„Inscenace Lazebníka sevillského je dokonalá.“

„Režijní koncepce Ruth Berghaus byla založena na stylizovaných pohybech.“

„Prvenství mezi sólisty si zasloužila Marina Viotti.“

Nestárnoucí inscenaci Rossiniho Lazebníka sevillského nabídla berlínská Státní opera v dalších reprízách. Ty únorové se hrají k poctě scénografa Achima Freyera, který se na vzniku opery podílel – 30. března se dožije devadesáti let. Představení skvěle vedl izraelský dirigent Ido Arad, z pěvců se patrně nejvýrazněji uvedla mezzosopranistka Marina Viotti v roli Rosiny.

Divadelní sezona 1971/72 v Národním divadle v Praze byla poměrně bohatá na hostující divadla, když zde vystoupily operní soubory z Bukurešti, Budapešti, Říma a Berlína. Státní opera Pod lipami z tehdy východního Berlína předvedla v Praze v tehdejším Tylově divadle tři představení, když dvakrát uvedla Mozartovu operu Così fan tutte a jednou, 27. května 1972, Rossiniho Lazebníka sevillského, ve kterém se představili tehdejší přední sólisté tohoto operního domu: Peter Schreier, Reiner Süss, Renate Krahmer, Wolfgang Anheisser, Siegfried Vogel a další. Představení řídil tehdejší šéf Otmar Suitner a režii měla dnes už legendární (nerad toto nadužívané slovo používám) Ruth Berghaus. Zajímavé také je, že scénu vytvořil Achim Freyer, který se později také významně etabloval jako operní režisér. Tato inscenace byla tehdy poměrně mladá, premiéru měla 21. listopadu 1968. O tom, že je to inscenace veleúspěšná svědčí fakt, že je dodnes na repertoáru. Ano, hraje se již přes 55 let a dosáhla již přes 350 představení. Samozřejmě, že se inscenační styl za těch padesát let proměnil (k lepšímu?), nicméně v Berlíně dobře vědí, že když se něco povede a má punc určité nadčasovosti, může se to hrát stále. Samozřejmě mnoho pěvců původního obsazení již není mezi námi, ti, kteří ještě žijí, už nezpívají. Také původně nastudovaná opera v německém překladu byla v obnoveném nastudování převedena do italského originálu. 

Proč by se úspěšná inscenace měla nahrazovat novou? Tak např. ve Vídni stále hrají inscenaci Pucciniho Tosky od Margarethe Wallmann, která měla premiéru 3. dubna 1958 ještě pod taktovkou Herberta von Karajana a v titulní roli s Renatou Tebaldi. Inscenace už dosáhla přes 650 repríz. V Mannheimu se např. neustále udržuje na repertoáru Wagnerův Parsifal z roku 1957, v Mnichově hráli 46 let skvělou Schenkovu inscenaci Straussova Růžového kavalíra, staré inscenace najdeme i v Metropolitní opeře v New Yorku. Jak rád bych např. v Praze viděl Theinovu Káťu Kabanovou, Jernekova Eugena Oněgina, Štrosovy Příhody lišky Bystroušky nebo Kašlíkovy Řecké pašije či Rusalku! Divadla, která tyto staré inscenace na repertoáru udržují, musí mít především přesně vedenou režijní knihu (dnes i videozáznam z premiéry) a schopného asistenta/ku režie, který/rá je schopen/na nazkoušenou inscenaci udržet léta na repertoáru a neustále ji doplňovat novými umělci tak, aby se hrála stále v premiérové kvalitě. Připomeňme, že za dobu, co se v Berlíně hraje zmiňovaná inscenace Lazebníka sevillského, byl např. v pražském Národním divadle desetkrát nastudován Don Giovanni.

Inscenace Lazebníka sevillského je dokonalá a jistě se tak dlouho nehraje jen z piety k její režisérce. Původní režie Ruth Berghaus byla obnovena Katharinou Lang, představení 9. února 2024 dirigoval mladý izraelský dirigent Ido Arad. Dirigoval skvěle a skvěle hrála i Staatskapelle Berlin. Již v předehře zazněla výborná a kultivovaná sóla lesního rohu a fagotu. Fiorillo (Dionysios Avgerinos) na začátku opery zpíval celý vstup zády k divákům a byl naprosto přesný. Celá režijní koncepce Ruth Berghaus byla založena na stylizovaných pohybech, vypointovaných jevištních situacích, byla vtipná a důsledně vycházela z hudby. Inspirací jí byla commedia dell´arte. Dirigent Ido Arad volil střízlivá tempa a všem zpěvákům byl oporou. Dlouho jsem neslyšel hrát orchestr v tak širokém dynamickém rozpětí (např. housle na začátku bouřky téměř nebyly slyšet). Orchestr nikdy pěvce nekryl, všichni mohli zpívat (nikdo nemusel řvát v souboji s orchestrem) a mohli si dovolit spoustu jemných nuancí. Hrálo se na bílé malované scéně Achima Freyera (brzy se dožije devadesáti let a série únorových představení Lazebníka sevillského je uváděna na jeho počest) s přiznanými příchody a odchody. Mezi sólisty se zaskvěla především Marina Viotti (Rosina), dále pak jihoafrický lyrický tenorista Siyabonga Maqungo, vynikající Renato Girolami (Bartolo) a Grigory Shkarupa (Basilio), přičemž baryton Samuela Hasselhorna (Figaro) zněl poněkud vzadu a Adriane Queiroz (Berta), přestože byla herecky přesvědčivá, pěvecky již je za svým vrcholem. Opravdu stále skvělé představení!

A ještě malá poznámka na závěr. Aniž bych chtěl působit puritánsky, myslím, že by se lidé měli obléknout podle toho, zda jdou do lesa na houby, do školy, do zaměstnání, na hřiště nebo do divadla. Vedle mě seděl mladík v černých teplákách s lampasy a šedé mikině, opodál pán měl na hlavě kšiltovku a další pán džíny a kostkovanou košili. Myslím, že by do divadla měl platit určitý dress code a diváky, kteří jej nesplní, bych zkrátka dovnitř nepustil.

Foto: ilustrační z r. 2010 - Berlínská Státní opera / Monika Rittershaus