Do Státní opery se vrátila primadona
„Každé číslo bylo pečlivě promyšlené, pro každou postavu měla připraven jiný kostým.“
„Melodické oblouky klene naprosto samozřejmě a v plných dlouhých pianissimech ve výškách se dotýká toho, co je v jejím oboru možné.“
„I díky profesionálnímu výkonu orchestru si publikum užilo operu na světové úrovni.“

Britsko-australská koloraturní sopranistka Jessica Pratt je jednou z nejvýznamnějších představitelek belcantového repertoáru na současné operní scéně. V sobotu 8. února zavítala na prkna pražské Státní opery, aby tam představila své nejnovější CD Delirio, které obsahuje slavné virtuózní scény šílených či náměsíčných hrdinek oper Vincenza Belliniho a Gaetana Donizettiho. Na galakoncertu vystoupili ve vedlejších rolích i mezzosopranistka Jana Sýkorová, tenorista Martin Šrejma, barytonista Svatopluk Sem, basista Pavel Švingr a Sbor a Orchestr Státní opery pod vedením svého hudebního ředitele Andrije Jurkevyče, na jehož pozvání tato diva do Prahy zavítala.
Od evropského debutu v roce 2007 v Teatro Sociale di Como v titulní roli Donizettiho Lucie z Lammermooru je Jessica Pratt vítaným hostem nejvýznamnějších operních divadel, jakými jsou Metropolitní opera v New Yorku, La Scala v Miláně, Vídeňská státní opera, Bavorská státní opera v Mnichově, Královská opera Covent Garden v Londýně, Gran Teatre del Liceu v Barceloně, Opera Curych nebo Německá opera Berlín. Tato role ji každopádně provází do dnešních dnů, jen během jara ji bude zpívat na čtyřech evropských scénách. Je rovněž vysoce ceněnou představitelkou Belliniho Normy či hrdinek z oper Gioacchina Rossiniho a Wolfganga Amadea Mozarta.

Její pražské vystoupení nebylo klasickým koncertem operní hvězdy, namísto jednotlivých árií nabídla sopranistka spolu s ansámblem Státní opery celé scény, při nichž jí sekundovali výše jmenovaní sólisté i sbor. Každé číslo bylo pečlivě promyšlené, pro každou postavu měla připraven jiný kostým, což nebyl pouhý rozmar domýšlivé primadony, ale snaha o to, aby své hrdinky mohla v rámci koncertního provedení co nejlépe představit a vystihnout. Na pódiu se nejprve přišla představit jako Amina z Belliniho Náměsíčné v bohaté zlato-bílé róbě a od prvních tónů bylo jasné, že nás čeká mimořádný zážitek.
Hlas Jesiccy Pratt není nijak veliký, nebourá koncertní sály, je velice jemný a kultivovaný, zdravě vedený, s bezchybnými koloraturami a správně dávkovanou energií a emocemi. S těmi se snoubí i její přirozené herectví; v šílených scénách se nijak nepředváděla, ale bylo na ní vidět, jak každou emoci hluboce prožívá. Hned v této první scéně z opery (Scende… corragio… È salva! – Ah! Non credea mirarti – Ah! Non giunge uman pensiero) se k ní přidal skvěle sezpívaný Sbor Státní opery (sbormistr Adolf Melichar).

Druhým číslem v programu byla raná a málo uváděná Donizzetiho opera Emilia z Liverpoolu. Ta byla naposledy inscenována před patnácti letech v Norimberku a předtím jen velmi sporadicky. Jessica Pratt ve střídmých světle tyrkysových šatech zazpívala árie Madre! Deh placati, ve které si hlavní hrdinka vyčítá vinu za smrt své matky a Ah di contento ripiena ho l’alma, kdy se jí do duše vrací mír poté, co jí občané Liverpoolu děkují za její dobrotu a lásku – zde se kompaktním zvukem blýskla mužská část sboru.
Ženská část s orchestrem následně uvedla sborovou scénu Chi può vederla a ciglio asciutto z opery Anna Bolena, v níž dvorní dámy oplakávají osud královny Anny, jež po vynesení rozsudku blouzní. V ní se bohužel ozvaly nepřesnosti a sborový zvuk nedosahoval kýžené vyrovnanosti.

Před přestávkou se paní Pratt vrátila na pódium v zakrvácených svatebních šatech i se závojem a vlečkou, aby zazpívala snad nejslavnější šílenou scénu operní literatury O giusto cielo… Ardon gl’incenci z Donizettiho Lucie z Lammermooru. V té jí brilantně sekundovala Jana Lukášová na flétnu. Skladatel původně zamýšlel v této scéně použít skleněnou harmoniku, která by ještě lépe reflektovala Luciino šílenství, hudebník ale svou účast na premiéře v roce 1835 zrušil, a tak skladatel na poslední chvíli přepsal tento part pro flétnu. Z této opery zazněla ještě kabaleta Spargi d’amaro pianto, ve které se Lucie usmiřuje s životem a svou láskou. I v těchto dvou výstupech sopranistka demonstrovala, jak probarveným hlasovým nástrojem disponuje, jak je ve všech polohách plný, opřený a vybavený nekonečným dechem. Melodické oblouky klene naprosto samozřejmě a v plných dlouhých pianissimech ve výškách se dotýká toho, co je v jejím oboru možné. Je obdivuhodné, jak prostě, jednoduše a bez viditelné fyzické námahy je schopna tyto nesmírně těžké árie podat. To ostatně dokázala i po přestávce, kdy začala zpívat ve foyer, aby následně v róbě v barvě pruské modři a černé paruce prošla mezi obecenstvem a zazpívala árii O rendetemi la speme… Qui la voce sua soave… Vien diletto e in ciel la luna pomatené Elvíry z Belliniho Puritánů, v niž zaujala i svými sametovými hloubkami. V posledním čísle programu sopranistka v červených volánových šatech s dlouhými rukávci a černými krajkovými aplikacemi vystihla dočasné pomatení Lindy z Chamounix, tedy opery, která byla Donizettiho posledním velikým triumfem, nežli sám propadnul šílenství (resp. neurosyfilis). Před jediným přídavkem ze sebe na pódiu rychle shodila bohatou červenou róbu, pod níž měla jednoduché stříbrné šaty a publikum potěšila árií Glitter and Be Gay z Bernsteinovy Candide. V ní příjemně odlehčila ponurost předchozího programu, do své herecké akce zapojila i dirigenta a publikum a dostalo se jí zasloužených ovací ve stoje.
V operních scénách ji doprovázeli výše zmínění sólisté Opery Národního divadla, kteří v rámci svých hlasových možností podali dobré výkony. Sympatické na nich bylo, že se všichni drželi jakoby stranou při vědomí svých vedlejších rolí. Nejvíce mě zaujal baryton Svatopluka Sema ve velmi povedeném souzvuku s basem Pavla Švingra jako Riccarda a Giorgia v Puritánech a mezzosoprán Jany Sýkorové v roli Pierota v závěrečné scéně z Lindy di Chamounix. Hodně mě ovšem překvapilo, že naši sólisté zpívali své nevelké výstupy z not a bohužel v některých momentech na nich byla patrná fyzická náročnost zpěvu. Orchestr Státní opery se svým šéfem poskytl velice citlivý a empatický doprovod a sám se blýskl ve dvou předehrách k málo uváděným operám Ambroise Thomase Mignon a Raymond aneb Královnino tajemství, tedy v dílech, které rozhodně nepatří mezi standardní repertoár operních domů. I díky jeho profesionálnímu výkonu si publikum užilo operu na světové úrovni, byť jen koncertně.

Jessica Pratt v poslední době rušila své závazky ze závažných rodinných důvodů. Považuji za štěstí, že se to pražského koncertu nedotklo, a paní Pratt přeji brzké zahojení ran.
Foto / zdroj: Státní opera Praha
Příspěvky od Jan Sebastian Tomsa
- Sláva Daubnerová: Manon Lescaut jsem pojala jako sociální drama
- Simona Šaturová: Brněnská Hraběnka je žena plná energie a emocí, občas i humoru
- Potěšení z mladého Werthera
- Oslava začátku jara v Národním divadle
- Vladimír Franz: Na dobrou hudbu je zapotřebí napětí, přetlaku a trochy Ducha svatého
Více z této rubriky
- Dialog klasiky s modernou. Skvělý výkon Tria Bohémo v Rudolfinu
- ‚Standing ovation‘ pro Adama Znamirovského
- Do Plzně zavítala vzácná návštěva z Vídně
- Velké sousto taktak spolknuté. Krvavá svatba studentů JAMU
- Podnětný večer s Vladimírem Franzem při talkshow zvané Hudba jako energie
- Brahmsovo Německé rekviem uvedeno s tanečním doprovodem
- Filharmonie Bohuslava Martinů premiérovala Míjející půlnoc svého patrona
- ‚Zvuky, které jste nikdy neslyšeli‘, zaplnily Vzlet
- Janáčkova filharmonie coby spolehlivá průvodkyně hudebním labyrintem
- Baroko jaksepatří. Mozart jen přihlížel…