„Ženu bez stínu Strauss označil jako ‚poslední romantickou operu‘.“

„Chůva se stala v interpretaci Evelyn Herlitzius hlavní postavou opery.“

„Christian Thielemann hraje operu zcela bez škrtů.“

Vrcholný zážitek svým návštěvníkům připravila drážďanská Semperoper. Velice náročnou operu Richarda Strausse Žena bez stínu hudebně nastudoval a řídil Christian Thielemann, režie byla svěřena Davidu Böschovi. Sólisté excelovali.

Opery Richarda Strausse nemají v českých operních divadlech v současné době na růžích ustláno. Hrají se málo a inscenace dosahují jen malého počtu repríz. Přitom se vždy jedná o skladatelovy nejpopulárnější opery – Růžového kavalíra, Arabellu, Ariadnu na Naxu, Salome a Elektru. Tento mnichovský rodák ovšem napsal celkem patnáct oper, z nichž celá řada dosud u nás nebyla uvedena. Naštěstí máme otevřené hranice a naštěstí zejména německá divadla Straussovy opery pravidelně uvádějí, i když i v Německu se některé jeho opery uvádějí zřídka. Jednak Strauss nenapsal všech patnáct oper ve stejné kvalitě a na divadelně populární témata, zadruhé jsou některé opery na samé hranici proveditelnosti.

Interpretačně nesmírně náročnou Straussovou operou je právě Žena bez stínu, která ovšem patří k jeho nejvýznamnějším operním dílům. Poprvé byla uvedena ve vídeňské Státní opeře 10. října 1919. Strauss při práci na ní pokračoval ve spolupráci s libretistou Hugem von Hofmannsthalem, který pro něj znamenal asi to, co pro Mozarta da Ponte nebo pro Smetanu Krásnohorská. Jejich plodná spolupráce začala při práci na opeře Elektra, kdy Sofoklův antický námět upravil v operní libreto pro Richarda Strausse právě Hugo von Hofmannsthal. To bylo v roce 1903, kdy Strauss navštívil inscenaci Hofmannsthalovy úpravy Sofoklovy Elektry. Jejich spolupráce pak pokračovala operami Růžový kavalír, Ariadna na Naxu přes Ženu bez stínu až k operám Egyptská Helena a Arabella. Ta měla premiéru v roce 1933, kdy již Hofmannsthal byl mrtev (zemřel 15. července 1929). Dalších pět Straussových oper pak vzniklo na libreta Stefana Zweiga, Josepha Gregora a Clemense Krausse. 

Žena bez stínu, jedna ze skladatelových nejrozsáhlejších oper, vznikala v letech 1910 – 1917. Strauss ji sám označil jako „poslední romantickou operu“. Nás může těšit, že o světové premiéře opery ve Vídni zpívala náročnou roli Císařovny zpěvačka českého původu Maria Jeritza (narodila se v Brně v roce 1887 jako Marie Jedličková). Ale v opeře není náročnou rolí pouze Císařovna, ale minimálně i Císař, Barvíř a jeho žena a Chůva. Na tyto postavy musí mít divadlo, které chce tuto operu dnes uvádět, ty nejlepší světové zpěváky. A ty má i nejnovější drážďanská inscenace této opery. Bez nich by se Žena bez stínu nedala hrát (asi proto ji nikdy na našich scénách neuvidíme). Premiéra této nové inscenace se konala 23. března 2024, recenzované představení, třetí od premiéry, 30. března 2024.

V Drážďanech zpívala Císařovnu Camilla Nylund, pěvkyně s perfektní hlasovou technikou a oslnivými vysokými tóny. Bylo příkladné, jak dokázala roli vystavět a jak její výkon neustále gradoval. Dnes stále častěji zařazuje do svého repertoáru opery Richarda Wagnera a můžeme jen doufat, že tyto role ji o zářivé výšky nepřipraví. Jejího manžela Císaře skvěle zpíval americký tenorista Eric Cutler, který se k tomuto dramatickému oboru prozpíval od rolí v mozartovských operách, Nadira, Edgara či Artura v Puritánech, kterého zpíval na scéně Metropolitní opery po bohu Anny Netrebko. I druhý manželský pár v opeře byl prvotřídně obsazen. Barvíře zpíval průrazným barytonem ukrajinský barytonista s velmi dobrou výslovností němčiny Oleksandr Pushniak, od následující sezóny sólista Semperovy opery. Jeho ženu vytvořila finská sopranistka Miina-Liisa Värelä, dnes všemi světovými scénami vyhledávaná dramatická pěvkyně, která se s rolí Barvířky (v Berlíně ji zpívala léta Ludmila Dvořáková) setkala již v rakouském Linci a zpívala ji i ve Frankfurtu nebo v Mnichově. 

Výkon, který bych, ovšem i při veškerém respektu k ostatním účinkujícím, označil za vrcholný a oslnivý, byl výkon Evelyn Herlitzius v roli Chůvy (v minulé inscenaci v Drážďanech zpívala ještě Barvířku). Herlitzius je nesmírně inteligentní pěvkyně, která s jasným rozmyslem v určitém stadiu svého hlasového vývoje přijímá nové operní role. Chůva není sestup z kariéry reprezentované Barvířkou. Chůva jí dává zase jiné pěvecké i herecké možnosti. Její výkon byl strhující a patřil k vrcholům velice vyváženého operního večera. Herlitzius nezpívá jen noty, úžasně vytváří dramatickou postavu, dokonale zná význam každého slova, perfektně vyslovuje, přesně ví, co zrovna na jevišti má hrát. Ale ona nehraje, ona je na čtyři hodiny ztělesněním Chůvy. Ta se stala v její interpretaci hlavní postavou této opery. Vrcholem jejího výkonu byl bezesporu závěr druhého dějství a její poslední výstup v dějství třetím.

A zde je nutno zmínit skutečnost, že Christian Thielemann, který by se dal označit za hvězdu večera, hraje operu zcela bez škrtů. Škrty v opeře dělali i tak významní dirigenti, jakými byli např. Herbert von Karajan nebo Karl Böhm. Škrtalo se většinou z důvodu obtížnosti pěveckých partů, nikoli z důvodu nedramatického děje. Vyškrtávalo se více než dvacet minut hudby, přičemž se škrtala ta nejobtížnější místa v opeře. Tomu učinil konec právě Thielemann, který škrty odmítal a hledal vždy takové pěvce, kteří tyto „vražedné“ úlohy zazpívají (jiné to bylo na nahrávkách ve studiu, kdy se opera natáčela i několik týdnů). Pro nesmírnou náročnost jednotlivých rolí tak mnozí pěvci stojí ve svých výkonech na hranici svých sil (v recenzovaném představení to byla Barvířka Miiny-Liisy Värelä, u které zejména ve třetím dějství bylo znát, že roli zpívá tzv. „na doraz“). Ano, Christian Thielemann, pro kterého to byla poslední inscenace jeho drážďanského působení (byl zde od sezóny 2012/13 šéfdirigentem) před odchodem do Berlína, byl hvězdou večera. Dílo zná důvěrně z řady dřívějších provedení, má možnost si vybrat nejen vynikající pěvce do všech rolí, ale i první orchestrální hráče.

Staatskapelle Dresden hrála pod jeho taktovkou naprosto úchvatně, snad bez jediného zaváhání, opulentním zvukem, který ovšem zněl v celé dynamické škále od subtilních pianissim až po hutná fortissima. Jeho nástupce, italský dirigent Daniele Gatti, bude mít těžkou pozici, aby na jeho výkony navázal minimálně ve stejné kvalitě. Obrovský orchestr, který Straussova partitura vyžaduje, se nevešel ani do velkého orchestřiště Semperovy opery, některé nástroje byly umístěny v proscéniových lóžích. 

Ze sólistů ovšem je zapotřebí jmenovat i ostatní pěvce, byť jejich partie již nejsou tak náročné, jako těch pět výše jmenovaných. Všichni zpívali výtečně a rčení, že kvalita operního domu se pozná podle obsazení malých rolí, v případě Ženy bez stínu potvrdilo výjimečnost Semperovy opery na mapě operních divadel světa. Jmenujme ještě Andrease Bauera Kanabase jako Posla duchů, Nikolu Hillebrand jako Strážce chrámu, Martina Mitterrutznera v roli Zjevení mladíka, Leu-ann Dunbar v roli Hlasu sokola nebo tři Barakovy bratry Rafela Fingerlose, Tilmanna Rönnebecka a Tansela Akzeybeka.

Režie opery byla svěřena v dnešní době velice vytíženému a žádanému režisérovi Davidu Böschovi. U Ženy bez stínu v Drážďanech nezapřel svůj rukopis, který utváří se svými výtvarníky (scéna Patrick Bannwart, kostýmy Moana Stemberger). Jeho režie se nebála nadsázky ani kýče, nicméně se zdálo, že hudební nastudování a režie jdou spolu ruku v ruce, což by u opery mělo být samozřejmé, ale často se tak, bohužel, neděje. Dominantní částí inscenace byly i vkusné videoprojekce (Falke Herold, Patrick Bannwarth). Scéna Patricka Bannwartha byla velice efektní, využívala rychlých proměn scény užitím postranních jevišť Semperovy opery, kdy na jeviště přijela celkem současná scéna v bytě Barvíře s pračkou a dalšími atributy dnešní doby. Efektní také bylo spuštění obrovského sokola z provaziště. V neposlední řadě je nutné zmínit i sbormistra Andrého Kellinghause a sbormistryni výtečného dětského sboru Claudii Sebastian-Bertsch.

Žena bez stínu v drážďanské Semperově opeře je obrovským zážitkem – hudebním i divadelním – a je jen škoda, že se inscenace v této sezóně hraje pouze čtyřikrát a v příští sezóně není uvedena vůbec. Jednalo se vrcholný operní zážitek, jaký i v kontextu světových operních scén není běžný.