„Asmik Grigorian patří k nejvyhledávanějším operním pěvkyním současnosti.“

„Představení bylo hudebně na mimořádné výši.“

„Inscenaci režiséra Andrewse lze označit za působivou a dramaticky věrohodnou.“

Vynikající litevskou sopranistku Asmik Grigorian zná i pražské publikum – zpívala titulní roli v koncertním provedení Dvořákovy Rusalky s Českou filharmonií a dirigentem Semjonem Byčkovem. Operní zpěv má v krvi, oba její rodiče jsou (byli) operními pěvci. Asmik Grigorian nyní patří k nejvyhledávanějším operním pěvkyním současnosti, je doma na Salcburském festivalu (Salome), v Metropolitní opeře (Čo-Čo-San) a v dalších světových operních domech. Je také hvězdou nové inscenace Čajkovského opery Piková dáma v Bavorské státní opeře, jejíž premiéra se uskutečnila 4. února; recenzované představení pak 17. února.

Zpívá s naprostým přehledem ve všech polohách, všemu dominují zcela jisté a průrazné (a přitom kulaté) výšky. Navíc je velice citlivá i po herecké stránce, což v nové inscenaci Pikové dámy prokázala mj. i řada filmových dotáček, které se promítaly před jednotlivými obrazy, a většinou na nich byla právě Líza. V Mnichově ovšem nikdy nestaví inscenaci na jedné pěvecké hvězdě (přitom v Bavorské státní opeře pravidelně zpívají nejlepší světoví operní pěvci), obsazení oper je vždy velice vyrovnané. Ostatně známou pravdou je, že kvalita operního souboru se pozná právě podle obsazení malých nebo menších rolí.

V Pikové dámě bych chtěl vyzdvihnout obsazení rolí Čekalinského (Kevin Conners), Čaplického (Tansel Akzeybek), Surina (Bálint Szabó) a Narumova (Nikita Volkov) nebo postavu Guvernantky (Natalie Lewis), které australský režisér Benedict Andrews dal herecký prostor i mimo druhý obraz prvního jednání, v němž zpívá svou jedinou árii.

Představení bylo hudebně na mimořádné výši, dirigoval mladý dirigent Aziz Shokhakimov z Taškentu, který dnes ovšem působí u nejrůznějších orchestrů a operních domů (Štrasburk, Deutsche Oper am Rhein). Nastudováním Pikové dámy v Mnichově v Bavorské státní opeře debutoval a dodejme, že velice úspěšně. Orchestr tohoto divadla hraje vždy na vysoké úrovni a s pochopením stylu jednotlivých autorů (hraje výborně jak Rossiniho, tak Wagnera). Shokhakimovo  nastudování bylo plastické, dostatečně dramatické, správně volil tempa, o velice dobře nastudovaných a sezpívaných ansámblech a sborových scénách (sbormistr Christoph Heil) ani nemluvě.

Ze sólistů velkých rolí zaujal především Boris Pinkhasovich v roli knížete Jeleckého hlavně svým kultivovaným barytonem, lehce a pevně tvořenými výškami a celkovým ztvárněním role (studoval i dirigování v Petrohradě). Ve velice náročné roli hraběte Tomského vystoupil Roman Burdenko, pro kterého velký hlasový rozsah této role nebyl žádným problémem. Navíc svým hereckým ztvárněním vytvořil žádoucí kontrast k postavě Jeleckého. Violeta Urmana začínala jako mezzosopranistka, později přešla na sopránový obor (v Mnichově jsme ji mohli slyšet např. jako Leonoru ve Verdiho Síle osudu), nyní na konci své kariéry zpívá opět mezzosopránové role (v Mnichově např. Achrosimovou ve Vojně a míru). Violeta Urmana je jistě významnou osobností s mezinárodní kariérou a dalo se čekat, že tuto roli ztvární na pozoruhodné úrovni. Bohužel se tak nestalo, ale vina je jednak v tom, že vypadá stále skvěle a poměrně mladistvě (nepomohla ani plešatá paruka ve slavné hraběnčině scéně ve třetím jednání), ale i v režijním vedení Benedicta Andrewse, který její celou velkou scénu situoval k jakési nádrži s vodou a postavu hraběnky nesmyslně zmnožil jejími pěti dvojnicemi, které se především válely ve vodě a cákali vodu z nádrže. Velice dobrou Pavlínou byla Victoria Karkacheva, od sezony 2022/23 členka souboru. Brandon Jovanovich je velkou osobností a s partií Heřmana má velké zkušenosti. Přesto jeho výkon byl již za zenitem, což se projevilo zejména ve výškách, byť velice sympatické bylo jeho měkké zpívání a přirozené hraní, i když představu o psychicky narušeném důstojníkovi má asi každý jinou. Také občas distonoval, což se projevilo zejména v a cappella ansámblu v prvním obraze.

Inscenaci režiséra Andrewse lze označit za působivou a dramaticky věrohodnou. Líbit se bude ovšem jen těm divákům, kteří si uvědomí trend dnešního inscenování oper, kde slovo neznamená vůbec nic, stejně jako předpisy autorů hudby a libreta o místě a času, kde se opera odehrává. Piková dáma je mistrovské dílo a vykládat se dá na mnoho způsobů. Mě režie Benedicta Andrewse přesvědčila, přestože se hned první obraz neodehrává v parku, ale v herně, kde je exponována myšlenka, že Heřman tam pravidelně chodí, ale nikdy nehraje. V druhém dějství dívky okolo Lízy a Pavlíny přijedou na scénu v několika autech – je tedy nabíledni, že se neodehrává v nějakém salonu. Vůbec celá scénografie (Rufus Didwiszus) je velice sporá, hraje se většinou na prázdném jevišti a poměrně ve tmě, ovšem všichni účinkující jsou dobře nasvíceni a divák vidí jejich mimiku. V inscenaci je několik škrtů, ten nejvýznamnější se týká tzv. pastýřské scény. V celém druhém jednání sedí sbor a všichni účinkující na scéně v jakémsi zvyšujícím se hledišti, kdy všichni všechno slyší a vidí – např. když Líza dává Heřmanovi klíč od hraběnčiny komnaty. Scéna v kasárnách je plná lehkých dívek.

Musíme se také sklonit před prací skladatelova bratra Modesta, který poměrně útlou Puškinovu povídku dofabuloval v celovečerní příběh, byť v operním libretu jsou občas použiti i další autoři. Modest Čajkovskij vytvořil pro svého slavného bratra jedno z nejlepších libret, které Petr Iljič ve své operní tvorbě měl k dispozici. Jeho předposlední opera Piková dáma tak patří k jeho vrcholným dílům a není divu, že bývá často uváděna na světových operních scénách – u nás se hrála naposledy v Brně v roce 2018 (Praha ji neviděla již téměř dvacet let).

Foto: Bavorská státní opera / W. Hösl