„Příběh Platée má mrazivý přesah, který se dá vztáhnout na náš běžný život, nejen na taškařici, která se odvíjí na scéně.“

„Mám na ‚šílené‘ ženské štěstí. Vlastně jsem se v těchto rolích našla.“

„Nemluvte o mně jako o nějaké ambiciózní umělkyni. Já pracuju!“

Olgu Jelínkovou pražské publikum uslyší znovu. Sopranistku, která už šest let působí převážně v Německu a čtvrtou sezonu je v angažmá Lipské opery, čeká 21. listopadu premiéra francouzské barokní opery Platée Jean-Philippa Rameaua. Tu uvede Národní divadlo v režijním pojetí dvojice Skutr a Olga Jelínková v ní pod hudebním vedením Václava Lukse ztvární dvojroli Thálie a Folie. Na repertoár si tak zařadí další roli šílené ženy.

Už nějakou dobu trávíte v operním angažmá v Německu. Proč raději Německo než Čechy?

Není to „radši“. Byla to příležitost, která se neodmítá. Přišla nečekaně a všechny okolnosti zahrály pro, takže nebylo proč se rozmýšlet. 

Jak se stalo, že přišla nabídka z Německa?

V Praze jsme měli koncert k výročí Národního divadla, kde jsem zpívala „Glitter and be Gay“ od Leonarda Bernsteina. A zpívala jsem to jaksepatří šíleně. V publiku tehdy seděla Kateřina Motlová, kterou jsem zřejmě zaujala, protože se mnou navázala spolupráci. Propojila mě s německou agenturou, ta mě poslala na první předzpívání v Německu, do Saarbrückenu. Jednalo se o Královnu noci. A ono to klaplo hned napoprvé! Jako domino. Jeden dal vědět druhému a třetí se na to chytnul. 

Někdy se před člověkem zavírají všechny dveře, jindy jde vše jako po másle…

Ano. Nejdříve chtěli jenom Královnu noci, ale po předzpívání za mnou vyskočil intendant na jeviště a něco mi tam začal povídat německy. Já jsem v té době německy zas tak dobře nemluvila, ale vyrozuměla jsem, že mi nabízí angažmá. Nejdřív jsem myslela, že mu rozumím špatně, ale ono to opravdu tak bylo!

Od té doby vám angažmá nejdříve v Saarbrückenu a poté v Lipsku přineslo řadu rolí širokého repertoáru. Ta šíře záběru je způsobena zkrátka nabídkami, co dostáváte? Necítila jste někdy touhu směřovat k jednomu určitému repertoáru?

Sice to působí jako velká šíře – od Wagnera až po Bacha –, ale paradoxně se všechno vejde do jedné pomyslné škatulky: od baroka přes Královnu noci až po Lucii z Lammermooru jsou to koloratury. Paradox je samozřejmě Wagner, ale jeho rusalky nejsou tradiční obří wagnerovské role, které by člověk s mým hlasem nezvládl. Já totiž nemám „bourácký“ materiál, nemám železný hlas a kdybych překročila svou hranici, mohlo by to mému hlasu ublížit. Tak se snažím si hlídat pořád to svoje a zpívat stále stejným způsobem. 

Máte možnost nebrat role, které by nerespektovaly váš hlasový obor?

Naštěstí ano. Malými odbočkami byly jenom operety a potom taky Markétka ve Faustovi, kterou jsem zpívala v Saarbrückenu. Říkala jsem si, že už je to na mě trochu víc, ale pak jsem paradoxně zjistila, že pokud člověk zpívá opravdu technicky správně, tak to zvládnout lze. Sice někdo mohl namítat, že takhle Markétka vypadat nemá, ale to už je otázka přístupu a interpretace té role. 

Nyní máte tak trochu barokní období. V Lipsku máte za sebou premiéru Rytíře Amadise, v Čechách vás teď čeká Platée. Jaká jsou specifika nácviku barokní opery? V Praze se tedy nejedná o dobovou inscenaci…

Hudební principy baroka by měly být v každém případě dodržované, protože jenom tak může tahle muzika fungovat. Je tedy potřeba vědět, kde se dělají jaké ozdoby; je potřeba znát pravidla, kde má člověk ubrat vibrato… Některé principy se tak člověk musí naučit a naopak zapomenout na bel canto. 

Jak se to člověk může naučit, když nemá předchozí zkušenost?

Musíte to zkusit. Je to jako když se učíte na lyžích, kdy nejprve padáte, ale pak se najednou chytnete. Když k tomu ještě máte dobrého kouče a zafunguje muzikalita, člověk určité principy pochopí. Je to hodně o pěvecké technice a uvědomění, že se určité věci musí v těle udát jinak. 

Dalo by se tedy říct, že je barokní zpívání v určitém ohledu složitější než běžný repertoár operních domů?

Asi jak pro koho. Složitější může být pro toho, kdo je zvyklý se plně pokládat do hlasu a nedokáže odlehčit. Baroko totiž musí být zpíváno jako když mluvíte, úplně přirozeně. 

A pak tu máme ještě rozdíl italské a francouzské baroko. Myslím, že si posluchači ještě asi dovedou představit italskou barokní operu, ale asi jen velice málokdo zná i její francouzskou podobu, protože se v Česku s francouzskou barokní operou setkáme jen velice zřídka…

A to je taková škoda! Pro mě je tedy velkou výzvou jazyk, ale to samozřejmě není jediný rozdíl. Celkový projev je jiný: francouzské baroko jinak zní, má jiný spád, přízvuky jsou na jiných hláskách… Také francouzská muzika není o uzavřených číslech, přestože je tak napsaná. Jednotlivá čísla se prolínají, jedno vplývá do druhého jako jedna velká hra. Vše na sebe musí plynule navazovat.

Také je zde hodně tance. Jak se této francouzské specifičnosti přizpůsobujete jako sólistka? Má pro vás tanec na pódiu nějakou přidanou hodnotu?

Zatím nemám s čím srovnávat, protože je tohle moje první francouzská barokní opera, na které spolupracuji. Ale podle toho, jak inscenují Skutři, v Platée tanec rozhodně nebude na obtíž. Tance jsou v podstatě dost krátké, jsou dynamické, živelné, vtipné a dobře inscenované, takže i když zrovna jenom stojíte na scéně, baví vás se na ně dívat. Případně je dovoleno přidat své vlastní „trapnovarianty“.

Možná se tak i přirozeně dostanete do děje?

Ano. Rameau už svou hudbou připravuje půdu pro to, aby se dal tanec vždy scénicky využít. Má dokonce tu funkci, že vás dovádí v ději dál. Není tedy samoúčelný. A troufám si říct, že v podání Skutrů se bude na co koukat.

Bude to asi hodně legrační…

Ano, zatím hodně funguje interakce mezi lidmi na scéně. Místy je to velice vtipné, ale na druhou stranu – ona ta Platée zas tak vtipná není…

Na závěr jistě ne.

Přesně tak. Opera má mrazivý přesah, který se dá vztáhnout na náš běžný život, nejen na taškařici, která se odvíjí na scéně. 

V této „taškařici“ se Jupiter snaží vyléčit ze žárlivosti svou ženu Juno prostřednictvím zesměšnění nymfy Platée. Vy v tomto mytologií inspirovaném příběhu ztvárníte dvojroli Thalie a Folie. Zvláště Folie, tedy Šílenství, sice není hlavní postavou, ale Rameau pro ni napsal velice exponovanou a efektní árii. Jak na svou postavu nahlížíte vy?

Folie je takový deus ex machina. Nejdřív na scénu vystoupím jako Thalie, která celou věc spunktuje. Folie pak nastupuje jako někdo, kdo prohlédl absurditu celé této frašky, kdy Jupiter s ostatními zneužijí Platée. Ta je sice samolibá a sebestředná, ale vlastně naivní, nebohá a všichni se po ní vozí. Je to hnusné, ale to lidi přeci dělají běžně a s gustem. Bohužel. Využívají slabé a užívají si, když je mohou ještě víc zadupat. Folie to všechno vidí a snaží se lidem říct: „Haló, přestaňte, to je nebezpečné! Jestli to budete dělat dál, stane se něco hrozného!“ Je úplně šílená z toho, že jsou lidi šílení. Jako na party, na které někdo hodí první skleničku a už to začne lítat. Folie se lidem snaží říct: „Nechte toho, nebo se to zvrhne a budou tady mrtví,“ když to přeženu. To se teď děje kolem nás všude, takže je to dost aktuální. 

Snaží se inscenace nějak pomoct tomu, aby si tato témata divák vztáhl k běžnému životu?

Odpověď se dozvíte až ve chvíli, kdy máte v sále diváky. Tento záměr mají inscenace (téměř) vždycky, ale nemusí vyjít najevo. A je tedy na nás, aby se tak stalo. Nemusí to divákům dojít hned, ale třeba až na cestě z divadla. Člověk totiž nemusí jít domů jenom s hýřícími emocemi, jak to bylo krásné a vtipné, ale i mlčky, v zamyšlení.

Je tedy toto podle vás devíza moderních inscenací oproti těm dobovým? Jaký je vlastně váš názor na tato moderní pojetí?

Ono je moderní a moderní. Mnohé moderní inscenace nám mohou něco přinést, ale pak jsou takové, které mohou dokonce i zničit divákovu náklonnost k opeře. Z těchto moderních pojetí jsem popravdě nešťastná. 

Už jste někdy byla součástí něčeho takového?

Většinou jsem měla štěstí. Ale jednou jsem byla součástí hodně kontroverzní inscenace, kdy byl na operu našroubovaný úplně jiný kontext. Režisér to ale měl tak detailně propracované, že vše sedělo do posledního slova. Akorát se zpěv musel přerušovat vstupy, v průběhu kterých se diváci dozvěděli, kde jsme zrovna v ději a kdo je kdo. Ve výsledku to fungovalo, ale bylo to za cenu naprosté despocie, kdy zpěvák neměl možnost ani na vteřinu improvizovat či si vytvořit svou interpretaci. 

U Platée je to tedy jinak? Máte vy jako interpreti nějakou tvůrčí volnost?

Určitým způsobem ano, ale nějak zatím nemám potřebu do toho Skutrům výrazně vstupovat. Mají celou koncepci v hlavě a dokáží ji vysvětlit takovým způsobem, že ji přijmete za svou. Aspoň doteď jsme se nedobrali žádného rozporu, neodhalili žádný nesmysl, všechno jim to funguje. A, jak už jsem říkala, jedná se sice o moderní inscenaci, ale ten příběh je díky svému mýtickému podtextu nadčasový. Proč by to tedy člověk nemohl inscenovat v moderních kostýmech, pouze s náznaky něčeho historičtějšího?

To jistě není nic proti ničemu. Ale pokud je někdo poněkud „historičtější“, tak je to Václav Luks. Jak jde dohromady spojení dirigenta „barokáře“ s Orchestrem Státní opery?

Zatím to jde velice dobře a přijde mi, že to orchestr baví. I nějaké ty rovné tóny tam jsou… (smích)

Vy jste už s Václavem Luksem dříve spolupracovala, mimo jiné na Myslivečkově opeře L‘Olimpiade. Jaká to byla zkušenost?

Olympiáda pro mě byla úplně výjimečná. Poprvé jsem dostala příležitost od Národního divadla, hned takový zajímavý projekt s manžely Hermannovými a navíc jsme to nacvičovali v úžasném industriálním prostoru Holešovické tržnice. Byla to perfektně udělaná moderní inscenace. Obrovský zážitek. Jenom škoda, že představení nebylo tolik. Pak jsme jenom plakali, že už je to pryč. 

Byla vaše předchozí spolupráce s Václavem Luksem také důvodem, proč jste dostala tuto dvojroli? Víte, proč vybrali právě vás?

Možná. Možná taky proto, že jsem český zpěvák, který je sice v angažmá v zahraničí, ale i tak je blízko. A, jak to tak bývá, doma není nikdo prorokem, ale jak jste venku, tak vás často začnou zvát domů, což je vždy příjemné. Každopádně jsem ale musela předzpívat, nebyla jsem jediný adept. 

Ptala jsem se i proto, že se ztvárněním šílených ženských postav máte velké zkušenosti. Zmiňujete šílenství, které jste vtiskla árii „Glitter and be Gay“, jež vám přinesla spolupráci s agenturou, nedávno jste byla Lucií z Lammermooru, teď Folie v Platée…

Ano, mám na „šílené“ štěstí. Ale vlastně jsem se v těchto rolích našla. Umožňují mi vypustit ven všechno to, co se v člověku skládá. Každý tu západku vypouští někde jinde. Já jsem dostala šanci si vyzkoušet tento způsob a zjistila jsem, že to funguje. Být chvíli šílená je ve výsledku docela dobrý relax. 

Možná až terapie?

Naprostá. Podobně jsem to měla s Královnou noci. Ta vždycky zabrala, když jsem byla na někoho naštvaná. Pak jsem dokázala být tak vzteklá, až přede mnou kolegové uskakovali. (smích)

Královnu noci jste už v Německu zpívala mnohokrát. Jak to teď vlastně máte? Jste spíš v Německu, nebo v Praze? Kde jste teď doma?

Pořád bydlíme s dcerou v Praze, takže domov mám tady a jezdím sem a tam. Když se něco nacvičuje v Německu, tak tam i na čas zůstávám, ale v každé volné chvíli se snažím jet domů. Většinu volného času tak trávím v autě. 

Kde kromě Platée vás budeme mít možnost v dohledné době potkat?

V Německu to bude Traviata, Undine, Zlato Rýna, Don Giovanni, Cesta do Remeše, Rosenkavalier; v Česku se vrací Rigoletto a v doufání je pak ještě něco, co nechci zakřiknout…

V mnohých rozhovorech se už dlouho zmiňujete o svém snu si zazpívat Zerbinettu z Ariadny na Naxu. Není to náhodou ona?

Ne, to ne. Myslím, že tahle nabídka už nepřijde. Nejsem Natalie Dessay. Ne, že by to člověk neobsáhl hlasově, ale zpěvačka musí být mladé děvče… Ale kdysi jsem ji předzpívala v Ostravě, když jsem byla těhotná. Tam to klaplo, ale řekli mi: „No, ale jste těhotná, promiňte…“ A od té doby se už ta možnost neobjevila. 

Klasická historka z ženského operního světa… A když už jsme u toho, jak se vám daří si uhájit svou pozici umělkyně, která „si dovolila dělat kariéru“ v zahraničí?

Pokud budu úplně upřímná, tak mi nic jiného nezbylo, protože jsem se zpívat holt jednou naučila a je to moje práce. I mojí vlastní rodině to bylo někdy složité vysvětlit. „Nemluvte o mě jako o nějaké ambiciózní umělkyni. Já pracuju!“ opakovala jsem pořád. A potom, když nejste doma v tu chvíli, kdy by jiné mámy doma byly, tak se za svou práci musíte zodpovídat znovu a znovu. Samozřejmě tohle řeší ženy i v jiných profesích, ale u nás je to ještě trochu něco jiného. Ta tolerance je někde jinde. Pořád slyšíte: „No, ty si jedeš tu svoji kariéru.“ Na to už odpovídám jen: „Prosím? Pracuju! Hezký den.“ Pak je samozřejmě těžké najít i tolerantního partnera. Proto to trvalo tak dlouho (smích) a proto s dcerou dlouhá leta bojujeme samy. Někdy se to zkrátka v životě tak zaonačí… ale člověk nesmí ztrácet naději. Vždycky může ještě něco dobrého přijít.