Poslední dokončenou operu Bedřicha Smetany Čertova stěna uvedl soubor Janáčkovy opery Národního divadla v Brně v pátek 6. a v sobotu 7. února na jevišti Janáčkova divadla v nové inscenaci po dlouhém půlstoletí – v režii Jiřího Heřmana, na scéně Dragana Stojčevského, v kostýmech Zuzany Štefunkové Rusínové a v choreografii Marka Svobodníka. U dirigentského pultu stál Robert Kružík, který je podepsán i pod hudebním nastudováním, hrál orchestr Janáčkovy opery. Sbor připravil sbormistr Martin Buchta. Výsledek je skvělý.

Operu Čertova stěna psal Bedřich Smetana na libreto Elišky Krásnohorské a první premiéra byla v říjnu roku 1882. Romantické 19. století si žádalo pohádkové a dramatické příběhy, ale Smetana sám si přál libreto komické, „humoristické, lehké a vtipné“, což dosvědčuje ve svém dopise i Eliška Krásnohorská. A od této představy se odrazili i tvůrci současné inscenace, především režisér Jiří Heřman: „Nechtěli jsme podlehnout představě vážného klasického díla a padnout před ním na zadek. Naopak jsme chtěli vše odlehčit a vnést do inscenace vzruch a humor,“ svěřil se režisér po premiéře. Je nutné přiznat, že se tento záměr podařil.

Inscenace oplývá pohybem, vtipem, humornými detaily a nápady, překvapuje svěžestí. Nasazení celého souboru, zejména sboru a v první řadě tanečníků, je nadstandardní. Všichni dávají najevo, jak je jejich akce baví, a vnášejí do ní radostnou invenci. Scéna Dragana Stojčevského využívá maximálně obrovské jeviště Janáčkova divadla, na kterém se někdy protagonisté v komorních scénách ztrácejí, ale neustálý pohyb lidí a změny interiéru přímo před divákem nenechají běh děje nikde zbytečně ustrnout a spadnout do falešného sentimentu či hluchých míst. Základem scény je gotický oblouk, který vytváří kapli v kostele hradu Rožmberk – ta dává scéně vznosnost a vše se odehrává před ní. Scény na hradě, v poustevně či v kostele jsou rychle změněny přivezením mobiliáře či přepažením jeviště stěnou, tvořenou gotickým podloubím. Efektní je scéna bouře, světla a videoprojekce Dominika Žižky vytvářejí iluzi rozbouřené řeky, za okny kaple se zvedají obrovské masy vody, ve kterých plavou velké ryby. I za dramatických okolností se objevuje úsměv. Vizuál inscenace dokreslují kostýmy Zuzany Štefunkové Rusínové, gotizující, vkusné a jednoduché, přitom slušivé. Sbor je celý v bílém, což jeviště rozjasňuje. Tanečníci jsou hvězdami inscenace, v černých trikotech a s namalovanými kostrami jsou v rolích pekelníků neodolatelní, jsou stále a všude a užívají si své poslání.

Velí jim postava Raracha, v podání Jana Šťávy dostala démoničnost nejen díky jeho sonornímu basu, ale i díky pojetí celé postavy. I on měl trikot s obrazem kostry, který někdy zahaloval pláštěm s kápí, ale v mnoha případech zpíval jako kostra, vznášející se a zavěšená nad jevištěm. Raracha doplnila loutka velikosti poloviční lidské postavy, věrná napodobenina poustevníka Beneše, které byl Šťáva i zručným loutkovodičem. Byl to nápad milý a působivý, zejména při komunikaci loutky a Beneše.

Opera je zarámovaná událostí, kdy jeden mnich při úklidu v kostele najde skrýš a v ní starou velkou knihu, kde je zaznamenána událost, která je dále uváděná v libretu. Mnich, ztělesněný poprvé Janem Klinderou a podruhé Františkem Vlčkem, je postava mimická, prochází s knihou celým příběhem až do závěru. Během orgií, zaviněných opojením durmanem v poustevně, je čerty svlečen a představí se jako zdatný tanečník.

Nabízelo se srovnání obou po sobě jdoucích premiér a nešlo ho nevyužít. Kartami zamíchal osud a onemocněl druhý představitel Raracha Pavel Švingr, proto obě premiéry zpíval Jan Šťáva a bylo znát, že podruhé byl více uvolněný a s postavou si náležitě pohrával. Byl ústředním bodem představení a dával mu údernost a sugestivnost. Střetával se s poustevníkem Benešem, představovaným nejprve Davidem Szendiuchem, který mu dal přesvědčivě znělý, poněkud světlejší bas. Ve druhé premiéře zpíval Beneše David Nykl, překvapil plnou barvou hlasu i hereckou uvěřitelností. Mistrným číslem v opeře se stal duet mezi Benešem a Rarachem, dva basi, kteří spolu soupeří, ale žádný nevyhrává, jsou vzácně vyrovnaní.

Hlavní postavou opery je historická postava Voka I. z Rožmberka, královského místodržitele a zakladatele Vyšebrodského kláštera. O toto opatství se celou dobu hraje při střetu Raracha a Beneše. Pan Vok je zde líčen především jako zralý muž, marně toužící po kdysi ztracené lásce. Odmítnut vdovou, kterou mu zprostředkovali, upadá do deprese, nevěří si, že ještě má u nějaké ženy naději. Herecky ho takto zvládal Roman Hoza (předpremiérový rozhovor čtěte ZDE), který zpíval první premiéru. Působil však poněkud mladě a i hlasově méně průrazně, oproti druhému představiteli, kterým byl Jiří Brückler. Ten dal Vokovi i v depresivních stavech důstojnost a charisma, spolu s přirozeností výrazu a s krásnou kantilénou zvučného barytonu. Potvrdil, proč byl za roli Voka v ostravské inscenaci nominován za rok 2024 na Cenu Thálie.

Hedvikou, dcerou Vokovy nenaplněné první lásky, byla na první premiéře Kateřina Kněžíková. Pevný, plný a kulatý hlas s výškami, které zářily, doplnila sebevědomým hereckým výkonem, podpořeným řadou zahraničních ocenění. Tomu těžko mohla konkurovat Romana Kružíková, jejíž Hedvika sice měla uvěřitelnou mladistvou naivitu, ale hlasově byla subtilnější; přesto prostor Janáčkova divadla dokázala zářivým témbrem ovládnout. Herecky se držela statečně, nicméně bylo znát, že jí zatím chybí dostatek jevištních zkušeností.

Komickou mladou dvojicí jsou v opeře Jarek a Katuška. Jarek je rytířem, zcela oddaným Vokovi, na první premiéře ho ztvárnil mladý tenorista Daniel Matoušek. Příjemný měkký tenor a mladistvý zápal se snoubil se schopností komiky, zejména v milostných scénách. Peter Berger dal Jarkovi ještě k tomu mužnost a pevný, žesťově znějící tenor, nechyběla mu ani mladicky dravá hravost.

Katuška není zamilovaná naivka, naopak je to dívka od rány a od práce. Bez váhání si nazouvá pracovní holínky, lehá si do zahradního kolečka k milostným hrátkám a Jarka hledá razantně a urputně. Na začátku druhého jednání vpadá do hlediště, prodírá se první řadou a hlasitě bez skrupulí komunikuje s diváky i orchestrem, když hledá Jarka. Slovenská sopranistka Lenka Máčiková jí dala půvab a sametový hlas, druhý večer stejnou roli zpívala Doubravka Novotná s větší dravostí i s výraznějším a zvonivějším témbrem.

Komickou postavou je v opeře i hradní Michálek, otec Katušky, spřádající pikle, jak se stát tchánem Vokovým. Vít Nosek ho představuje jako intrikána, s rovným, pevným tenorem, Petr Levíček je poněkud měkčí a lítostivější, s ostřejším hlasem ve výškách. Oba vykreslili svoji postavu s citem pro komiku.

Vedlejší postavou je Záviš, synovec Vokův. Je psaný jako „kalhotková role“ pro mezzosoprán, v první premiéře ho ztělesnila Václava Krejčí Housková, suverénně a odhodlaně, dobře vyrovnaným hlasem. Jarmila Vantuchová (Balážová) je jako Záviš poněkud jemnější, a ne tak výrazná, přesto je to postava sympatická.

Zdálo by se, že obsazení obou premiér bylo poněkud nevyrovnané, ale záměr inscenátorů byl moudrý. V obou obsazeních jsou postavy ve špičkovém provedení doplněny méně vyzrálými kolegy, což zaručuje, že divák má v obou případech zaručený opravdový zážitek. Inscenace je plná pozitivního humoru, podporovaného doplňkovými akcemi, jako je lovení ryb v orchestřišti nebo orgie v poustevně, kdy omámí čerti Jarka i Katušku durmanem, což umožňuje nepřeberné množství hravých situací. Působivý je i vstup pana Voka v plné rytířské zbroji, která se ale hned po vstupu na první premiéře rozsypala. Podruhé se již akce povedla lépe a rytíř tanečním krokem vstoupil.

Ve Smetanových operách nepřekvapuje hojné použití sboru, který je skvěle sezpíván sbormistrem Martinem Buchtou. Dokáže udržet kompaktnost zvuku i při postavení v zadním plánu jeviště po celé jeho šíři, a je přitom schopen hereckých akcí. Výborně vyzněly i ansámbly, které spolu se sborem byly špičkovým zážitkem. Bedřich Smetana, v době skládání opery zcela hluchý, zde vytváří vrcholné plochy, které překračují hranice tehdejšího hudebního stylu a evokují cítění 20. století.

Celé představení dirigoval Robert Kružík, pod jehož taktovkou orchestr Janáčkovy opery podával skvělé výkony a zněl vyrovnaně a barevně. Však také na obou premiérách měl v závěru dirigent největší ovace! Milé bylo i děkování celého orchestru na jevišti v závěru, což obecenstvo dokázalo ocenit. Pojetí inscenace může někoho mást a zpočátku může mít někdo i problém s registrováním mnoha paralelních akcí, ale postupně si mozek zvykne na tempo i systém a výsledkem je nadšení a pozitivní nálada, kterou si divák odnáší domů. A co víc si může divák i inscenátoři přát! Čertova stěna, romantická opera z 19. století, našla v této inscenaci logické a přitažlivé pojetí, vyprávějící příběh bez falešného sentimentu a s nadhledem.

Foto: Marek Olbrzymek, Facebook Janáčkovy opery

Facebook X E-mail WhatsApp