Roman Hoza je známé jméno tuzemského klasickohudebního „rybníčku“, barytonista se však přesto k „první české roli zásadního charakteru“, jak sám říká, dostává až nyní. Bude jí Vok I. z Rožmberka v inscenaci Smetanovy opery Čertova stěna. Chystají ji v brněnské Janáčkově opeře, kde je pěvec více než dekádu členem ansámblu, a premiéra se odehraje 6. února. Tato produkce je hlavní motivací Hozova rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, ovšem povídání poskytuje komplexnější obrázek umělcovy osobnosti.

Romane, jak se máte?

(v imitaci) Já se mám báječně. (smích) Ne, dobrý, dobrý. Mám se fajn. Je před představením… Ale ne, to bude dobrý… 

Večer (rozhovor se uskutečnil 16. ledna – pozn. red.) zpíváte Figara v Lazebníku sevillském. Cítíte pořád nějakou nervozitu před představeními?

Lazebníka nezpívám tak často; role je specifická, vypjatá. Dneska je to trochu speciální. Většinou bývám klidnější.

Speciální čím?

Lazebníka mám letos jedinkrát. Musím se hodně soustředit, abych si vzpomněl na všechny ty recitativy. (úsměv)

A hlas „tam je“?

Jo, je. Radši zaklepu… 

Napadá mě, jestli jste někdy zpíval s ohlášenou indispozicí…

Zpíval, ale nikdy to není dobrý nápad. Ono to totiž nikoho nezajímá. 

Jak to myslíte?

Dokud člověk nemá zásadní problém a na jevišti je jenom proto, aby se představení nemuselo rušit, tak nevidím dobrý důvod indispozici oznamovat. Málokterý divák indispozici pozná. Chápu, že někdo to dělá pro vlastní ochranu; to je pochopitelné. Já osobně jsem si řekl, že už indispozici oznamovat nebudu.

Největší prostor na vašem pomyslném pracovním stole aktuálně zabírá Smetanova poslední dokončená opera Čertova stěna. Je to mnohovrstevnaté dílo plné kontrastů. Čím promlouvá právě k vám? Co je z vašeho pohledu přitažlivým aspektem opery či její inscenace?

Vlastně jsem Smetanu nikdy pořádně nezpíval. Touto inscenací se mi otevřel smetanovský svět a jsem vlastně nadšený. Je to moje první česká role zásadního charakteru.

Jak to ke mně promlouvá? Všichni, kteří operu znají a v divadle pracují dlouho, říkají, že je to nejkrásnější postava a nejlepší role. Dlouho mi trvalo, než jsem přijal, že to tak nejspíš opravdu je v rámci smetanovského repertoáru pro baryton. Zpívání je to elegantní, noblesní.

Výrazně aktivní jste na poli takzvané „staré hudby“. Snadno si představím umělce zpívající Bacha nebo Monteverdiho, kteří nad romantismem a jeho „výdobytky“ ohrnou nos. Můžu předpokládat, že to není váš případ?

Tuhle otázku bych chtěl malinko korigovat. Určitě máte pravdu, že se starou hudbou mám velké zkušenosti, ale hlavně ze začátku kariéry. Teď už jsem deset v angažmá v Brně, šest let v Düsseldorfu, takže stará hudba už je pro mě spíš takový doplněk.

Samozřejmě, když je možnost, využívají mě na Händela a podobné. Byla Figarova svatba, byla Alcina, Giulio Cesare…

Co Collegium 1704?

Já už si, bohužel, skoro nepamatuju, kdy jsem naposledy zpíval s Collegiem, když nepočítám operní produkce… V poslední době se zabývám daleko víc pozdější, klasicistní a romantickou hudbou – musím… 80:20 bylo dříve, teď už je to spíš 20:80 v neprospěch staré hudby.

Jsem rád, že znám svět staré i novější hudby, a ano, znám i ty lidi, o kterých mluvíte, kteří nemůžou baroko, nebo opačně nemůžou romantismus. Ale to je komické – vždyť přece obojí má svoje. Nedává mi smysl se jednomu nebo druhému vyhýbat.

Další věc je, že hlas se mění a vyvíjí. Já bych si dnes už snad netroufl zpívat Monteverdiho. 

Jak to?

Má to specifické nároky. Chce to menší vibrato, na čistotě tónu více záleží, máte tu nějaké požadavky stylu… vyžaduje to dlouhou přípravu. Pořád platí, že se musím průběžně učit nové role v operních angažmá. Neměl bych tak úplně čas…

Říkáte snad nenápadně, že zpívat baroko je těžší? Že je to náročnější disciplína?

To úplně nechci říct. Je to jiné. Koloratura ve Smetanovi není. Romantismus je samozřejmě víc nahlas, hlas musí být jinak opřený…

Tedy zkrátka naznačujete, že je problematické to „přešaltovávání“ se tam a zpátky?

Ano.

A v momentě, kdy se pohybujete od Händela po Janáčka (a patrně ještě dále oběma směry), máte nějak jasno, který repertoár vám hlasově nejlépe sedí?

Dříve jsem to řešil, ale teď už mě to netrápí. Čím míň se tím trápím, tím větší repertoárovou volnost cítím. To teď vidíme u Smetany. Sice Vok by měl být možná starší a vyzrálejší, ale já mám pocit, že mi vcelku sluší. (úsměv)

Ve Smetanově Čertově stěně ztvárníte, jak jste právě řekl, ústřední roli Voka I. z Rožmberka, nejvyššího maršálka, který byl v domě vlády Přemysla Otakara II. druhým nejmocnějším mužem Českého království. To tehdy sahalo od Baltského moře až k moři Jaderskému. V opeře se Vok snaží najít si nevěstu. Jak vám role sedí co do herecké náplně?

Tak, já se samozřejmě nesnažím najít si nevěstu – tento úkol jsem už splnil a velmi úspěšně… (úsměv) Obecně, pan režisér Heřman se snaží operu jaksi odpatetizovat. Jazyk, který Krásnohorská používá… skoro jsem si jistý, že byl nesrozumitelný i v tom 19. století. Oni se Smetanou chtěli komickou operu, ale nakonec z toho vznikl takový… no, jak to říct…

Patvar.

To je sice trochu ošklivé označení, ale ano, trochu něco na ten způsob… To odpatetizování se nám ale snad trochu daří. 

Vok se snaží najít si nevěstu, to je správně, ale jeho part je pro mě zvláštní tím, že vlastně není moc dramatický. Dramatické scény se obvykle týkají Raracha. U Voka se snažíme najít nějaký podtext, s textem se snažíme si hrát, aby Vok nebyl jen takový „rytířský stoják“, když to tak řeknu.

Jakým způsobem se snažíte o tu „odpatetizaci“?

Spoustu replik pojímáme do určité míry ironicky – to je asi základní klíč. Voka se snažíme zlidštit a udělat z něho sympaťáka. Když Hedvika přijde, tak on se schovává, je nesmělý, skoro zbabělý… tyto aspekty postavě dají určitou plasticitu. Aby to nebyl jen pořád vážný vládce.

Snažíte se o polidštění, civilnost… Říkám si, jestli tomu záměru nemůže překážet Krásnohorské archaický jazyk.

Jasně. Ale když si představíte nervózního člověka, občas se možná opravdu chová trochu nepřirozeně, škrobeně. Když jste momentálně ve stresu, projevujete se jinak než normálně. Jiný způsob vyjadřování divadelní situaci může hezky sedět.

Trochu bych se bál, že ironizace zpívaného textu může shodit samotného Smetanu.

Ano, ale on chtěl komické libreto. Tak to prostě je. Smetana operu psal v určitém osobním kontextu. A hlavně, ta hudba je opravdu krásná. Spíš se bojím, že ta hudba až příliš nápadně převyšuje libreto. Myslím si, že kdyby měl Smetana lepší libretisty, hraje se ve světě daleko víc.

Spatřujete v díle, jež očekává premiéru 6. února, něco aktuálního – něco, co má nápadnější přesah do dnešních dnů?

Téma lásky je nadčasové. A jak jsem říkal, Smetanova hudba je nádherná a i dnešní publikum ji ocení. Není to zas tak dlouhé, lidi by měli přijít.

Vaším alternantem v roli Voka je Jiří Brückler a druhá premiéra je v plánu 7. února. Víte v tuto chvíli, kterou z premiér zpíváte?

V tuhle chvíli ještě ne.

Teď trochu „sportovní“ otázka: Na škále od 1 do 10, kdy 10 je nejtěžší představitelný part… Jaké číslo byste řekl v případě zpěvního partu Voka?

Něco mezi sedmičkou a osmičkou.

Takže to není „lážo plážo“.

To vůbec! Dejme tomu, že to není extrémně vysoko, ale musíte zpívat nahlas a pěkně. Hudba je, jak jsem říkal, noblesní a elegantní, tak potřebuje hodně legata. A part je relativně dlouhý. Určitě jsou těžší role, určitě i lehčí. Sedm až osm… No, dobře, sedm.

Vaše kolegyně z připravované inscenace, Václava Krejčí Housková v „kalhot(k)ové“ roli synovce a pomocníka Záviše v nedávném rozhovoru zmínila, že společně v blízkém budoucnu zazpíváte i v Litvě. Můžete přiblížit, o co půjde?

Vlastně nás do Kaunasu, na tamní historickou radnici, vysílá brněnské divadlo. Je to písňový projekt, propagace české hudby s klavírním doprovodem.

Mluvili jsme o Čechách a o Brně, nakousli jsme Litvu a Kaunas, ale vy jste stále činný i v düsseldorfsko-duisburské Deutsche Oper am Rhein.

Jsem tam šest let v angažmá, jak už zaznělo, zpíval jsem tam Giovanniho, Hraběte ve Figarce a mnoho dalších krásných rolí… Trochu mám pocit, že nikdo moc neví, že tam zpívám. (úsměv) Přitom je to můj první „barák“, první angažmá. Normálně si tam pronajímám byt, jsem tam třeba čtyři měsíce v roce. Tady i tam mi vycházejí vstříc, za což jsem moc vděčný. V angažmá jsem na obou místech.

Chápu, že se vám líbí tam i tady; že ani jedno nechcete pustit.

Všechno má svoje. V Brně je krásné divadlo, inscenace tu jsou teď opravdu na vysoké úrovni. Kariérně samozřejmě ale pořád chcete nějakým způsobem růst. Deutsche Oper am Rhein je „áčkový“ operní dům, dostanete se k velkým rolím, setkáváte se velkými osobnosti operního světa a to vás inspiruje a posouvá dál.

Vždycky se můžeme bavit o tom, že i u nás jsou úžasní zpěváci…

… čekám „ale“…

Možná to je téma na jiný rozhovor, ale český systém nás docela drtí. Brzy vás tlačí do velkých rolí, v angažmá musíte učit, cestovat po republice… České nastavení je nějak nešťastné.

Říkáte, že v Čechách se člověk v jednom angažmá neuživí, kdežto v Německu ano?

Jo. Úplně zjednodušeně ano. Problém systému; nějak k tomu nepřistupujeme ideálně. V Německu jsou ale samozřejmě taky rezervy.

Trochu mi přijde, že v Německu je až moc operních divadel.

U nás ale taky.

Když se rozmělní pozornost, tak na nikoho nezbyde dost… 

Co mi nejvíce chybí u nás, ale i v Německu, je dlouhodobější koncepce práce s ansámblem, ale i s diváckou komunitou. Chybí mi záměr ve smyslu: Pojďme z našich lidí v angažmá udělat hvězdy. Někdy se třeba organizují slavnostní představení a na ty se pozvou zahraniční hvězdy. Jasně, proč ne, ale…

Navíc – když se pozvou hvězdy na hostování – si říkám, jestli to nezavání nenápadným sdělením členům ansámblu ve smyslu: „Vy, které tu máme pořád, vy ty hvězdy nejste.“ Že se musí pozvat cizinci, aby se opravdu vzbudila pozornost, aby to marketingově zafungovalo… Cítíte jako člen ansámblu něco takového?

Ano, na tom, co říkáte, bohužel něco je.

Váš bratr Tadeáš, rovněž člen ansámblu Janáčkovy opery, který se ale na Čertově stěně nepodílí, nedávno v interview prohlásil něco, co mě zaujalo: „Roman působí vznešeněji, seriózněji – a hodí se tak do jiných postav než já. U mě lidé často říkají, že jakmile vejdu na jeviště, publikum se začne smát. Komika je mi prostě přirozenější, zatímco on je mnohem důstojnější.“ Souhlasíte s takovým popisem?

Mně přijde, že já jsem daleko střelenější než Tadeáš. Brácha je borec, ale tohle je kravina – jsme herci, tak hrajem… myslím, že si jsme typově hodně podobní, akorát já jsem prostě trochu víc vyrostl do výšky, tak možná proto ta slova větší důstojnosti. (úsměv) Hrozně bych si přál, aby se nám povedlo potkat se na jednom pódiu při „Figarce“, že já bych zpíval Hraběte a on Figara.

V Brně se ale zrovna nedávno stalo něco trochu podobného, drobně kuriózního, že jste se bratrem v jedné inscenaci alternovali ve stejné roli Figara v Mozartově Figarově svatbě.

Ano, střídáme se ve Figarovi, který je samozřejmě pro trochu nižší hlas – brácha s Honzou Šťávou to zpívají skvěle. Já se přece jen cítím líp v Hraběti.

S Tadeášem jste u nás možná nejznámějšími sourozenci, kteří se na nejvyšší úrovni věnují klasickému zpěvu, potažmo opeře. Neuvažovali jste někdy o nějakém společném projektu, který by zužitkoval tento fakt?

To víte, že jo, nové projekty jsou vždycky potřeba! (smích) Ne, ale opravdu bychom rádi, problém je ten, že my jsme hlasově fakt téměř shodní, takže je těžké vymyslet smysluplnou dramaturgii… Možná víc se nabízí nějaké jiné žánry – pop, rock’n’roll… Uvidíme!

Tomu se nebráníte.

Ne, vůbec! Hráli jsme v kapele. Třeba něco nacvičíme a předvedeme.

A když to nevyjde, snad někdy aspoň ten Hrabě s Figarem.

Přesně!

Foto: Marek Olbrzymek, Jochen Quast, Anne Orthen, Hans Jörg Michel,

Facebook X E-mail WhatsApp