Olomouckou Redutu 17. února rozezní klavír ovládaný jednou z nejvýraznějších osobností české klavírní scény, pianistkou Terezií Fialovou. Dramaturgie večera propojí hudební světy Leoše Janáčka, Pēterise Vaskse, Johanna Sebastiana Bacha a Domenica Scarlattiho. Jaro umělkyni posléze přinese řadu komorních projektů v různých obsazeních i natáčení nového sólového alba. Rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz se dotýká nejen volby klavíristčina repertoáru, ale také jejího dosavadního a probíhajícího studia nebo měnícího se vztahu k jejímu „životnímu partnerovi“, totiž klavíru.

Na úvod bych se vás chtěla zeptat, co si myslíte o dramaturgiích koncertních sálů v České republice. Přijde vám, že je někde něčeho hodně, nebo naopak málo? Jak dramaturgie vnímáte a kde si myslíte, že by mohla nastat změna?

Zajímavá otázka na začátek. Myslím si, že dramaturgie je u nás čím dál lepší a vyváženější. Nebojíme se vykročit z komfortních zón a překvapit publikum něčím novým. Líbí se mi, že až na výjimky nepodléháme tlaku tradičního repertoáru.

Jak byste popsala svůj styl repertoárového výběru?

Nevím, zda mám vyloženě vyhraněný styl, ale určitě každý umělec během let zjistí, co je mu nejbližší a v čem se cítí dobře. Mám ráda klasicismus, jeho řád mi přijde čím dál víc potřebný. Je taky svým způsobem uklidňující, to je potřeba zejména v dnešní době chaosu. Romantismus je mi také blízký, ale spíše ten nepatetický, umírněnější, například skladby od Mendelssohna, Schuberta… Pak mám zvláště ráda autory 20. a 21. století. Momentálně jsem zcela ponořená do skladeb Pēterise Vaskse a znovu si uvědomuju, jak velký autor to je. A samozřejmě Šostakovič, ten vždycky a v jakékoliv podobě.

Nadchl vás v poslední době nějaký skladatel nebo díla, která jste dosud neznala?

Nedávno jsem objevila skladby Giji Kančeliho – je skvělý. Stále je co objevovat…

Pociťujete před koncerty trému? Jak s ní pracujete?

Jsem povahově spíše introvert. Jako malá jsem se styděla úplně pořád, z mého prvního koncertu jsem po posledním akordu prý dokonce utekla z pódia. Takže jsem se s trémou setkávala a vlastně dodnes jistým způsobem setkávám. Jsem z generace, kdy se na škole s nervozitou cíleně nepracovalo, internet teprve začínal a víceméně jsme se s tím snažili poprat každý nějak po svém. Tréma je ale mnohovýznamová záležitost, mění se věkem, zkušenostmi, vlastním nastavením, ale i znalostmi o ní. Naštěstí se s ní dá pracovat, jak mentálně, tak fyzicky. Je dobré o tom hovořit, protože je to důležité téma. Osvědčilo se mi několik zásadních věcí, které trému redukují: stoprocentní příprava, adekvátní výběr repertoáru a práce se soustředěním, dechem a svalovým napětím, a to hlavně při cvičení samotném. Ale jsou i dny, kdy nic z toho nefunguje a je potřeba to přijmout.

Měla jste někdy během své hudební kariéry chuť s ní přestat například kvůli vysokému tlaku či vyčerpání?

Mnohokrát! Hraju od pěti let, byla jsem dítě, které u klavíru vyrůstalo, i o víkendech a prázdninách… a přišlo mi to normální, že se každý den x hodin cvičí. Je asi přirozené se dostat do stádia, kdy byste nejraději dělala něco jiného… Pochybovat je lidské.

Změnil se váš vztah ke klavíru a hudbě celkově v průběhu let?

S klavírem máme neustále proměňující se vztah, prožili jsme si spolu snad všechny emoce, které ve vztahu mohou nastat. Od lásky a zamilovanosti přes frustraci a vyhoření k opětovnému smíření s tím, že si dáme vzájemně ještě šanci. Ale musím uznat, že jako partner není žárlivý, vždycky mě vyslechne a navíc si nikdy na nic neHRAJE!

Kdy jste se rozhodla stát se klavíristkou? Byl to vždycky váš sen, nebo jste měla zálusk i na něco jiného?

Asi kolem třinácti let. Na konzervatoř jsem se vyloženě těšila, trápila jsem se s fyzikou a představa, že na škole nebude, byla opojná. Jako malá jsem chtěla být klavíristkou, krasobruslařkou nebo květinářkou. Zatím jsem stále u bodu jedna, to druhé už asi nestihnu, ale v tom třetím třeba ještě nějakou naději mám…

Mimo Akademii múzických umění v Praze jste vystudovala i komorní hru na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku. V čem se studia lišila? Kde vidíte pozitivní a negativní stránky v obou zemích?

Na HAMU jsem studovala sólový klavír a na HFMT v Hamburku komorní hru, nemůžu tak úplně dobře srovnávat. Nicméně přístup ke komorní hře a ke studiu obecně se podle mého názoru liší. Němci jsou velmi systematičtí a jejich příprava, například jednotlivců z ansámblu, je velmi komplexní, důsledná. Studují partitury, znají nahrávky… Čeští studenti těm souvislostem tolik nedají, často skladbu ani neslyšeli, což v dnešní době chytrých telefonů a streamovacích platforem a mnoha možností, které máte takřka v ruce, mi přijde až neuvěřitelné. Češi jsou více spontánní a spoléhají na svoji muzikálnost. Ono ale jedno bez druhého moc nefunguje. Rozdíl je i v míře nároků, třeba množství repertoáru bylo v Německu mnohonásobně vyšší.

Co byste ráda přinesla z Hamburku do Prahy?

Ráda bych, aby studenti pracovali víc do hloubky, měli větší přehled o tom, co hrají a proč. Aby to pro ně nebyl jen ten „jejich řádek”. Zároveň se nechci nikoho dotknout. Je tu spousta těch, co hudbu berou opravdu vážně.

Přispívá vaše komorní hra vaší sólové a naopak, nebo je spíš vnímáte jako dva odlišné světy?

To je velmi komplexní otázka… Řekla bych, že to jsou dva světy, ale navzájem se prolínají. Pokud hraje klavírista sám, měl by vytvořil orchestrální iluzi, symfonii mnoha hlasů, barev a poloh. Pokud hrajete s jiným nástrojem, musíte se zase umět upozadit, dát prostor důležitému hlasu, nepřekrývat, ale zároveň nedoprovázet v tom typickém slova smyslu.

Dostala jste během vašich studií nějakou radu, kterou se řídíte doteď?

„Nechtěj hrát lépe než umíš!” – Možná to zní zvláštně, ale je to velká pravda. Někdy se příliš snažíme, hrajeme sami sebe, své ego, a hudba je najednou v druhém plánu. Jako v té pohádce o Sněhurce, kdy se ptá královna svého zrcadla, kdo že je na světě nejkrásnější…

Vyučujete? Případně, máte to v plánu?

V rámci doktorátu na HAMU mám několik studentů na komorní hru a moc mě to baví. Ráda bych v tom pokračovala. Učení vnímám jako velký závazek a také nelehký úkol. Na druhou stranu mě baví věci takzvaně rozpitvávat, hledat jádro problému. Často je potřeba být i sám sobě učitelem, nečekat na rady a přijít si na to sám, nebo se o to alespoň pokoušet. Ráda bych pomáhala mladým pianistům. Sama jsem si prošla obdobím, kdy jsem musela hodně změnit svůj přístup k technice. Cvičila jsem rok jenom pomalu, potřebovala jsem se odnaučit některé zlozvyky, posílit svaly na rukou, najít nové souvislosti. Bylo to docela šílené. Ale pomohlo to. Víte, že Mozartův Klavírní koncert d moll trvá v pomalém tempu dvě hodiny a třicet čtyři minut?

Myslím si, že snad každý hudebník si musí projít minimálně jedním obdobím, kdy musí překopat své základy hraní a cvičení. Sama zmiňujete, že jste si tím prošla. Když to ještě rozvedeme, co byste poradila začínajícím umělcům?

Opravdu cvičit pomalu, přemýšlet nad cílem cvičení, udělat si časový plán a nepřehrávat stále dokola. Být pokorný, ale zároveň si věřit. Při cvičení se týrat, ale po koncertě se pochválit, za cokoliv, co se povedlo, i když jsme si vědomi toho, co se třeba úplně nevydařilo. Nezapomínat, že pocit z pódia je velmi subjektivní. Nesnažit se být dokonalý. Nejsme stroje, ale lidé. A nesrovnávat se s nikým. Každý má jiný vývoj, někdo má vrchol ve dvaceti, jiný ve čtyřiceti…

Proč jste se rozhodla pro doktorát? Čím se během něj zabýváte?

Pro doktorát jsem se rozhodla poměrně nedávno. Byla jsem z těch, co po absolvování magisterského studia říkali, že na doktorát určitě nikdy nepůjdou. A vidíte, nakonec je všechno jinak. Zabývám se klavírním dílem Petra Ebena. Až mě překvapilo, jak málo o tomto odvětví Ebenova díla víme – máme Ebena zaškatulkovaného jako varhaníka a autora sborové literatury. Přitom on byl skvělý pianista, komorní hráč, improvizátor, speaker, vzdělaný člověk a inspirativní pedagog… renesanční osobnost, jakých je málo.

Vnímáte nebo vnímala jste určitý tlak na sebe přicházející z dnešní společnosti? Mám tím na mysli to, že i když se jako společnost posouváme, není ještě tak úplně běžné, aby vrcholovými hudebníky byly ženy. A když už jsou, tak mám často pocit, že jsou pod přísným drobnohledem, co se týče nejen hry, ale i třeba jejich image a osobního života. Jak to vnímáte vy?

Celoživotně mi velice vadí neustálé rozdělování společnosti. Neztotožňuju se s rasismem, xenofobií, genderovou nerovností… pro mě je to nepochopitelné. Nicméně, ano, ženy bývaly diskriminovány v mnoha ohledech, několikrát jsem zažila ten pocit, když je vám mezi řádky naznačeno, že jste žena, takže to stejně nemá cenu, protože se vdáte a budete mít děti, nebudete se moci plně věnovat hudbě, koncertování…

Společnost se naštěstí vyvíjí, škatulky už nejsou tak striktní, žen-hudebnic jsou stovky a to i v „mužských” oborech jako dirigování, skladba a další. Na druhou stranu, ono to s dětmi opravdu složitější je. Ale rozhodně ne nereálné. Ale abych odpověděla přímo na vaši otázku, pocit tlaku v poslední době nijak nevnímám, a kdyby byl, rozhodně si ho nebudu připouštět.

Mohla byste nás překvapit nějakým svým volnočasovým koníčkem, který bychom do vás neřekli?

Největším překvapením je pro mě právě ten volný čas…

Baví mě jóga, je podobná hudbě a hraní na nástroj. Když už máte pocit, že vám to jde, přijde pozice, která vás úplně znemožní a ukáže vám vaši nedokonalost. Baví mě móda – hlavně ta vintage a second-handová neboli udržitelná, je to taková moje „guilty pleasure“ už mnoho let. Také jsem si ráda vymýšlela různé modely a pak přemlouvala známou, švadlenku, aby mi to ušila přesně, jak já chci… no ne vždycky to dopadlo dobře, teď už jsem poučenější. V Čechách máme mnoho úžasných návrhářů, šikovných, kreativních osobností… Líbilo by se mi, kdyby z oblékání v klasické hudbě zmizel patos dortových šatů, flitrů a drdolů.

Naše plány a sny se v průběhu života mění. Jaký sen máte teď právě vy?

Nevím, zda mám sny. Spíš zbožná přání? Abychom byli všichni zdraví, aby děti tak rychle nerostly, aby k sobě lidé ve společnosti byli ohleduplnější… taky bych chtěla umět podélně zaparkovat auto, podívat se do Nepálu a naučit se alespoň trošku hrát jazz…

Od koho byste ráda přijala pozvání na večeři, kdyby bylo možné ho přijmout od jakékoli žijící či zesnulé klavíristky či klavíristy?

Bylo by jich mnoho, ale alespoň některé: Radu Lupu, Victor Borge, Hélène Grimaud, Anna Vinitská a Norah Jones.

Zabýváte se v poslední době nějakou otázkou nebo tématem, které vás třeba tíží, nebo které vás naopak neustále drží v nadšení?

Nelíbí se mi diktát sociálních médií, placené reklamy a články v masovém měřítku… a střety zájmů v kultuře. Chtěla bych žít ve světě, kde je umění pestrou škálou napříč žánry, kde si vážíme lidí, co opravdu něco dokázali, a nezapomínáme na ty, co pro kulturu něco udělali, ale už s námi nejsou. Mám dojem, že v oblasti kulturního dědictví pokulháváme.

Nadšená jsem z blížícího se velkého projektu, studiového natáčení mojí sólové desky, opět ve spolupráci s Animal music. Na CD chystám v české premiéře Pēterise Vaskse a jeho klavírní cyklus Gadalaiki (Roční doby). Natáčet budu v březnu v Sále Martinů a děkuji tímto i mé milé HAMU za laskavé půjčení nahrávacích prostor. Mám kolem toho směsici pocitů jako vždycky před natáčením. Ale budu mít skvělého režiséra a celý tým, takže se vážně těším!

Na který z vašich jarních koncertů se nejvíc těšíte?

Na všechny stejně. Vážně! Nedělám rozdíly mezi koncerty. Letos je to pestré. Vasksovy Gadalaiki, Bollingova jazzová suita, Šostakovičova Symfonie č. 15 v komorním obsazení pro klavír, housle, violoncello a bicí, Bachovy Sonáty s houslemi, cellem a mnoho dalšího. V květnu máme s violoncellistou Jiřím Bártou na programu Brahmsovu Sonátu, kterou jsme hráli naposledy ještě před covidem – to se těším moc. Prostě „back to basics”.

foto: archiv interpretky

Facebook X E-mail WhatsApp