Letos se v hudebním světě slaví jedno velké výročí – uplynulo už 270 let od narození Wolfganga Amadea Mozarta. 5. května jej jeho posledním klavírním koncertem poctí Jan Bartoš společně se Slovenskou filharmonií pod taktovkou Tomáše Netopila. Bartoš je velkým milovníkem díla salcburského rodáka, rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se tedy týkal i dalších přání ohledně studia skladeb rakouského génia či interpretačních zásad v kontextu jeho děl.

Za pár dní vystoupíte s Mozartovým koncertem B dur v Bratislavě. Jaký máte s jeho hudbou vztah? Vyvíjel se v průběhu vašeho života?

Mozart patří k mým nejmilovanějším autorům. Koncert B dur je jeho posledním klavírním koncertem, vznikl necelý rok před smrtí. Je jímavý, oproštěný, naplněný zvláštním smířením. Jako by se v něm mnohé dramatické síly stáhly dovnitř.

Mozartovu hudbu stále obklopuje silný nános klišé: skladatel elegance, čistoty, rovnováhy, věčného úsměvu. S tímto obrazem se člověk setkává nejen u běžných posluchačů, ale někdy i u profesionálních hudebníků. Ve skutečnosti je to však výrazné zjednodušení. U Mozarta nechybí žádná poloha, včetně té temné a démonické. A právě jeho neustálá mnohoznačnost mě přitahuje nejvíc. V jediném okamžiku může být prostý i rafinovaný, soucitný i ironický, osobní i nadosobní, tragický i humorný.

Máte nějaké přání ohledně jeho hudby, které byste si chtěl splnit?

Rád bych se dál věnoval jeho klavírním koncertům. Každý je tak odlišný – v některých má klavír téměř komorní roli, jinde se dostává do dramatické konfrontace s orchestrem. V tomto pozdním B dur je méně dramatu a více křehké rovnováhy.

Mým dalším velkým přáním je věnovat se hlouběji jeho klavírním sonátám. Může to znít překvapivě, ale stále jsou podceňovány, obecně se nepovažují za jeho největší díla. Je to ale spíše problém interpretace než samotných skladeb.

Co je podle vás nejdůležitější v interpretaci jeho skladeb?

Pro mě je to již zmíněná mnohoznačnost a odvaha ji skutečně odhalit. Jeho hudba se může hrát čistě, uhlazeně, vkusně, stylově – ale působí pak trochu jako ve skleníku. Přílišná korektnost jeho hudbu ničí. Mozart byl zároveň enfant terrible, potřebuje nerv, odvahu a někdy i jistou drzost.

Velmi důležitý je operní princip, ale ne v banálním smyslu, že má všechno jen „zpívat“. Mozart v operách často ukazuje postavu zevnitř a zároveň ji objektivně pozoruje zvenčí. Nikomu nefandí, je až nebezpečně pravdivý. Na klavíru je pak nutné opustit komfortní zónu našeho nástroje. Klavírista se musí umět proměňovat v postavy i jiné instrumentalisty. Je tu vlastně takovým iluzionistou – právě proto je potřeba být v interpretaci Mozartových skladeb nanejvýš imaginativní.

Jak si vlastně sestavujete programy na své recitály a alba?

Když si rozmýšlím program koncertu či alba, vnímám ho jako jeden koncept, jeden příběh. Dávám teď přednost recitálům věnovaným jednomu či dvěma autorům. Proto jsem na posledním recitálu v rámci Světové klavírní tvorby, cyklu FOK, hrál pouze Beethovena a Schuberta. Jen tak se podle mě člověk může hlouběji ponořit do určitého světa. Rychlé střídání je dnes sice moderní a jistě efektní, ale tato fragmentárnost vám podle mě často brání hudbu vnímat soustředěně.

Stejně přistupuji i ke svým albům. První bylo věnováno Mozartovi, druhé Beethovenovi, třetí Janáčkovi a čtvrté Novákovi. Na dalším jsem propojil Smetanu s Kabeláčem a na zatím posledním Rejchu s Beethovenem. Beethoven a Rejcha se narodili ve stejném roce a od mládí byli blízcí přátelé. Působili ve stejném prostředí a oba napsali klavírní koncert ve stejné tónině, ve stejné dekádě i ve stejném městě. Zatímco Beethovenův Císařský je slavný, Rejchův koncert se na naší nahrávce objevuje v kompletní verzi po 222 letech od svého vzniku.

Mám radost, že album má krásný ohlas i v zahraničí a že si posluchači všímají, jak je Rejcha invenční a originální. Pokud se věnuji méně známé hudbě, je pro mě zásadní, aby obstála sama o sobě. Neměla by být jen zajímavostí nebo „objevem“, ale plnohodnotným uměleckým sdělením.

Na svých posledních albech představujete spíše neznámá díla českých skladatelů. Na kterého skladatele máte zálusk do budoucna?

Nejvíce mě přitahuje středoevropský repertoár. Konkrétně mě teď zajímá Viktor Ullmann. Jeho klavírní koncert a sedm klavírních sonát patří k tomu nejlepšímu, co zde v té době vzniklo. U Ullmanna je samozřejmě důležitý terezínský kontext, ale jeho skladby mají plnou uměleckou hodnotu i mimo něj – měly by být vnímány jako součást běžného repertoáru hudby 20. století.

Cítíte se v této fázi svého života obzvlášť spjatý s nějakým skladatelem nebo určitým typem repertoáru?

Zjistil jsem, že mě vlastně přitahuje hudba autorů, kteří byli nějakým způsobem spojeni s Prahou. Když máme setkání s našimi zahraničními hosty a procházíme se centrem Prahy, jak výjimečné je moct říct: Tady hrál na varhany Mozart, zde koncertoval Beethoven, tady Weber skládal klavírní sonátu, zde se narodil Rejcha, o dvě ulice dále se scházel Zemlinsky s Ullmannem. A to samozřejmě nemluvím o českých skladatelích, na každém kroku je něco připomíná. Praha je pro klasického hudebníka fascinující místo. 

Již několik let vyučujete na Akademii múzických umění v Praze sólový klavír a komorní hru. Jaká je podle vás úloha profesora klavíru na vysokých školách? Jak se ji snažíte uchopit právě vy?

Na HAMU působím sedmým rokem a práce s mladými talentovanými klavíristy mě nesmírně naplňuje. Myslím si, že úlohou profesora klavíru na vysoké škole není pouze předávat své znalosti, ale především pomáhat studentovi objevit jeho vlastní hlas.

Každý mladý hudebník potřebuje něco jiného: někdo směřuje k sólové dráze, jiný ke komorní hře nebo pedagogice. Úkolem pedagoga je rozpoznat, kde je studentova přirozená síla, a pomoct mu ji rozvíjet. Snažím se studenty spíše provázet než vystupovat jako poučující autorita.

Jakou radu byste dal mladým hudebníkům, kteří se snaží nalézt právě tu svou vlastní uměleckou cestu?

Když jsem byl ještě studentem, bylo za největší ctnost považováno být „univerzálním“ hudebníkem, to znamená umět hrát všechno a umět hrát s každým. Člověku se uleví, když zjistí, že to tak být nemusí. Nechci znít pateticky, ale přijde mi zásadní hledat ve svém nitru, co je to, po čem nejvíce toužíte, poznat svoji osobnost a být s ní v souladu. Nenutit se do věcí, které s vámi nerezonují.

Poté je důležité být kurátorem vlastní cesty, iniciovat originální projekty, nebát se oslovovat ke spolupráci i zahraniční umělce a kolegy. Jazzoví hudebníci to dělají běžně, ale klasičtí hudebníci téměř ne a je to velká škoda.

Dnes bohužel nestačí jen dobře hrát. Mladý hudebník musí vědět, kdo je a proč dělá právě to, co dělá. K tomu patří i praktické věci, jako je kvalitní web a dobré fotografie. Není to podstata umění, ale je naivní tvářit se, že to neexistuje. Myslím, že v dnešní době jsou důležitější výrazné umělecké projekty než například soutěže. Soutěží jsou stovky a ani úspěch ve velké soutěži nemusí přinést jistotu. Obecná úroveň je dnes neuvěřitelně vysoká, tisíce lidí hrají dokonale, není jim co vytknout.

Hudba musí být vaší vášní a vnitřní nutností. Pokud to tak není, doporučuji věnovat se jinému oboru, protože život hudebníka je opravdu těžký. Bez vnitřního ohně to dělat nelze. Věřím, že pokud máte co říct, posluchač si vás najde. Hlavní je, jak mi říkával Ivan Moravec, „sledovat ústřední linii svého života“. 

Jak vzpomínáte na svá studia u Ivana Moravce? Co nejdůležitějšího jste si od něj odnesl?

Ivanu Moravcovi šlo vždycky o pravdivost výrazu a zvuku a byl neuvěřitelně otevřený novým interpretačním možnostem. Na našich hodinách mi často říkal: „Musím vám věřit.“ Od profesora Moravce jsem si také odnesl potřebu slyšet přesněji a detailněji. Naučil mě poslouchat doslova každou nuanci. Jsem mu moc vděčný, že jsme společně mohli trávit tolik času poslechem nahrávek, včetně mých pokusů.

Celý život pracoval nesmírně sebekriticky a pravidelně se nahrával. Člověk si opravdu často myslí, že něco ve hře vyjadřuje, ale z nahrávky zjistí, že to zůstalo jen v jeho hlavě. Tento nemilosrdný, ale velmi zdravý přístup jsem od něj převzal. Nemusí to být příjemná metoda, ale je nesmírně účinná. Pohled do zrcadla může občas přinést i vzpruhu. Ivan Moravec tomu říkával „domácí lékárnička“. To je moment, když poslechem zjistíte, že se vám to vlastně povedlo a není to tak špatné, jak jste si mysleli.

Je pro mě neuvěřitelné, s jakými velkými jmény jste po čas svých studií spolupracoval. Ráda bych se proto ještě zeptala na vaše úplné počátky u Martina Ballýho. Jak na něj vzpomínáte?

Martin Ballý nestál jen u mých začátků. Byli jsme v úzkém kontaktu až do jeho smrti v roce 2024, byl jedním z mých nejbližších lidí. Neotevřel pro mě v tom nejdůležitějším věku jen klavírní svět, ale i ten kulturní. Měl velký rozhled a všechno se mnou sdílel. Bral mě na koncerty, opery, výstavy, půjčoval mi knihy. Za co jsem mu také vděčný, je to, že neměl nectnost některých ctižádostivých učitelů, kteří dítěti zadávají hlavně efektní kusy, aby rychle zazářilo na soutěži. Šel se mnou pomalu a poctivě, krok za krokem. Byl to výjimečný hudebník a pedagogický talent. Když učil na letní akademii, lidé ze škol jako Curtis, Juilliard nebo Manhattan z něj byli u vytržení.

Proč jste se tehdy rozhodl jít studovat přes oceán?

Nešlo o útěk z českého prostředí. Cítil jsem, že potřebuji jinou perspektivu a jiné měřítko. Ve Spojených státech mě oslovila velká otevřenost. Člověk mohl velmi vážně studovat klasický repertoár a zároveň být obklopen lidmi z různých tradic a kultur. Najednou zjistíte, že vaše představa normy je jen jedna z možností. To pro mě bylo důležité.

Jak vypadal tehdy váš běžný život?

Bylo to hodně intenzivní. Kromě cvičení a studia na Manhattan School of Music jsem trávil hodně času v Lincoln Centru, Carnegie Hall, Metropolitní opeře, Village Vanguard, chodil jsem na výstavy, přednášky, mistrovské kurzy. Snažil jsem se stihnout všechno, co mě zajímalo.

Svým způsobem by se dalo říci, že vaše zkušenosti ze studií v Americe v posledních patnácti letech přenášíte i do své organizační činnosti během Jihočeských klavírních kurzů v Písku. Co je vaším cílem, aby si studenti odnesli?

Jsme uprostřed jejich příprav, jezdím tam pravidelně od svých sedmi let. Byly pro můj vývoj naprosto zásadní, studoval jsem tam nejdříve u Zdeny Janžurové. Později jsem byl ve třídě Martina Ballýho, který společně s Janou Korbelovou před dvěma lety předal umělecké vedení mně a Miroslavu Sekerovi.

Během prvních dvou prázdninových týdnů se tam společně s dalšími kolegy věnujeme přibližně čtyřiceti mladým klavíristům. Tyto kurzy mají velkou tradici a chceme, aby pro naše studenty byly stejně důležité, jako byly pro nás. Já si z nich vždycky odnášel novou energii a nové podněty pro svoji hru. Navíc jsem tam poznal většinu svých celoživotních přátel.

Vzpomínáte na jednu z vašich zahraničních cest obzvlášť rád?

Mám silnou vazbu ke dvěma městům, ve kterých jsem prožil kus života, v mém případě Amsterdam a New York. Jsou to moje druhé domovy a každý návrat je spojen se silnými emocemi.

Máte nějaké téma nebo myšlenku, o které v poslední době hodně přemýšlíte?

Ve svém životě a práci usiluji o to zbavovat se mechaničnosti. Je to i něco, co se snažím sdílet se svými studenty. Člověk by měl být neustále duchapřítomný. Často si při usednutí ke klavíru říkám, že nevím, kam mě hudba dnes zavede. Když si řeknete „tohle vím, tomu rozumím, teď to udělám takhle“, tak si zavřete dveře. Když řeknete „nevím“, pak dveře otevíráte a začnou se objevovat netušené možnosti. Většinou vás to zavede dále a hlouběji.

Na co se v nadcházejících měsících nejvíce těšíte?

Na festivalu Smetanova Litomyšl máme se dvěma absolventy píseckých kurzů – Matoušem Zukalem a Vojtěchem Trubačem – společný projekt ve spolupráci s Tomášem Jamníkem a jeho Ševčíkovou akademií.

Na podzim mě čekají koncerty s George Enescu Philharmonic a Alenou Hron, nesmírně se těším na recitál na festivalu Lípa Musica a svoji první spolupráci s Pavel Haas Quartet na festivalu Janáček Brno.

***

Jan Bartoš je umělcem zastupovaným agenturou IMG Artists a kromě zmíněného je uměleckým ředitelem festivalu Prague Music Performance.

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Michael Romanovský, Marek Bouda, Vojtěch Brtnický

Facebook X E-mail WhatsApp