„Zofia Posmycz autenticky vylíčila své zážitky z doby svého věznění v koncentračním táboře.“

„Na výborné libreto vznikla nesmírně sugestivní opera.“

„Přestože se inscenace v mnohém odchýlila od originální verze díla, její výklad je působivý.“

Bavorská státní opera poprvé ve své historii nastudovala a zinscenovala operu Pasažérka Mieczysława Weinberga. Dílo se místy odchyluje od originální koncepce autora, zůstává však přesvědčivé a působivé.

V červenci roku 2010 vzbudilo senzaci první scénické uvedení opery polsko-židovského skladatele Mieczysława Weinberga (1919–1996) Pasažérka na festivalu v Bregenzu. Přestože opera byla dokončena již v roce 1968, její první scénické uvedení, pomineme-li koncertní světovou premiéru v Moskvě v prosinci 2006, se uskutečnilo až po více než čtyřiceti letech od vzniku díla. Tak začal intenzivní zájem o dílo tohoto skladatele, který celý život prožil v Sovětském svazu, přestože se mu tam nedostalo náležitého ocenění a žil, podobně jako jeho přítel a mentor Dmitrij Šostakovič, v neustálém strachu před sovětskou mocí (ostatně byl také v SSSR vězněn).

Weinbergův skladatelský odkaz je poměrně bohatý, jen pro jeviště napsal osm oper, tři operety, šest baletů a psal i scénickou hudbu k činohrám. Je neuvěřitelné, že světovou premiéru jeho opery Portrét uvedl v roce 1983 v Janáčkově opeře v Brně dirigent a dramaturg Václav Nosek. Bylo to v době, kdy ještě nebyl internet, a přehled, jaký o operním světě měl Václav Nosek, byl úžasný. O to je smutnější, že od té doby žádná naše operní scéna neuvedla jedinou Weinbergovu operu včetně jeho nejúspěšnější, nejhranější a asi nejlepší Pasažérky, která již přes čtyřicet let dobývá světová operní jeviště. V současné době jsou k dispozici tři videozáznamy jejích inscenací i audionahrávky. Opera byla mezitím inscenována např. v Karlsruhe, Frankfurtu, Moskvě (uvedla ji Novaja Opera, nikoliv Bolšoj Těatr), Geře, Grazu nebo Innsbrucku, přičemž některé inscenace byly koprodukčně přeneseny i do jiných měst, např. inscenace z Frankfurtu byla uvedena ještě ve vídeňském Theater an der Wien a v Semperově opeře v Drážďanech. 

Pasažérka byla napsána podle skutečné události (včetně některých doopravdy žijících postav), byť některé situace byly dodatečně fabulovány. Weinberg ji komponoval na libreto Alexandra V. Medvěděva, který je napsal podle stejnojmenné povídky polské spisovatelky Zofie Posmyczové (1923-2022) z roku 1962, v níž autenticky vylíčila své zážitky z doby 2. světové války a svého věznění v koncentračním táboře. Na výborné libreto vznikla nesmírně sugestivní opera, jejíž hudba patří bezesporu k tomu nejlepšímu, co bylo ve 20. století v této oblasti napsáno. 

Opera Pasažérka se odehrává na lodi plující z Evropy do Brazílie v roce 1960. Zde se setkává Lisa, manželka německého diplomata Waltera, s ženou Martou, o které se domnívala, že je dávno mrtvá. Spojuje je minulost, kterou prožily v koncentračním táboře v Osvětimi: Lisa jako dozorkyně a Marta jako vězeňkyně. A tak se v opeře velmi dovedně prolínají dvě dějová pásma – to na lodi v roce 1960 a minulé v koncentračním táboře Osvětimi v letech 1943/44. Jestliže první pásmo je založené především na Lisiných výčitkách svědomí a jejím vztahu s manželem, který vidí v její minulosti případné ohrožení slibné diplomatické kariéry, druhé pásmo ukazuje krutý život vězňů v Osvětimi s malými záblesky šťastnějšího života při oslavě Martiných narozenin a líčením jejího vztahu s houslistou Tadeuszem. Opera vrcholí ve scéně, kdy Tadeusz má zahrát nacistickému veliteli jeho oblíbený valčík a místo něj zahraje Bachovu Ciacconu z Partity d moll. Tím vzbudí vztek u velitelů, jeho housle jsou rozšlapány a on zavražděn (v této scéně je v mnichovské inscenaci Taudeusz zdvojen houslistou – Felix Key Weber hraje živě na jevišti Bacha). Tohoto dějového plánu se držela většina dosavadních inscenací, protože opera neměla žádnou inscenační tradici. Nyní, kdy se stále častěji uvádí na světových operních scénách, přicházejí režiséři i s jinými pohledy na dílo samotné. Nejinak tomu je v Mnichově, kde opera zazněla vůbec poprvé o premiéře 10. března 2024 (recenzované představení se konalo 16. března 2024).

Hudební nastudování bylo svěřeno hudebnímu řediteli Bavorské státní opery Vladimiru Jurowskému, režii měl v Mnichově debutující Tobias Kratzer, kterému scénu i kostýmy vytvořil Rainer Sellmaier. Sellmaier vytvořil pro první jednání scénu, která je jakýmsi průřezem velké zámořské lodě. Ve třech patrech vidíme celkem patnáct kajut, které mají své pasažéry a které se dají také otvírat a může se hrát i v jejich interiéru. Druhé jednání pak tvoří obrovský sál prostřených stolů s bílými ubrusy a židlemi. Kratzer se Sellmaierem rezignovali na scénografii a kostýmy v koncentračním táboře. Žádná z postav tedy neobléká nacistickou uniformu nebo pruhovaný vězeňský mundur. V civilu je stále i hlavní ženská postava Lisa, stejně jako tři nacističtí důstojníci, vystupující jako námořní kapitáni (jakým právem by kapitáni lodě hostovi Tadeuszovi přikázali cokoliv hrát a posléze mu rozšlapali housle a zabili ho?). Vězeňkyně i Marta mají společenské šaty, jsou tedy jakýmsi vizuálním znásobením vězeňkyně Marty, které tak vidí Lisa, již to přivádí v šílenství. Režisér navíc do inscenace přidal ještě třetí dějovou rovinu – naši současnost, kterou ztělesnila především přidaná němá postava staré Lisy, která znovu prožívala celý příběh jako vdova, pečlivě střežící urnu s manželovým popelem. Přestože si myslím, že absence scén v koncentračním táboře ochuzují dramatickou údernost díla, i tento výklad je legitimní a zcela vychází ze současných inscenačních trendů. Režijní koncepci byla podřízena i úprava opery, ve které bylo vyškrtáno asi půl hodiny hudby a zcela zmizela postava ruské trestankyně Káti. Škrty nejvíce postihly právě zpěvy Martiných spoluvězeňkyň.

Opera je ojedinělá také tím, že její libreto není napsáno v jedné řeči, ale zpívá se německy, polsky, česky (vězeňkyně Vlasta), hebrejsky, francouzsky a anglicky. K inscenaci byl vydán obsáhlý program nejen s libretem, ale i ukázkami z literárního díla Zofie Posmyszové a množstvím doplňujících článků včetně rozhovoru dramaturga opery Christophera Warmutha s režisérem Tobiasem Kratzerem a dirigentem Vladimirem Jurowským, ve kterém mj. hovoří i o škrtech v díle, proč k nim dochází a o celkové koncepci jejich inscenace.

Opera Pasažérka byla v Mnichově obsazena vynikajícími pěvci. Za všechny jmenujme Sophii Koch v roli Lisy a Charlese Workmana v roli jejího manžela Waltera. Připsanou němou postavu staré Lisy vytvořila sugestivním způsobem Sibylle Maria Dordel, Martu zpívala Elena Tsallagova a Tadeusze v jižní Africe narozený barytonista Jacques Imbrailo. Všichni skvělým způsobem zpívali nelehké party opery a zároveň, jistě pod vedením režiséra Kratze, i působivě hráli. Zejména Sophie Koch výborně vystihla zlom v jednání Lisy, když poprvé spatřila v jedné ze spolucestujících na lodi Martu (i když se zrovna tomuto okamžiku těžko dalo uvěřit, protože Lisa s manželem Walterem byla v jedné kajutě v horní části lodi a Marta se objevila v kajutě dole. Nebylo příliš přesvědčivé, proč se Lisa zrovna poněkud krkolomně vyklonila z balkonu kajuty, aby dole uviděla Martu). Mnoho toho nepřinesl ani třetí hrací plán v současnosti s postavou staré Lisy, která veze, jak říká v rozhovoru režisér Kratzer v programu, urnu s popelem svého manžela do vlasti, aby jej důstojně pohřbila. Loď ovšem, podle originálu, pluje naopak z Evropy do Brazílie a nikoliv obráceně, jak by měla jet stará Lisa.

Přestože se tato inscenace v mnohém odchýlila od originální verze díla, její výklad je působivý (je to dáno jistě i velice silným dílem samotným) a ukázal cestu, jak je také možné toto dílo inscenovat. Ostatně všechny operní inscenace v Mnichově jsou vždy velice profesionální, pěvecky a hudebně na vysoké úrovni a režijní koncepce, byť s ní nemusí divák vždy souhlasit, jasně čitelná.

Foto: Bavorská státní opera / W. Hösl