„Moderní vizuální podoba Rameauovy Platée nádherně koresponduje s hudbou, která je roztančená, chytlavá, veselá.“

„Přes účast Václava Lukse nejde o ´barokní´ projekt, o historicky poučeně znějící hudební podobu, ale o rozumný kompromis.“

„Člověku by Platée bylo i líto, kdyby opera právě v okamžiku jejího posmutnělého zklamání rychle neskončila.“

Skutečné hudební divadlo, zábavné, barvité a rozverné, nabízí pražský operní soubor kvalitním nastudováním Rameauovy barokní opery Platée. Za čtvrteční vydařenou premiérou ve Státní opeře stojí režisérská dvojice SKUTR, choreograf Jan Kodet, velmi dobře připravení sólisté a dirigent Václav Luks, který i s divadelním orchestrem používajícím současné nástroje dosáhl iluze dobové estetiky.

Operu Platée napsal Jean-Philippe Rameau v roce 1745. Stala se ve své době v Paříži mimořádně populární. Určitě i proto, že jde o cosi mezi „comédie lyrique“ a „ballet bouffon“, tedy o zpívanou baletní frašku, což se mimochodem ve Francii s obecnějším pojmem opera v době baroka nijak nevylučuje. A určitě i proto, že zobrazované intriky antických bohů mohly být chápány jako diskrétně přidrzlé parodické narážky na chystaný sňatek Ludvíka Ferdinanda Bourbonského, následníka Ludvíka XV., a infantky Maríe Teresy Antonie Raphaely Španělské. Hlavní hrdinkou je totiž nymfa Platée mající značně odpudivou podobu žáby – a nevěstu prý předcházela pověst ošklivky… Po znovuobjevení kvalit díla ve dvacátém století jde nyní o jednu z nejpopulárnějších skladeb autora, který po versaillské premiéře „žabího baletu“ u dvora kupodivu neměl problémy, ale získal naopak od panovníka titul hudebního mistra Královy komory.

Pražští inscenátoři pro první tuzemské uvedení této rozmarné barokní opery zvolili opulentně řešenou scénu Jakuba Kopeckého, velkou účast baletu, výrazný světelný design a rozehrání situací bez snahy o barokní gestiku, daleko nad rámec někdejší statičnosti. Děje se tak patnáct let po předchozím posledním uvedení barokního opusu v Národním divadle; tehdy šlo o Händelova Rinalda hraného v letech 2009 až 2014, také s Václavem Luksem a výhradně s jeho barokním orchestrem Collegium 1704.… Moderní vizuální podoba Rameauovy Platée nyní nádherně koresponduje s hudbou, která je rozverná, roztančená, živá, chytlavá, vpravdě veselá.

I proto lze tušit, proč se Platée nehraje ve Stavovském divadle, ale na velkém jevišti Státní opery. Ostatně, přes účast Václava Lukse nejde o „barokní“ projekt, o historicky poučeně znějící hudební podobu, ale o rozumný kompromis. Hodně se škrtalo, stopáž je mnohem kratší, než by potřebovala skutečná rekonstrukce barokní opery. A zúčastnění sólisté sice v autentických dobových koncertních a operních produkcích účinkují a na inscenaci se podílí i Luksův sbor Collegium Vocale 1704, ale v orchestřišti v tomto případě zcela převažují členové Orchestru Státní opery. Specialisty jsou jen čtyři koncertní mistři smyčcových skupin v čele s Helenou Zemanovou, cembalista Pablo Kornfeld a hráč na bicí Stefan Gawlick.

Jestliže kdosi napsal, že se v Platée zrcadlí svět La Fontainových bajek, ale že v ní lze vystopovat už i něco z mnohem pozdějšího nevážného pohledu na mytologii, jaký přinesl Jacques Offenbach, je to pravda. Rameauova fraška je o žertu, možná spíše úskoku, který ztropí Jupiter své žárlivé manželce Juno. Naoko se dvoří ošklivé žabí nymfě, aby bohyni uchlácholil: vždyť jeho zálety přece nejsou nic, čeho by si měla všímat… Platée, k pobavení publika kvákající své věčné otázky „quoi?“, z toho všeho nakonec vychází s posměchem. Opravdu si myslela, že by o ni mohl stát sám nejvyšší z božstva? – Skoro by jí člověku bylo i líto, kdyby opera právě v okamžiku jejího posmutnělého zklamání rychle neskončila.

Hvězdným hostem je v titulní roli nizozemský tenorista Marcel Beekman, mezinárodně uznávaný představitel rolí ve starším i v avantgardním repertoáru, v zeleném ženském žabím kostýmu a s kabelčičkou k nepoznání. Jeho ztvárnění Platée v inscenaci Roberta Carsena pro Theater an der Wien pod taktovkou Williama Christieho se stalo i díky záznamu na DVD už opravdu proslulým. Dává i v Praze postavě v herecké exhibici neodolatelně komediální rozměr, k tomu znělý, na potřebných místech naivně sebevědomý i plačtivý hlas. Celkově jde i díky němu o skvělý mix mezi divadelní moderností a hudební starobylostí. Další hvězdou, výrazně hrající a bezchybně zpívající i v těch nejvyšších polohách, je sólistka Lipské opery Olga Jelínková jako Thálie a postava Šílenství. Výborně vybranými, přesně obsazenými a technicky i výrazově velmi dobře disponovanými pěvci jsou v projektu i všichni ostatní – Pavol Kubáň jako Jupiter a Michaela Zajmi jako Juno, nádherně měkce zpívající Tomáš Šelc v postavách Satyra a Cithérona, Lukáš Zeman jako Momus a Pavla Radostová coby Amor a Clarine. Debutantem v Národním divadle je, stejně jako Beekman, i mladý londýnský tenorista Ruairi Bowen v rolích Thespida a Merkura, vysoko posazený spolehlivý hlas.

Tanečníci, ať už podnikají akrobacii se stříbrnými tácy u hostiny, nebo znázorňují les, jsou integrální, nikoli jen ilustrační součástí celkové podoby díla a dojmu z ní. A orchestr hraje překvapivě dobře, i ve smyslu stylu. Nadšení a energie Václava Lukse slaví úspěch.

Francouzské barokní opery, přinejmenším ty Rameauovy, jsou jiné než o něco starší opery Händelovy nebo Vivaldiho, případně opery desítek dalších, vesměs italských autorů z jejich doby. Jsou živější, prokomponovanější, neformálnější, s výraznou účastí sboru a tanečníků. Mají svižnou melodiku podpořenou tanečními rytmy a charakteristicky jiný styl jejího zdobení, jsou až marnivé, docela “sexy“. Tvar, který nad partiturou dali jeho Platée spolu s Václavem Luksem „Skutři“, tedy Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, takové momenty ještě zvýrazňuje. Svět lesních bytostí v čele s Platée, značně „lidový“, je v konfrontaci s božstvy a jejich alegorickými výstupy skutečně humorný, hudba ruku v ruce s divadelními postupy a vizualizací je poutavá a zábavná. Projekt, který se opravdu povedl.

Foto: Národní divadlo Praha / Pavel Hejný a Petr Veber