Pražské Národní divadlo uvedlo v neděli 1. března již tradiční matiné k narozeninám Bedřicha Smetany. Po umělecké stránce velice podařený koncert, na kterém vystoupilo kvarteto mladých pěvců spolu s klavíristy Martinem Levickým a Zdeňkem Klaudou, byl zároveň jakousi částečnou splátkou dluhu, který jako společnost vůči Bedřichovi Smetanovi máme.

Bedřich Smetana je tak nějak automaticky považován za našeho národního skladatele; sádrové odlitky jeho busty, které je možné spatřit v každé učebně hudební výchovy a nejen tam, budiž toho výmluvným důkazem. Otázkou, kterou si ovšem dlouhodobě kladu je, zda je Smetana opravdu živoucím kulturním fenoménem, jehož dílo pomáhá formovat naši společnost i 202 let po jeho narození, nebo je-li právě „jen“ onou zaprášenou bustou, na kterou se odvoláváme ve dnech státních svátků, a kterého máme spojeného se znělkou hrající při příjezdu vlaku či přistání letadla v Praze. Proto mi dovolte několik myšlenek na toto téma na úvod mojí reflexe.

Ruku na srdce, kolik lidí by dokázalo mimo Mé vlasti a Prodané nevěsty vyjmenovat i další Smetanovo dílo? Vysvětlení nelze zjednodušit na obecný ústup klasické hudby z hlavního proudu zájmu. Příčiny jsou složitější. Jedním z nich je historická ideologická instrumentalizace Smetanova odkazu zejména v období, kdy byl výrazně akcentován v rámci kulturní politiky reprezentované Zdeňkem Nejedlým. Tato skutečnost u části starší generace vyvolává ambivalentní přijetí, zatímco mladšímu publiku často nemá kdo zasadit Smetanův odkaz do adekvátního interpretačního rámce a do současného kontextu. Pokud by tomu tak bylo, mohly by v Praze být narozeniny „národního skladatele“ slaveny podstatně výrazněji, nežli je matiné v Národním divadle. Toto není bráno jako výtka dramaturgii Národního divadla, naopak Benu Blachutovi patří poděkování, že se mu daří matiné každoročně připravovat. Spíše je otázkou, proč oslavy nejsou pořádány v širším společenském rámci, například tematicky zorganizovanou akcí, formou dobového jarmarku s performancemi pro široké publikum na jednom z pražských náměstí. To ale přináší otázku, kdo by takovou akci měl zorganizovat…

Díky projektům – mezi ně patří narozeninové smetanovské matiné –, tedy uváděním jeho děl na vysoké úrovni se daří alespoň částečně splácet dluh, který vůči tomuto skladateli máme. Není to málo (v této souvislosti mě napadá, proč neexistuje matiné k narozeninám Leoše Janáčka či Bohuslava Martinů, ale to je jiné téma), nicméně oněch dluhů je dost. Rád bych alespoň na některé poukázal:

Dosud nebyl publikován kompletní katalog díla Bedřicha Smetany. Soupis, který v minulosti zpracoval Jiří Berkovec, zůstává dodnes pouze ve strojopisné podobě. Vzhledem k rozsahu a odborné náročnosti projektu, stejně jako k omezeným personálním a finančním kapacitám v oblasti muzikologického výzkumu, se jeho vydání v dohledné době nejeví jako pravděpodobné. Podobná situace panuje i v oblasti edice pramenných materiálů: kompletní skladatelova korespondence dosud publikována nebyla, k dispozici jsou pouze tři svazky.

Samostatnou kapitolu představuje Muzeum Bedřicha Smetany v Praze. Přestože se nachází v mimořádně exponované lokalitě v historickém centru města, jeho povědomí u širší veřejnosti je nízké. Stav expozice i celkové institucionální zázemí přitom dlouhodobě neodpovídají standardům moderní muzejní a vzdělávací instituce. 

Uvádění Smetanovy hudby na českých pódiích je sice kontinuální, avšak postrádá systematičnost. Klavírní tvorba se na recitálových programech objevuje spíše sporadicky, což může souviset jak s její technickou náročností, tak s ustáleným repertoárovým kánonem. Mimo Mé vlasti je rovněž patrný deficit v koncepčním uvádění orchestrálních skladeb. Relativně stabilnější pozici si udržují opery, které se snaží reflektovat většina českých operních scén; příkladem může být nedávné nastudování Čertovy stěny v Národním divadle Brno. (Reflexe ZDE.)

Pozitivní roli sehrávají specializované festivaly a přehlídky, zejména Smetanovy dny v Plzni, Smetanova Litomyšl či slavnosti v Jabkenicích, které přispívají k udržování interpretační tradice i k popularizaci skladatelova odkazu. Významným počinem byla rovněž výstava v Národním muzeu s titulem Má vlast při příležitosti 200. výročí skladatelova narození, jež ukázala potenciál mezioborové prezentace Smetanova díla.

Dalším a podle mě klíčovým faktorem je absence jasně definované institucionální odpovědnosti za dlouhodobou péči o Smetanův odkaz. Chybí strategie, která by propojovala koncertní praxi a kulturní politiku a která by zároveň aktivně prosazovala význam Smetanova díla ve veřejném prostoru a médiích. Chybí osobnost, která by se o Smetanovu propagaci výrazně zasazovala, a to i formou propagace v médiích či lobování u vládních a parlamentních institucí a výborů, a která by se věnovala i systematickému fundraisingu a sponzorství. Situace na Ministerstvu kultury je, jaká je, a nedá se čekat, že se zlepší a ani není možné se na něj spoléhat jako na „výlučného sponzora“ české kultury. Proč by třeba vydání kompletního katalogu Smetanova díla nemohla zaplatit jedna z velkých českých firem? Obávám se, že pokud k alespoň částečnému narovnání těchto dluhů nedojde, zůstane Smetana jen onou oprášenou bustou, jehož jméno bude sice znát každé dítě, ale o jeho díle nebude vědět zhola nic. 

Na úvod letošního narozeninového matiné na podiu Národního divadla vystoupil Martin Levický, který přenesl výběr z Šesti charakteristických kusů, op. 1 (povšimněte si prosím opusového čísla.) Jde o samostatné, náladově vyhraněné miniatury, které kombinují brilantní techniku s výrazovou plasticitou. Bedřich Smetana zaslal toto dílo Franzu Lisztovi v době, kdy se snažil prosadit jako skladatel i klavírista mimo české prostředí. Liszt, tehdy již evropská autorita první velikosti, dílo ocenil, a dokonce se zasadil o jeho vydání. Tato epizoda měla pro Smetanu zásadní význam nejen prakticky, ale i symbolicky; potvrzovala, že jeho hudba obstojí v mezinárodním kontextu a že není pouze provinčním pokusem o romantickou stylizaci. Martin Levický od prvních tónů prokázal, jak znamenitým skladatelem, ale zejména klavíristou Smetana byl, a možná je škoda, že na rozdíl od Liszta od kariéry klavíristy opustil. Klavírista dílo interpretoval s náležitou vřelostí a lehkostí, zároveň však s jasným názorem na jeho interpretaci a s přiměřeným užitím pedálu. Zcela v jiném světle se v druhé části programu blýskl provedením Mazeppy z Transcendental Études Franze Liszta. Zde předvedl skutečnou dramatickou bouři, které byla klaviatura téměř malá a která se vyznačuje neustálými běhy od jednoho konce ke druhému. Nutno rovněž podotknout, že obě náročná díla náš přední klavírista přednesl zpaměti. Obdivuhodný výkon!

Básnická sbírka Vítězslava Hálka Večerní písně, vydaná roku 1859, se při svém zrodu setkala s poměrně chladným přijetím ze strany kritiky, brzy si jí ovšem zamilovali nejen čtenáři, ale i skladatelé, kteří jednotlivé básně zhudebnili. Mezi nimi byl právě i Smetana, který se jinak komponování písní příliš nevěnoval. Se Zdeňkem Klaudou u klavíru je přednesl tenorista Daniel Matoušek, který na první dojem okouzlil obecenstvo svým něžným a lyrickým projevem, skvělou deklamací a srozumitelností zpívaného textu. Nenechal se strhnout k opernímu projevu a jeho písňový přednes zněl naprosto organicky, dokonce jsem v několika výše položených pasážích jako bych zaslechl mladého Petera Dvorského. I přes tato pozitiva jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že mu chyběla jakási vroucnost a simplexnost potřebná k ještě lepšímu uchopení písňové literatury, jednoduše řečeno, že to nebyl jeho „šálek kávy“. K tomuto dojmu přispěla i občasná intonační nejistota a až přílišná fixace na notový pultík. Daniel Matoušek je naprosto přirozený herec a k celkovému uměleckému projevu zkrátka potřebuje alespoň náznak akce na jevišti. Tu uplatnil v druhé polovině koncertu, kdy ztvárnil (záměrně nepíšu zazpíval) árii Jarka Kam prchnout z Čertovy stěny a na závěr koncertu duet Lukáše a Tomáše Ten mě prohnal… Jen odpros ji, ty bláhový z Hubičky. Zde se vžil do obou rolí a podal je – na to, že zpíval v indispozici – naprosto odzbrojujícím způsobem. 

Basista Jan Hnyk v první půli matiné ra zazpíval náročnou a temnou píseň Die Vätergruft z Lisztova pozdního období tvorby. Název odkazuje k rodové hrobce, symbolu tradice, předků a dějinné kontinuity. Text pracuje s motivem vstupu do prostoru hrobky, kde se minulost stává téměř hmatatelnou přítomností. Nesmírně důležitou roli zde zastává klavír, který vytváří atmosférický prostor, interiér hrobky (výborný ZdeněkKlauda). Jan Hnyk píseň přednesl s vážností a důstojností, kterou má nyní vyloženě v krvi (minulý měsíc exceloval jako Dr. Kolenatý v Janáčkově Věci Makropulos v Opéra de Lille). Svým znělým a na svůj věk nezvykle plným a barevným basovým fondem krásně zaplnil celý prostor divadla. Dlouhá legata založená na skvělé dechové opoře bylo radost poslouchat. Bohužel na něm byla poněkud patrná tréma a nejistota na jevišti. Ta se sice neprojevila v hlase, ale celkovému dojmu neprospěla. V tomto smyslu mu o poznání lépe vyšla árie Jen hajej, holátko z Čertovy stěny, v níž se předvedl i jako herec, který umí skvěle komunikovat s publikem. I v této árii předvedl mocný hlas založený na zvládnutém dechu, až jsem se divil, kde se tolik zvuku v jeho spíše subtilní postavě bere. Tato Rarachova árie se v jeho podání stala jedním z vrcholů koncertu.

Sopranistka Pavla Radostová přednesla Lisztovu skladbu Jeanne d’Arc au bucher (Jana z Arku na hranici), v níž skladatel zhudebňuje dramatický okamžik Janina odsouzení a popravy, avšak ne jako realistické historické drama, spíše jako mystickou vizi, nicméně Liszt ji ztvárňuje zcela jiným jazykem nežli používá o 64 let později Arthur Honegger ve své slavné a podstatně známější „Johance“. Dílo klade na interpretky mimořádné nároky, neboť na krátké pasáži musí výrazově i vokálně vytvořit mnoho emocí od radosti po smutek, od bolesti k odpuštění. Radostová předvedla svůj příjemně vyrovnaný, mladě znějící hlas s brilantními pianissimy ve výškách, jímž dokonale vystihla naléhavost Janina poselství i díky tomu, že byla ze všech pěvců nejméně fixovaná na noty. Snad jen její deklamace francouzštiny mohla být lepší. Velmi působivě na mne zapůsobila také árie Katušky Nikdo? Ach, mně se tak zdálo z Čertovy stěny, kterou zařadila do druhé poloviny. Pro tuto scénu zvolila růžové saténové šaty – jemný, ale významotvorný detail, který podtrhl lyrický charakter výstupu a pomohl vytvořit odlišnou atmosféru.

Patřím k těm, kdo vítají, když interpretky a interpreti během koncertu proměňují svůj oděv. Nejde o povrchní efekt, nýbrž o součást promyšlené dramaturgie vystoupení. Změna toalety může signalizovat přechod do jiného stylového či výrazového světa, podtrhnout charakter postavy, a především vyjadřuje respekt k publiku i k samotnému dílu. Koncertní provedení sice postrádá scénografii, o to větší roli však hraje detail – a kostým se může stát jeho nositelem. V tomto ohledu mi utkvěl loňský koncert Jessicy Pratt ve Státní opeře, kde měla pro každý výstup připravenu jinou róbu, vždy citlivě sladěnou s charakterem zpívané árie. (Reflexe ZDE.) Takový přístup bychom neměli vnímat jako gesto rozmarné primadony, ale jako součást komplexního uchopení role a celkové koncepce večera.

Posledním sólistou smetanovského matiné byl barytonista Pavol Kubáň. Ten přednesl árii Voka Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala z Čertovy stěny a v závěrečném duetu s Danielem Matouškem Ten mě prohnal… Jen odpros ji, ty bláhový se blýsknul jako Tomáš v Hubičce. V nich předvedl svůj slunečný barytonový fond s hezkou barvou a pevnými výškami. V jeho hlasu je znát, že má nakročeno k dramatičtějšímu repertoáru. Publikum bylo spokojeno, dlouhý postesk a četné výkřiky bravo mluvily samy za sebe, snad jen škoda, že se publikum nedočkalo přídavku. 

Koncert otevřel proslov PhDr. Olgy Mojžíšové, která publiku nabídla zasvěcený vhled do okolností vzniku uváděných skladeb. Její výklad byl věcný, kultivovaný a obsahově podnětný; posluchačům poskytl širší historický i estetický rámec. Osobně se však přikláním k názoru, že na koncertním pódiu by měla zaznívat a promlouvat sama hudba. Kontext, geneze díla či interpretační souvislosti mají bezpochyby svůj význam, avšak domnívám se, že jejich přirozeným místem je programová brožura.

Jak jsem napsal úvodem, Národnímu divadlu se letos podařilo sestavit narozeninové matiné na skutečně vysoké umělecké úrovni, a to jak po stránce interpretační, tak dramaturgické: nesáhlo pouze po osvědčených „koncertních hitech“, ale nabídlo i méně frekventované položky repertoáru. Právě tato odvaha vybočit ze seznamu nejhranějších čísel dodala představení svěžest a objevný rozměr. Cenné bylo rovněž promyšlené propojení Smetanovy tvorby s odkazem jeho velkého vzoru Franze Liszta, které zasadilo skladatelovo dílo do širšího evropského kontextu.

Výsledkem byl koncert, jenž připomněl Bedřicha Smetanu nikoli jako pietní monument, nýbrž jako stále živoucího autora, jehož hudba má schopnost oslovovat i dnešní publikum.

Foto: Hana Görlichová

Facebook X E-mail WhatsApp