Přestože se jedná o velice zkušenou pěvkyni, která je už více než dekádu sólistkou brněnské Janáčkovy opery, aktuálně ji čekají dokonce dvě na pódiu ještě nevyzkoušené umělecké úlohy. Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková totiž 12. ledna zpívá v pražském Obecním domě důležitý sólový part v Mahlerově Druhé symfonii, už začátkem února pak na své domovské scéně přidá debut v roli Záviše v inscenaci Smetanovy opery Čertova stěna. První z úkolů se v zajímavé shodě okolností odehraje pod dirigentem Tomášem Hanusem, který stál u zpěvaččiných brněnských začátků. KlasikaPlus.cz s umělkyní přináší rozhovor.

Václavo, svěřila jste mi informaci, že se aktuálně dostáváte z nemoci. To však patrně nic nemění na faktu, že se musíte připravovat na koncert 12. ledna. Jste velice zkušená pěvkyně. Máte nějaké tipy, jak pracovat s nepříznivými hlasovými podmínkami, když zároveň máte na stole zpěvní úkoly? Jak to děláte vy, když jste nemocná a samotné zpívání by mohlo být v rozporu s co nejrychlejším zotavením se? 

​I zpěváci jsou jen lidé a nemoci se nám nevyhýbají. Pěvecká technika spočívá i v tom zvládnout zpívat s indispozicí – samozřejmě to má své hranice a záleží na uvážení každého z nás. Protože jsem mezzosopranistka, moje úkoly v divadle jsou velmi různorodé a fyzicky různě náročné. Člověk musí zvážit, co je ještě únosné. Například při intenzivním kašli to opravdu nejde. Když máte malou roli, dá se s rýmou fungovat vcelku pěkně. Při nemoci je zpívání obecně mnohem vědomější proces.

​V momentě, kdy vůbec nemůžete zpívat a zároveň se musíte připravovat, dá se dělat alespoň něco?

Záleží na typu onemocnění. Když nemůžete zpívat vůbec, myslím si, že ani pouhé dívání se do not není ideální. Hlasivky a svaly mají tendenci sepnout, i když si jen čtete. V případě vážnější nemoci se snažím nedělat opravdu nic. Někdy před sebou můžu mít velký úkol, ale osobně nefunguju tak, že bych se připravovala týden předem. Snažím se být zodpovědná, proto studuju role s velkým předstihem. Například Růžového kavalíra jsem se učila dva roky, samozřejmě paralelně s jinými úkoly. To byla zatím moje nejdelší příprava. Obvykle mi na hlavní role stačí rok, na větší koncerty typu Verdiho Requiem podobně, u menších projektů jsou to dva měsíce. Jako umělec chci získat interpretační jistotu a nadhled, což zahrnuje i konzultace s hlasovým koučem. Pokud si chci koncert opravdu užít, musím být stoprocentně připravená.

Nejbližším vaším koncertem je provedení Mahlerovy Druhé symfonie 12. ledna v pražském Obecním domě, které u Symfonického orchestru Českého rozhlasu odřídí dirigent Tomáš Hanus. Zpívala jste už někdy pod jeho taktovkou? Jak se těšíte?

Ještě jsem pod jeho taktovkou nezpívala, i když se známe z Brna. Můj úplně první brněnský konkurz proběhl právě za účasti Tomáše Hanuse, který tam tehdy působil jako šéf opery. Dal mi tehdy mou první velkou příležitost ještě během mých studií na vysoké škole. Po premiéře, kterou ale nedirigoval, jsme se potkali, on mi pogratuloval a řekl, že se mnou má v Brně plány. Krátce nato však z divadla odešel.

Je tedy paradoxní, i trochu vtipné, že vaše první umělecká spolupráce proběhne v Praze… Altový part v Mahlerově Druhé asi nelze považovat za rozsáhlý, nicméně zvláště ve čtvrté části symfonie, která je vlastně zorchestrovanou písní Urlicht z cyklu Chlapcův kouzelný roh, je zároveň velmi nápadný – téměř veškerá pozornost je upřena na pěvkyni, která tak musí podat o to bezvadnější výkon. V kontextu poměrně rozsáhlého čekání na tento výstup se mi to jeví jako zrádná interpretační úloha. Jak to vnímáte vy? 

Je to přesně tak. Koncentrace musí být maximální a sama jsem na sebe zvědavá, je to pro mě velká výzva. Nic podobného jsem na jevišti zatím nezažila – u oratorií a kantát obvykle nesedíte tak dlouho „na suchu“. Mahler navíc vyžaduje naprostou čistotu a opravdovost. Slovo „čistota“ se k Urlichtu hodí nejlépe.

První nabídku na tuto symfonii jsem dostala už v roce 2019, ale kvůli covidu z ní sešlo. Měla jsem to připravené, ale tehdy jsem noty smutně zavřela. S odstupem času jsem ráda, že to přichází až teď. Za těch pět let jsem lidsky i umělecky zase o trochu dál. Věřím, že všechno je tak, jak má být, a teď jsem v mnohem lepším bodě, abych tuto výzvu uchopila přesně tak, jak si přeju.

Na svůj výstup, i pokud nastoupíte až po první větě, budete čekat minimálně dvacet minut. Tak mě zajímá, co zpěvák tak dělá v čase, kdy jenom čeká na pódiu? 

Člověk může vnímat tok hudby a nechat se jím prostoupit. Já jsem v poslední době začala hodně meditovat. Používám uvolňovací techniky a vlastní meditační formulky, které mi pomáhají se soustředit. Určitě je v Obecním domě využiju.

​Máte při koncertech raději menší množství not, jimž se – protože jich je tak málo – můžete pověnovat o to starostlivěji (ale eventuálně hrozí, že ideálně nevyjde ani „to málo“), nebo preferujete delší part, který spíše nabízí prozpívat se do správné „provozní teploty“, ale zase naopak skýtá větší množství pěveckých či výrazových překážek?

​Bezpochyby mám raději větší party. My mezzosopranistky sice často dostáváme spíše více menších rolí, ale já si mnohem víc užívám velké plochy, jako má mezzosoprán třeba ve Verdiho Requiem. Větší rozsah mi dává daleko víc možností, jak postavu či emoci vyjádřit a umělecky ji vystavět. Člověk se do té role postupně prozpívá a ona se před divákem přirozeně vyvíjí. ​Předvést všechno podstatné na tak malé ploše, jako je právě Urlicht, je paradoxně daleko náročnější. Nemáte čas na rozjezd, musíte do té nálady a stoprocentního výkonu naskočit okamžitě. Je to velká zodpovědnost, protože na té malé ploše musí být každé gesto i tón naprosto přesné.

Není to tak dlouho, co symfonii prováděla Česká filharmonie. Mezzosopranistka Okka von der Damerau tehdy v listopadu 2025 zpívala zpaměti. Nemáte podobné sklony? Možná i v kontextu toho, že už jste part studovala dříve…

Určitě by se to dalo zpívat zpaměti a v podstatě to tak i umím, ale napoprvé si netroufnu tam noty nemít. Paní Damerau s tím partem má pravděpodobně mnohem větší zkušenosti. Pro mě je to premiéra a zpívat v tomto případě z not nepovažuju za chybu. Navíc v notách nemám jen hudbu samotnou, ale i různé interpretační poznámky. Dalším důležitým faktorem je i to, jak dobře se znáte s dirigentem. Zpívat zpaměti vyžaduje hluboké vzájemné napojení a jistotu, že přesně víte, co od sebe můžete v daný moment očekávat. Je to o společném dýchání a sdílené interpretaci. Jelikož jde o naši první takovouto spolupráci s panem Hanusem, vnímám noty jako určitou kotvu, která mi dodá klid a umožní mi se plně soustředit na výraz.

Druhá symfonie „Vzkříšení“ je z mého pohledu kompozicí, která svým myšlenkovým rozsahem „přetéká“ mimo samotnou hudbu; síla jejího sdělení je mi těžko srovnatelná s jakýmkoli jiným hudebním dílem. Divák se při jejím poslechu ocitá tak trochu mimo realitu… Jak zpěvák pracuje s aspektem potenciálně drtivého emočního efektu, když zároveň musí zůstat „při věci“ a podat umělecký výkon? Při dojetí se asi těžko zpívá… Tato situace určitě není jen Mahlerův případ – rychle se mi vybaví některé janáčkovské katarze. 

​Je to o hledání rovnováhy. Chci, aby divák cítil každé slovo, ale já sama se tím nesmím nechat ochromit. Zpívat skrze opravdové dojetí je technicky náročné, protože emoce hlasivky okamžitě stáhnou. Takže i když mě hudba hluboce dojímá, musím zůstat trochu „nad věcí“. Je to vlastně takový cvik v sebeovládání – nechat tu vlnu emocí projít skrze sebe směrem k lidem, ale udržet si v sobě pevný střed, abych to celé uřídila až do konce.

​Stalo se vám někdy, že jste na jevišti zpívala skrze slzy?

​Ano, stalo. To se stane každému citlivému zpěvákovi. Člověk se snaží zpívat dál a příště si na ta místa dává větší pozor. To, že pláče zpěvák, totiž nutně neznamená, že pláče i divák. Hlídám si to. Jsou ale situace, kdy už mám dozpíváno a zůstávám na scéně – tehdy se rozpláču klidně a ráda. Máme to tak třeba v brněnském Evženu Oněginovi – když se Olga loučí s Lenským během jeho nádherné árie. Tam se nechávám unést.

​Mluvili jsme o Mahlerovi, teď ještě chviličku Smetana. V blízké době vás čeká další z řady vašich „kalhotkových“ či „kalhotových“ rolí. Jste jimi v podstatě typická. Tentokrát to v Brně bude Záviš ze Smetanovy Čertovy stěny. Premiéra se koná 6. února. Zkoušíte už? Bude to hezké?

​Bude to moc pěkné. Jsem nadšená z koncepce, kterou pan Heřman přinesl. Myslím si, že diváci budou podobně nadšení. Bližší informace v tuto chvíli podat nemůžu, ale zkoušení je každopádně neskutečně zábavné. Diváci se rozhodně mají na co těšit.

V tomto případě vzhledem k délce vaší dosavadní kariéry s dovolením předpokládám, že o debut v roli nepůjde. Předpokládám správně?

Ne tak docela, Záviše jsem ještě nezpívala. O debut se tedy jedná. 

​Takže dvě novinky za sebou v rychlém sledu – Mahler i Smetana! Můžete alespoň trošku přiblížit, jak pojmete svou roli Záviše? 

​Dle pramenů by Závišovi sice mělo být teprve devět let, ale Eliška Krásnohorská si ho v libretu pro potřeby opery postaršila. Takže hraju mladíka kolem sedmnácti, což je takový můj „kalhotkový standard“ (úsměv). Záviš je pro Voka především přítel a blízký důvěrník. Snažím se ho pojmout jako jiskrného hocha, který tvoří protiváhu občasné Vokově zádumčivosti.

​Teď ošklivá předposlední otázka: Kdybyste co do operní tvorby musela volit mezi Smetanou, Dvořákem, Janáčkem a Martinů, koho byste si vybrala za svého nejoblíbenějšího a proč? 

To je neuvěřitelně těžká otázka! Žiju v Litomyšli, takže srdce mi velí říct Smetana, ale on na nás mezzosopranistky bohužel v operách moc nemyslel. Antonín Dvořák je naproti tomu moje celoživotní láska, jeho hudba je v mém srdci zakořeněná velmi hluboko. K Leoši Janáčkovi jsem si cestu musela – jak se říká – nejdřív poctivě „vychodit“. Nebyla to láska na první dobrou, ale čím více ho zpívám, tím víc ho obdivuju. Jeho hudba je nesmírně syrová a pravdivá, skoro jako filmový příběh. A Bohuslav Martinů? To jsme zase zpátky u nás, kde teď žiju, tedy můj domov, moje rodina, moje štěstí… 

Takže otázka přímo pro vás! 

To se hrozně těžko vybírá. Jak to máte vy? 

O mě nejde.

Jestli se mám rozhodnout teď a tady, tak v mém pomyslném žebříčku o pomyslný kousek stále vede Dvořák​.

Děkuju za odpověď… Jaké další projekty vás v nejbližší době, dejme tomu do konce sezony, čekají a chtěla byste je zmínit?

​Tato sezona je pro mě od samého začátku velmi intenzivní. Hned na jejím startu mě čekala jedna z největších mezzosopránových výzev vůbec – Amneris ve Verdiho Aidě. (Reflexe ZDE.) Byla to nesmírně náročná příprava, ale premiéra mi přinesla obrovskou radost. Krátce po Čertově stěně, mě v únoru čeká Varvara v Carsenově produkci Káti Kabanové. V březnu pak letíme do Hongkongu, kde uvedeme Evžena Oněgina a koncertní provedení Zápisníku zmizelého. Po návratu mě mimo jiné čeká Mahlerova Osmá symfonie v Ostravě, koncert v Litvě s barytonistou Romanem Hozou, Smetanova Litomyšl a pak už se těším na prázdniny!

Foto: archiv Václavy Krejčí Houskové

Facebook X E-mail WhatsApp