se svým majestátním barytonem blýskl Jiří Brückler, který tvořil přirozený, zemitý protipól k Applebyho Oidipovi. Svůj part chápal výborně a na jeho výkonu to bylo znát. Snad jen v některých pasážích se do své interpretace opřel až s přílišnou vervou; jeho mohutné forte jako by se do prostoru Dvořákovy síně už téměř nemohlo vejít.

Do menších rolí pastýře a věštce Teiresiase byli obsazeni Daniel Matoušek a Pavel Švingr. Ač měli oba své party pěkně technicky připravené, podle mého názoru se pro dané role příliš nehodili. Matouškův prosluněný italský témbr do syrového modernistického světa Stravinského příliš nezapadal; Švingrovu basu zase scházela ona drásavá majestátnost a autoritativní váha, která se u basistů většinou rodí až s přibývajícími lety. To věru není výtka vůči jejich vokálnímu umění, jako spíše polemika nad jejich obsazením do těchto rolí. Místy jsem se navíc nemohl zbavit dojmu, že by domácím sólistům prospěla jedna či dvě zkoušky navíc, aby se s náročnými party hlouběji sžili a dosáhli ještě přesvědčivějšího výrazu. Ve stejném „castu“ provede SOČR toto dílo i na letošní Smetanově Litomyšli; lze tedy pevně věřit, že v umělcích i v orchestru partitura do té doby plně dozraje a její dopad na publikum bude mít o to silnější, katarzní účinek.

Bezvýhradnou pochvalu si zaslouží jak Rozhlasoví symfonikové, tak mužská část Pražského filharmonického sboru, kterou jako vždy precizně připravil Lukáš Vasilek. Zatímco sbor zněl majestátně, jako neúprosný hlas osudu či věštby, Petr Popelka doloval z orchestru jeden drahokam za druhým a s fascinující jistotou odkrýval poklady barvité partitury. Velkou zásluhu na úspěchu má i vypravěč Igor Bareš. Způsob, jakým se zhostil recitace i deklamace svého partu byl i díky jeho charismatickému projevu a výrazné vizuální stránce skutečně jedinečný. 

I přes několik výtek byl pondělní večer dalším triumfem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. V krátké době jde o další významnou splátku dluhu, který u nás máme vůči uvádění klíčových vokálních děl 20. století – podobně, jako tomu bylo při nedávném provedení Bartókova Modrovousova hradu.

Petr Popelka se jako šéfdirigent s orchestrem rozloučí jednak při zahájení Pražského jara a jednak při velkém open-air koncertu v Riegrových sadech 6. června. Svému nástupci, designovanému šéfdirigentovi Eliasi Grandymu, nastavil uměleckou laťku mimořádně vysoko. Přejme všem umělcům i těm, kteří za SOČRem stojí v administrativních či technických pozicích, ať mají i nadále příležitost svobodně rozvíjet svůj potenciál a kultivovat hudební život v naší metropoli.

Foto: Matěj Komár

Facebook X E-mail WhatsApp