PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Roman Hoza je známé jméno tuzemského klasickohudebního „rybníčku“, barytonista se však přesto k „první české roli zásadního charakteru“, jak sám říká, dostává až nyní. Bude jí Vok I. z Rožmberka v inscenaci Smetanovy opery Čertova stěna. Chystají ji v brněnské Janáčkově opeře, kde je pěvec více než dekádu členem ansámblu, a premiéra se odehraje 6. února. Tato produkce je hlavní motivací Hozova rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz, ovšem povídání poskytuje komplexnější obrázek umělcovy osobnosti.

„Inscenace Lazebníka sevillského je dokonalá.“

„Režijní koncepce Ruth Berghaus byla založena na stylizovaných pohybech.“

„Prvenství mezi sólisty si zasloužila Marina Viotti.“

Nestárnoucí inscenaci Rossiniho Lazebníka sevillského nabídla berlínská Státní opera v dalších reprízách. Ty únorové se hrají k poctě scénografa Achima Freyera, který se na vzniku opery podílel – 30. března se dožije devadesáti let. Představení skvěle vedl izraelský dirigent Ido Arad, z pěvců se patrně nejvýrazněji uvedla mezzosopranistka Marina Viotti v roli Rosiny.

„Letní večery na Špilberku dýchají dobrodružstvím a romantikou a dají se spojit s předchozí návštěvou hradu a obdivováním výhledů na město.“

„Lazebník sevillský je pohodová komedie, která se v prostředí hradu výtvarně skvěle vyjímala. Pěvci si rozšířili hrací prostor na celé nádvoří.“

Národní divadlo Brno jako každý rok připravilo několik oper pro scénu na hradě Špilberk. Zkraje prázdnin se hrály Nápoj lásky a Bohéma, na konci srpna byla v plánu Tosca, kterou však překazilo počasí, a Lazebník sevillský.

„Villazón svého Lazebníka umístil do skladiště filmových studií, kde si jakýsi správce Arnoldo pouští staré černobílé filmy.“

„Navzdory některým výhradám se jedná o v mnoha směrech výjimečnou produkci, odsouzenou k nezvratnému úspěchu.“

Letošní Salcburský svatodušní festival zvolil slogan „Vítejte v Seville“. Největším tahákem čtyřdenní přehlídky byla jako obvykle premiéra nové operní inscenace, v tomto případě Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho. V hlavních rolích se představili Cecilia Bartoli a Edgardo Rocha. To vše pod režisérským vedením Rolanda Villazóna.

„Určitě se publikum brzy dozví, kam se vyvíjím. Nebude to rozhodně pořád jenom Rossini.“

„Když přišla nabídka z Národního divadla, tak jsem ani moc nepřemýšlel a řekl jsem samozřejmě ano. A rozjíždí se spolupráce, na kterou se nesmírně těším.“

„Národní divadlo je pocit domova, jaký v žádném jiném divadle není.“

Novým členem souboru pražského Národního divadla je Petr Nekoranec. Spolu s Adamem Plachetkou v hlavní roli Figara, s islandskou mezzopranistkou Arnheiður Eiríksdóttir jako Rosinou a s basistou Jiřím Sulženkem jako doktorem Bartolem se mladý tenorista chystá na čtvrteční premiéru Rossiniho Lazebníka sevillského, díky svěží hudbě i díky Beaumarchaisově předloze jedné z nejúspěšnějších operních komedií všech dob. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz Petr Nekoranc zmiňuje nejen rossiniovské role, ale také skutečnost, že angažmá v Národním divadle cítí jako něco mimořádného.

„Figarova svatba tehdy v roce 2006 vyzněla jako bolestně existenciální propletenec mezilidských, hodně i erotických vztahů.“

„Velké divadlo s výrazným režijním vkladem, úžasným Harnoncourtovým hudebním nastudováním a s obsazením opravdu ze světa snů.“

„Anna Netrebko na sebe nestrhávala pozornost, s ostatními sloužila hvězdnému kolektivnímu představení.“

Mozartova Figarova svatba existuje k poslechu v mnoha a mnoha nahrávkách. Gramofonové společnosti zachycují představy o ideální interpretaci geniálního díla, jak s nimi přicházejí generace dirigentů a pěvců i režisérů. Vybíráme jedinečný snímek, který vznikl jako živý záznam salcburské inscenace v mozartovském jubilejním roce 2006, kdy bylo možné na festivalu vidět všech jeho 22 operních děl. Za konkrétní podobou „Figarky“ stál tehdy po vizuální a divadelní stránce Claus Guth a hudebně Nikolaus Harnoncourt.