Robert Jindra vedl v úterní podvečer Symfonický orchestr Českého rozhlasu spolu s dvojicí mezinárodních sólistů v provedení stěžejního operního díla 20. století, Bartókova Modrovousova hradu. O mimořádnosti večera svědčila i přítomnost řady významných osobností kulturního a operního světa v publiku. Reflexe přiblíží dílo, které je u nás neprávem opomíjeno, a zároveň se dotkne i některých slabin jinak výjimečného provedení.

Modrovousův hrad (v maďarském originále A kékszakállú herceg vára) je jednoaktová symbolistní opera Bély Bartóka na libreto jeho přítele, básníka Bély Balázse. Jde o Bartókovu jedinou operu, inspirovanou francouzskou lidovou legendou, jak ji zaznamenal Charles Perrault. Trvá přibližně hodinu a vystupují v ní pouze dvě postavy: Modrovous a jeho nová žena Judita, která poprvé vstupuje do jeho hradu.

Dílu zpočátku nebylo přáno. Vzniklo roku 1911 a premiéry se dočkalo až 24. května 1918 v Budapešti v rámci soutěže o cenu Ference Erkela, kde však neuspělo – porota je považovala za málo dramatické (pouhé dvě postavy a jediné prostředí). Když se opera začala pozvolna prosazovat, byla z politických důvodů, zejména kvůli emigraci Bély Balázse, stažena z repertoáru a na jeviště se vrátila až ve třicátých letech. Postupně se rozšířila po Evropě i zámoří a dnes je pevnou součástí světového repertoáru.

Ne tak u nás. Jedno z nejvýznamnějších operních děl 20. století bylo naposledy nastudováno v roce 2023 v Moravském divadle Olomouc pod taktovkou Petra Šumníka a v režii Daniely Špinar, jinak se Modrovousův hrad objevuje spíše koncertně, festivalově, sporadicky… Je to škoda, neboť tato opera představuje důležitý dílek v mozaice vývoje hudby druhé dekády 20. století v našem regionu – po boku děl, jako je Straussova Elektra, Prokofjevův Hráč či Janáčkova Její pastorkyňa.

Opera Modrovousův hrad je výjimečná nejen svou komorní formou, ale i hlubokou symbolikou a osobním podtextem. Béla Bartók v ní vytvořil psychologické drama, v němž sedm postupně otevíraných dveří představuje jednotlivé vrstvy lidské duše – každá z nich má vlastní hudební barvu (během úterního večera byl tento účinek umocněn vkusným light designem), přičemž vrcholem je oslnivý výjev za pátými dveřmi v zářivém C dur. Libreto Bély Balázse zde získává mimořádně těsnou hudební podobu a bývá často vykládáno i autobiograficky – jako odraz skladatelovy osobní krize a citové uzavřenosti.

Děj není nikterak složitý, spíše než jako lyrický příběh je třeba jej vnímat v rovině symbolické, psychoanalytické a transcendentální. Ostatně již v samotném prologu zaznívají tato slova (volně přeloženo): „Jste si jisti, kde začíná jeviště? Naše řasy jsou oponou, oponou, dámy a pánové…“ (vypravěč György Budányi)

Vzdor varováním přichází Judita na Modrovousův hrad, kde postupně otevírá sedm komnat, před čímž ji někdy více, jindy méně varuje sám Modrovous, při čemž jí opakovaně vyznává svou lásku. Za jednotlivými dveřmi se nacházejí zbrojnice, mučírna, klenotnice, zahrada, jezero slz… Nakonec se žena, přes mužova varování, rozhodne otevřít i dveře sedmé komnaty, za nimiž ji čeká smrt. Judita tak odchází za Modrovousovými předchozími ženami a Modrovous zůstává opět sám.

Dílo klade nesmírné nároky na oba zpěváky, kteří zpívají téměř nepřetržitě složité vokální linky, navíc v maďarštině, a musí prorazit velmi silnou orchestrální masu. Ani orchestr si nemůže dovolit hraní na jistotu, protože obrazy a hudební styl se neustále mění, Bartók často modifikuje rytmus a synchronizuje ho s recitativními vokálními liniemi, což vyžaduje od hráčů vysokou přesnost a souhru. Orchestr se pohybuje od téměř šeptaných pasáží po mohutná, explozivní fortissima. Hráči musí udržet napětí i v dlouhých monotónních úsecích, které jsou složité rytmicky i harmonicky.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou svého hlavního hostujícího a zkušeného operního dirigenta Roberta Jindry se se všemi těmito nástrahami vypořádal na výbornou. Už úvodní smyčce dokázaly navodit téměř hororovou atmosféru a od té chvíle to zkrátka byla strhující jízda bez hluchých míst. V některých dramatických pasážích, kdy k už tak výraznému žesťovému aparátu přibyla skupina trombonů i varhany, byla akustická kapacita Dvořákovy síně nedostačující. Dirigent Jindra dokázal barevnost dramatických momentů odstiňovat, dodávat jim potřebnou plastičnost a krotit orchestr až do křehkých pianissim v několika málo klidnějších a lyrických momentech, například při otevření dveří komnaty do zahrady nebo klenotnice. Strhující byl jeho přednes v závěru opery, který zcela proměnil energii v sále; až bylo škoda, že ticho mezi posledním tónem a prvním potleskem – během nějž se po takovém zážitku dějí divy – netrvalo déle.

Hlavní role Knížete Modrovouse se ujal renomovaný rakouský basista Günther Groissböck. Ten má ve svém životopise skvělé reference a úctyhodnou kariéru. Jeho hlas byl po technické stránce dokonalý, intonačně jistý a jen výjimečně se nechal zvukovou vlnou orchestru částečně překrýt. Nicméně po výrazové stránce byl přesvědčivější už méně. Jakkoliv jistá míra rezervovanosti a odtažitosti k této roli nepochybně patří, u pana Groissböcka mi připadalo, že jde na vrub tomu, že s rolí nebyl řádně sžit, přičemž se až příliš soustředil na notový pultík před sebou. Snad i kvůli tomu jakoby se nedokázal naplno rozezpívat; v některých místech jeho hlas působil překvapivě zastřeně. To se změnilo v momentě, kdy ukazuje Juditě jezero slz, v němž kníže odhaluje své nitro. Jeho opakování slov „jen slzy“ bylo velmi dojemné, emocionální, silné… Jako by to „zlomilo“ i jeho výraz a od té doby vedl s Juditou přesvědčivý a hluboce lidský dialog; v momentě, kdy ji varuje před otevřením posledních dveří i na konci opery, kdy se s ní loučil, nám ukázal všechny barvy svého bohatého basového fondu. 

Maďarská mezzosopranistka Szilvia Vörös za sebou nemá zdaleka tak bohatou kariéru jako její jevištní partner, zato na ní bylo patrné, že Modrovouse má naprosto v krvi. Tam, kde její hlasová technika i barevnost mezzosopránového fondu narážely na své limity, to bohatě vynahrazovala svým maximálním ponorem do role. Tu ztvárnila naprosto soustředěně s velmi silným emocionálním nábojem, komunikací s publikem, orchestrem, Modrovousem a s vkusnými náznaky hereckých akcí. Její hlas má zajímavý kovový lesk, je velmi pružný, díky čemuž se jí dařilo modulovat a artikulovat nesnadný a naléhavý part, a i když si k dokonalé intepretaci dokážu představit interpretku s většími zkušenostmi v dramatickém oboru, přednesem a lidskostí, kterou Vörös propůjčila svému partu, za svůj výkon zaslouží uznání.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu nabídl opravdový zážitek z jedné z klíčových oper 20. století v této sezóně srovnatelný s Dallapiccolovým Vězněm, kterého koncem listopadu uvedla Česká filharmonie (reflexe ZDE). Tím ale záslužná činnost Rozhlasových symfoniků v uvádění klíčových děl oper 20. století nekončí: za necelý měsíc nám s Petrem Popelkou budou servírovat Stravinského operu-oratorium Oedipus Rex s naprosto skvělým obsazením: v hlavních rolích Paul Appleby a Ester Pavlů. Máme se věru na co těšit!

Foto: Michal Fanta, Matěj Komár

Facebook X E-mail WhatsApp